Kliknutím zvětšíteMezi popravenými bylo i pět nejvýznamnějších sovětských spisovatelů píšících v jidiš, kteří patřili mezi spoluzakladatele Židovského antifašistického výboru. Před namířené zbraně popravčích se tak v noci z 12. na 13. srpna 1952 postavili i literáti Dovid Bergelson, Peretz Markiš, Icik Feffer, Dovid Hofštejn a Leib Kvitko. Většina z nich pocházela z oblasti dnešní Ukrajiny a ve 20. letech minulého století, kdy na tuto oblast tíživě dolehla sovětská občanská válka, odešla dočasně do berlínského exilu.
Tato pětice také byla důvodem, proč se procesu, jenž předcházel smrtící salvě, přezdívalo někdy také jako „Případ Židovského antifašistického výboru“.
Otázka židovské autonomie
Organizace Židovský antifašistický výbor byla založena během druhé světové války po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, a to na přímý popud sovětské vlády, která chtěla, aby přední sovětští Židé získali sovětskému boji proti nacistům podporu světové židovské komunity.
Do čela organizace se jako její předseda postavil Solomon Michoels, v Lotyšsku narozený židovský divadelník, jenž se stal ve 20. letech čelní hereckou osobností a posléze i režisérem Moskevského státního židovského divadla, hrajícího v jidiš. Také dalšími členy výboru byly prominentní židovské osobnosti tehdejší doby, literáti, herci a lékaři, kteří se snažili prostřednictvím svých textů a také pomocí rozhlasového vysílání z Ruska do zahraničí získávat Sovětskému svazu přízeň mezinárodní židovské komunity.
V roce 1943 vycestoval Michoels s místopředsedou Židovského antifašistického výboru Icikem Fefferem do Spojených států a do Anglie, aby tam získal peníze na sovětský osvobozenecký boj. Oba muži se ve Státech setkali mimo jiné s Albertem Einsteinem, který je podpořil tím, že v červenci osobně předsedal v New Yorku jednomu z největších prosovětských shromáždění, jaká se kdy ve Spojených státech uskutečnila. Této akce se zúčastnil také tehdy populární americký koncertní zpěvák a herec Paul Robeson s manželkou Eslandou. Oba se po skončení oficiální části programu setkali osobně i s Fefferem a Michoelsem a spřátelili se s nimi.
V té době se však záměry a cíle výboru již začínaly částečně modifikovat kvůli tomu, že postupující německá vojska spáchala na okupovaných územích s neuvěřitelnou brutalitou genocidu židovského obyvatelstva a kompletně ničila židovskou kulturu.
„Výbor se ve světle těchto událostí domníval, že musí změnit své priority a zaměřit se na obnovu židovských komunit, statků, kultury a identity – objevil se i návrh nastolit na Krymu židovskou autonomii. Ne všichni ale souhlasili se směrem, jímž se to začalo ubírat, a někteří sovětští představitelé včetně Stalina a Michaila Suslova (mnohaletého člena ústředního výboru sovětské komunistické strany, pozn. red.) došli k závěru, že se výbor plete do věcí, do nichž by se zasahovat nemělo,“ napsal židovský historik Jošua Rubenstein v článku Noc zavražděných básníků, vydaném ve washingtonském časopisu The New Republic v roce 1997.
Jestliže za války Stalin tento vývoj přehlížel, protože výbor potřeboval, po jejím skončení začal znovu utužovat svou absolutistickou vládu a kontrolu nad sovětskou říší a svůj pohled změnil. Začal se obávat, že dobře známý pozitivní vztah Židovského antifašistického výboru k jidiš jazyku představuje vlastně záměr vytvořit na území Sovětského svazu židovské uskupení s vlastním jazykem a kulturou. Uskupení, jehož loajalita se nebude upínat k Rusku, ale k Izraeli, k mezinárodnímu sionismu a ke Spojeným státům americkým. Stal se paranoidním a došel k pevnému přesvědčení, že musí židovský výbor rozložit, zničit a jeho členy zlikvidovat.
Inscenovaná autonehoda
Předehrou k pozdějšímu monstrprocesu a masové justiční vraždě se stala smrt předsedy výboru Solomona Michoelse, k níž došlo už v roce 1948. Na první pohled vypadala jako autonehoda, většina pramenů se však shoduje na tom, že šlo s největší pravděpodobností o plánovanou vraždu na příkaz samotného Stalina, kterou mělo inscenování nehody pouze zakrýt.
Co přesně se stalo? Michoels pobýval v lednu 1948 v běloruském Minsku, kde uváděl inscenaci v tamějším divadle. V podvečer 12. ledna povečeřel podle pozdější policejní zprávy spolu se svým společníkem, divadelním kritikem Golubovem-Potapovem, a několika dalšími známými v jedné z minských restaurací, načež se oba muži od ostatních odpoutali a vraceli se do svého hotelu. Známým přitom řekli, že budou večer zaneprázdněni, protože mají v plánu navštívit ještě jednoho Golubovova přítele, což měl být nějaký inženýr jménem Sergejev nebo Sergej.
