Bylo ráno 29. dubna 1986 a u referenčního pultu Ústřední knihovny v Los Angeles seděl právě knihovník Dan Dupill. V té době ještě nebyl zaveden internet a telefonní linky představovaly základní komunikační spojení.

Knihovny financované z veřejných zdrojů nepatří nikde na světě k nějak zvlášť bohatým institucím, a tak své systémy výrazněji modernizují vždy jen jednou za čas, když se shromáždí dostatek prostředků. Knihovna v Los Angeles nepředstavovala v tomto směru žádnou výjimku a její telefonní systém byl zastaralý a pomalý. Měla málo linek, dovolat se do ní nebylo jednoduché, a Dupilla tak toho rána zaměstnával jeden hovor za druhým.

To bude planý poplach…

Když se rozsvítil signál požárního hlásiče, domníval se plně vytížený knihovník zprvu, že jde o falešný poplach. Ty byly v budově, postavené v roce 1926, dost obvyklé.

Dupill měl na drátě právě jednoho ze čtenářů, jemuž už jednou pomáhal po telefonu s orientací v databázích a nechtěl, aby se muž musel probojovávat přes věčně obsazené telefonní linky znovu. Nabídl mu proto, ať vydrží u telefonu, a vydal se zkontrolovat situaci. Myslel, že se k telefonu nejpozději do deseti minut vrátí - ale znovu se k němu posadil až za sedm let. Mockrát si pak říkal, jak dlouho asi trvalo, než si muž na druhém konci telefonu uvědomil, že budova skutečně hořela.

Hlášení protipožární signalizace nebylo chybné. Uvnitř knihovny vypukl požár a pro losangeleské hasiče, které vylekaný knihovník záhy přivolal, se stal zdaleka nejnáročnějším a nejnebezpečnějším, s jakým se kdy museli ve své kariéře utkat.

Žár dosáhl teploty kolem 2500 stupňů. "Knižní obálky praskaly jako popcorn. Stránky vzplály a zčernaly, načež vylétly ze svých vazeb a vznesly se vzhůru," popisovala oheň spisovatelka Susan Orleanová, autorka knihy "The Library Book", věnované katastrofě. Jak se oheň šířil, trávil postupně jednotlivá knihovnická oddělení, přes sekci románové tvorby přešel ke kuchařkám a ničil regál za regálem a patro za patrem.

Hasičské týmy bojovaly s plameny uvnitř budovy plné hořlavého materiálu neúnavně dlouhých sedm hodin. Teprve pak se jim podařilo dostat požár pod kontrolu a zlikvidovat. Pro obrovskou část kulturního dědictví moderní Ameriky však bylo již příliš pozdě.

Spálilo to naši minulost

Nešlo jen o to, že oheň vážně poškodil přes milion knih a téměř půl milionu jich nenávratně strávil. V knihovně byly uchovávány například také provozní příručky od všech modelů automobilových značek vyráběných v Americe, počínaje legendárním Fordem modelem T, přezdívaným "Plechová Líza" nebo také "Kraksna", jenž stál na začátku 20. století u zrodu široké popularity osobních automobilů v USA. Budova byla také domovem pro řadu dřevěných loutek z historických loutkových divadel.

Celková škoda dosáhla asi 22 milionů dolarů, což by představovalo více než 50 milionů dolarů při současné hodnotě, ale ještě horší byla ztráta citová a morální. Pro lidi v Los Angeles to bylo, jako kdyby požár vypálil kus jejich vlastní minulosti a osobních příběhů. Což na druhé straně vedlo k nebývalému solidárnímu vzepjetí spousty obyvatel Los Angeles.

K balení a vynášení poškozených materiálů, které se ještě daly zachránit, se přihlásilo a dostavilo na 1700 dobrovolníků. "Setkala jsem se s mnoha lidmi, co si ten dubnový den živě pamatují. Vyšli z něj se ctí a s vděkem, jenž jim od veřejné knihovny náleží," vzpomínala na tyto chvíle knihovnice Christina Riceová. 

