Se zvláštním pocitem jsem v sobotu, hodinu po poledni, zazvonila u brány rapotické věznice. Po ohlášení na vrátnici jsem prošla mohutnými ocelovými dveřmi. Čekala jsem ošuntělé zdi a omlácenou podlahu a omítky, ale to jsem se spletla. Všude čisto, že by se dalo jíst z podlahy a na první pohled příjemné prostředí.

„Máte u sebe mobily?“ ozval se čísi hlas odkud si. „Ano,“ odvětila jsem vystrašeně. „Obdržíte od nás klíč, hned ve vedlejší místnosti jsou uzamykatelné skříňky a tam je prosím odložte,“ zněl rozkaz. Bez otálení jsem zamířila do určené místnosti, tak nějak mechanicky. Poté, co za mnou zacvakly i druhé ocelové dveře, polil mě studený pot.

Následná prohlídka a kontrola dokladů mě už vlastně ani nepřekvapila, proběhla automaticky, tedy z mé strany. To, že jsem vedle jak ta jedle, musel dozorce, co mě kontroloval, poznat na první pohled, tváří mu při pohledu na mě proběhl pobavený úsměv. „Vše v pořádku, vezměte si věci a běžte za kolegou, on vás doprovodí.“

„Vy jste od novin? Jste tady kvůli tomu koncertu že?“ Snažil se mě trochu rozptýlit doprovázející dozorce a já mu za smířlivý tón v hlase byla vděčná. „Je na vás vidět, že jste tady poprvé.“

Muž v uniformě mě doprovodil ke společenské místnosti, kde se měl celý koncert odehrávat. Zatím byla prázdná, bez diváků, na pódiu právě probíhala zvuková zkouška.

Bíle vymalovaný sál s modrými dřevěnými židlemi, srovnanými do úhledných řad připomínal sokolovnu nebo tělocvičnu. Po zkoušce muzikantů přišla na řadu čtveřice odsouzených z hudebního kroužku. Kapela jim dovolila použít jejich aparaturu, a tak si členové ve složení David – bicí, kytara, Milan – klávesy, Ondra a Jarek – zpěv, mohli vyzkoušet profi ozvučení. A byli to právě oni, kteří celý koncert zahájili.

Těsně před samotným začátkem se začal sál pomalu plnit.

Vězni přišli v dvojstupech

Do místnosti vešli, v úhledných dvojstupech a pod bedlivým dohledem dozorců, první odsouzení, kteří si poslušně posedali na připravené židličky a bez jediného slova čekali, až se postupně celý sál zaplní. Poté, co byla místnost zaplněna, postavili se po obvodu sálu dozorci.

„Toto vystoupení probíhá v rámci revitalizace věznic. Už jste byli seznámeni s tím, jak se máte během koncertu chovat. A tak jen připomínám, pokud bude někdo vyrušovat, bude odveden. Pokud bude chtít někdo během vystoupení na toaletu, přihlásí se, a vyčká na znamení dozorce,“ oznámil mluvčí věznice Jan Doležal.

Členové hudebního kroužku se chopili erárních nástrojů a začali hrát. K produkci si vybrali písničky od Argemy, Elvise i Turba. Nechyběly však ani dvě romské skladby, které sametovým hlasem zazpíval právě Jarek. Pak už přišla na řadu The Cell. Sálem zazněly první tóny energizující rockové hudby. Koncert trval hodinu a půl a po každé skladbě odsouzení odměnili kapelu potleskem, jakékoliv jiné ocenění ze strany vězňů by znamenalo pro dotyčného konec. Hlavou mi bleskla myšlenka, jak by to vypadalo, kdyby šlo o běžné vystoupení tam venku.

Že se kapela do vkusu přítomných trefila bylo poznat na rytmickém podupávání nohou, pokyvování hlavami a hlavně v rozzářených očích přítomných. Došlo i na přídavek. To už, ale zpěvák The Cell nevydržel a při poslední skladbě skočil z pódia dolů ke členům hudebního kroužku a společně zazpívali refrén. Konec byl parádní.

Děkovali vestoje

Většina chlapů to prostě nevydržela a při děkovačce vstala a tleskala vestoje. Následoval organizovaný odchod do cel. „Chcete s někým mluvit?“ obrátil se na mě mluvčí Jan Doležal. „Jestli by to šlo, byla bych ráda“ špitla jsem. „Třeba s kluma z hudebního kroužku. Já to zařídím,“ odvětil mluvčí a za chvíli mi přivedl členy hudebního kroužku. Automaticky mi vylítla podaná ruka. V tom momentě jsem zapátrala zrakem po dozorcích, když jeden přikývl, podala jsem ruku všem.

„Jak se vám líbil koncert?“ ptala jsem se. Všichni začali uznale pokyvovat hlavou, že to tedy bylo ono. „Vy na něco hrajete venku?“ Komunikativnější Ondra hned reagoval: „Já zpívám venku v kapele a ty přece taky, Milane. Tady David říkal, že taky někde hrál.“ „Moc se mi líbilo, jak jste zpívali.“ Otáčím se k Jarkovi. „Víte, na vás je poznat, že máte muzikálnost v krvi, to se prostě nezapře.“

S hudbou je to tady snesitelnější

„Já sice nikde nehraju ani nezpívám, ale hudbu mám rád. Nedokážu si život bez ní představit, kde je hudba je dobře a s ní je to tady snesitelnější,“ podíval se mi do očí a já měla pocit, že mu rozumím. „To byl asi taky jeden z důvodů, proč jste si vybrali hudební kroužek?“ „No my těch aktivit tady máme víc. Můžeme chodit do keramiky i třeba na jazyky, ale hudba je hudba,“ pokývali svorně. „Myslíte, že se to klukům líbilo tak jako vám?“ „Určitě a myslím, že i v ostatních zařízeních by to uvítali,“ shodli se. „Děkuji vám za odpovědi.“ Teď už jsem se na dozorce nedívala a automaticky podala všem ruku.

„Vyčkejte na dozorce, ten vás odvede zpět na vrátnici,“ zazněl hlas opodál stojícího mluvčího. Ještě jsem stačila poděkovat a za doprovodu jsem opustila věznici.