„Kategoricky odmítli použít automobil, i když jim byl nabídnut. Přibližně ve 20 hodin opustili hotel a kolem sedmé hodiny ráno 13. ledna byla jejich těla objevena u krajnice málo frekventované silnice na kraji města. Řidiči používali tuto cestu jen vzácně, protože vedla skrz nezastavěné území a byla nevyhovující. Těla obou mužů byla vmáčknuta do sněhu, který padal od večera 12. ledna, doprovázen silným větrem… Obě těla měla zlámána všechna žebra a utrhány dlouhé kosti. Michoels měl přeraženou páteř a Golubov Potapov pánevní kosti. Všechna tato zranění mohla být příčinou smrti,“ uvedla policie ve vyšetřovací zprávě. Závěr vyšetřování zněl, že oba muže zřejmě srazil a přejel nějaký těžký náklaďák.
Současní historici o této verzi nejsou ani zdaleka přesvědčeni. Zranění na těle mrtvých mužů bylo tolik, že by je náklaďák musel přejet minimálně dvakrát. A nebylo také jasné, co by na tak zapadlé a od civilizace vzdálené ulici na samém okraji města uprostřed noci hledali.
Britský historik Robert Conquest proto uvádí ve své knize Reflections on a Ravaged Century (Odrazy zpustošeného století) hypotézu, že Michoels byl ve skutečnosti i s Golubovem-Potapovem „ubit k smrti na běloruské dače sovětské Státní bezpečnosti (budoucí KGB, pozn. red.) pod dohledem Stalinova náměstka ministra Státní bezpečnosti Sergeje Ogolcova“. Podle některých zdrojů si bezskrupulózního Ogolcova vybral k této akci sám Stalin osobně. Mrtvá těla pak příslušníci Státní bezpečnosti pohodili u zapomenuté silnice a opravdu je nechali přejet náklaďákem.
Mrtvému Michoelsovi byl nicméně vystrojen opulentní státní pohřeb, jehož se zúčastnili členové politbyra i ostatní vysocí státní úředníci, a oficiální nekrology ve státních novinách vynášely do nebes jeho zásluhy o ruskou kulturu. „Michoels byl jedním z nejunikátnějších mistrů té nejtěžší umělecké profese. Byl to muž vzácné oddanosti, lásky k životu a čisté duše. Jeho autorita v umění byla nesporná,“ uvedl v jednom z těchto nekrologů A. A. Fadějev, generální tajemník Svazu sovětských spisovatelů a předseda Výboru pro udílení Stalinovy ceny za umění a literaturu… Mrtvý divadelník byl pohřben na Novém Donském hřbitově v Moskvě.
Potěmkiáda pro amerického zpěváka
Michoelsovou smrtí ale zátah proti Židovskému antifašistickému výboru nekončil, nýbrž teprve začínal. Stalin se ve své paranoie vůči Židům nedal ničím brzdit a nařídil tajné zatčení všech členů výboru. Všechno mělo zůstat utajeno. Rodiny zatýkaných vůbec nevěděly, kam jejich blízcí mizí, a dokonce i o jejich popravě se dozvěděly až po Stalinově smrti.
Snahu o utajení potvrzuje také příhoda, kterou prožil již zmíněný americký zpěvák Robeson, jenž se v roce 1943 spřátelil v New Yorku s Michoelsem a Fefferem.
Robeson přijel v červnu 1949 do Sovětského svazu, aby tam u příležitosti oslav 150. výročí narození ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina uspořádal koncertní turné. V té době už se v intelektuálních kruzích na Západě mluvilo o tom, že v Rusku v rámci nových politických čistek likvidují Židy, a Feffer byl jedním z nich. Americký zpěvák se proto obával o jeho osud a požádal sovětské orgány, aby mu umožnily se s jeho starým přítelem setkat. Zdůvodnil to právě tím, že chce potlačit zlovolné fámy, které poškozují Sovětský svaz v zahraničí.
Odpovědí mu bylo podivné ticho, a poté poznámka, že bude muset počkat. Po nějaké době se dozvěděl, že Feffer je na dovolené na Krymu a uvidí ho, jakmile se vrátí. „Skutečnost byla taková, že Feffer byl už půl roku ve vězení a jeho věznitelé ho nechtěli ukázat Robesonovi hned, protože byl z nedostatku jídla hrozně vyhublý. Takže zatímco Robeson čekal v Moskvě, Stalinova policie vyvedla Feffera z vězení, svěřila ho do péče lékařů a začala ho vykrmovat na rozhovor. Když vypadal dostatečně zdravě, přivezli ho do Moskvy,“ uvádí spisovatel David Horowitz v knize „Radical Son: A Generational Odyssey“ (Radikální syn: Generační odysea).