"Myslím, že máme s knihami nějaké spojení. Je to, jako bychom v nich cítili živou duši, jakoby v nich přebývala živá bytost," vrátila se k této otázce také Orleanová. "To, co dělá knihy zvláštními, je cosi nevysvětlitelného a tajemného a já jsem za to ráda."

Další tisíce lidí přispěly finančně na dobročinnou sbírku "Zachraňme knihy" (Save the Books), jejímž cílem bylo sehnat prostředky na obnovu knih, které oheň a voda z hasičských hadic zcela nezničily. Díky této sbírce bylo možné tisíce knih zamrazit dříve, než je rozkladné procesy zcela zničí - podobný způsob záchrany byl zvolen i v Česku po ničivé povodni z roku 2002, která zasáhla fondy Národní knihovny v Klementinu.

Knihovnické trauma

Ústřední knihovna se však musela po požáru na sedm let zavřít, což bylo zničující zejména pro její zaměstnance. "Mnoho z nich trpělo těžkými úzkostnými stavy a depresemi. Město jim najalo psychologa, protože pomyšlení, že už nemohou svým knihám nijak pomoci, pro ně představovalo skutečné trauma," popisuje to Orleanová.

Vyrovnat se se ztrátou knih a s mnohaletým odstavením od svého působiště bylo těžké, jak ale připomíná knihovnice Riceová, na druhé straně vytvořila tato sdílená bolestná zkušenost mezi všemi zaměstnanci silné pouto. Hodně z nich dovedla k tomu, že Ústřední knihovně v Los Angeles zůstali už celoživotně věrní. 

"Často mě dojímá, jak silné je pouto, které se v té době mezi zaměstnanci a Ústřední knihovnou vytvořilo. Nedokázala bych to pochopit, kdybych to sama jako zaměstnanec knihovny neprožila," vzpomínala Riceová. 

Oheň také vedl k založení nadace, která sehrála zásadní roli při získávání finančních prostředků na záchranné a restaurátorské práce. I díky tomu se podařilo velkou část historického odkazu uloženého v literárních dílech a dalších artefaktech knihovny pro budoucnost zachránit.

Bylo to žhářství?

Zbývá otázka, jak ničivý požár vlastně vznikl? Na tu se nenašla dostatečně průkazná odpověď. Vyšetřovatelé příčin požáru sice 27. února 1987 zatkli osmadvacetiletého Harryho Peaka, kterého podezřívali, že oheň založil, ale jeho vinu přes množství sporných okolností neprokázali.

"Byl to vysoký blonďák, toužil stát se slavným hercem. Nesmírně stál o to, aby si ho lidé všimli, aby se ocitl v centru pozornosti," přiblížila možnou motivaci tohoto muže podle serveru NPR Orleanová.

Mladík byl podezřelý ještě z dalších důvodů. Když se ho policisté začali ptát, kde v inkriminovanou dobu byl, celkem sedmkrát změnil výpověď a uváděl pořád nová a nová místa pobytu. K činu se údajně v jednu chvíli i doznal, v další ale už své přiznání zase odvolal.

"Měl téměř nutkavou potřebu stát se aktérem svého vlastního filmu. Všechno v jeho životě se mu stalo příběhem a on cítil nutnost promítat nějak sama sebe do středu té dramatické události," vysvětluje spisovatelka.

Peak byl zatčen, ale státní zástupce proti němu odmítl vznést obvinění kvůli nedostatku důkazů a mladý muž byl o tři dny později opět propuštěn. "Hodně lidí ve městě a opravdu hodně, hodně hasičů bylo skálopevně přesvědčeno, že požár založil," prohlásila Orleanová. 

Dokázat Peakovi žhářství se však vyšetřovatelům nepodařilo a nikdo další již nikdy v souvislosti s tímto požárem zatčen nebyl. Původ ničivého ohně zůstává zahalen tajemstvím.