Oba muži se setkali v místnosti, která byla pod tajným dohledem. Feffer věděl, že svobodně mluvit nemůže, takže když se ho Robeson zeptal, jak se má, jen si nervózně přejel prstem po krku a očima pak příteli naznačil, ať pozorně sleduje jeho rty. „Zabijí nás,“ vyslovil bezhlesně. „Až se vrátíte do Ameriky, musíte promluvit a zachránit nás.“
Robeson pak během svého koncertu v Čajkovského sále, který byl přenášen do celé země, veřejně vzdal Fefferovi a zesnulému Michoelsovi hold, když zazpíval partyzánskou píseň „Zog Nit Keynmol“ v ruštině i v jidiš. Bylo to hezké gesto, ale Fefferovi bohužel život nezachránilo.
Soud spojený s mučením
Proces s předem napsanými rozsudky byl nakonec uspořádán v roce 1952. Všichni obžalovaní byli v té době už řadu měsíců nebo i let vězněni v kobkách moskevského vězení Lubjanka a během opakovaných výslechů byli surově mučeni. Tato taktika měla očekávaný výsledek. Téměř všichni se před soudem vynuceně doznali k obviněním ze zločinů, které nespáchali.
„Byl jsem hotov se doznat, že jsem papežův vlastní synovec a jednal jsem na jeho přímý osobní rozkaz,“ pronesl prý před soudem Josef Juzefovič, jeden z obžalovaných a jinak vědec z Historického ústavu Sovětské akademie věd.
Jediným, kdo se odmítl i přes mučení přiznat k čemukoli, byl Boris Šimeljovič, šéflékař z moskevské Botkinovy kliniky. Ten měl u soudu prohlásit, že při výsleších napočítal přes dva tisíce ran, jež dostal přes hýždě a přes bosá chodidla.
Celkem bylo souzeno 15 lidí, kteří měli všichni vztah k Židovskému antifašistickému výboru. Podle obvinění se dopouštěli „kontrarevolučních zločinů“ a chystali organizovanou akci, která měla „svrhnout, podkopat nebo oslabit Sovětský svaz.“ Obžaloba dále tvrdila, že obvinění byli nepřáteli socialistického zřízení již před svým zapojením do činnosti výboru a že výbor sloužil jako jejich mezinárodní platforma pro komunikaci protisovětských názorů. Přitížila jim i někdejší formální žádost, aby se Krym stal novou židovskou vlastí.
Výsledek inscenovaného procesu nemohl být v té době jiný, než jaký byl: všichni obvinění dostali trest smrti. Přesto však bylo nakonec místo 15 lidí popraveno jenom 13.
Dva z obžalovaných totiž nakonec popravě unikli, i když každý jinak. Tím prvním byl Solomon Bergman, zástupce komisaře pro zahraniční věci a aktivní člen sovětské komunistické strany. Při výslechu nevydržel mučení, během mlácení upadl do kómatu, a o pět měsíců později mu selhalo srdce.
Druhou obviněnou, jedinou, která proces přežila, byla Linda Sternová, vynikající sovětská biochemička, fyzioložka a humanistka s řadou lékařských objevů, která jako jedna z prvních žen působila jako profesorka na univerzitě v Ženevě a na Akademii věd SSSR. Její výzkumná činnost zachránila řadě lidí život, protože dosáhla převratných úspěchů ve výzkumu poruchy, jež je dnes známá jako hematoencefalická bariéra. Právě její výzkum nakonec zachránil život i jí a vedl k tomu, že trest smrti byl u ní změněn na 3,5 roku nucených prací a pět let ve vyhnanství. Po Stalinově smrti se mohla vrátit domů a pokračovat ve výzkumné práci, zemřela v roce 1968.
Dohry po letech
Historici dnes vnímají celý proces jako součást stále antisemitštější Stalinovy politiky. Soud navíc probíhal souběžně s diktátorovým tažením proti moskevským lékařům, kteří byli rovněž z velké části Židé a paranoidní sovětský vůdce je vinil ze spiknutí. Podle řady historiků Stalin zřejmě plánoval deportovat všechny zbylé Židy v Sovětském svazu do gulagů, i když důkazy pro tuto hypotézu chybí - pokud takové plány byly, přervala je Stalinova smrt.
Proces s lékaři se nakonec právě díky generalissimovu skonu neuskutečnil a nový sovětský vůdce Nikita Chruščov jej úplně zastavil s tím, že by vedl k masivní čistce v komunistické straně. Obětem justiční vraždy byl u příležitosti 25. výročí Noci zavražděných básníků vztyčen v roce 1977 památník v jeruzalémské čtvrti Rasko.
Sedmdesátému výročí procesu je také věnováno jednodenní sympozium Letního programu pro jazyk a literaturu jidiš a Židovského muzea v Berlíně, které se koná v neděli 14. srpna 2022. Dva panely renomovaných vědců sovětsko-židovských kulturních dějin představí nejnovější výzkumy k této události a budou diskutovat o jejích důsledcích i o literárním odkazu zavražděných básníků.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
