Kliknutím zvětšíteRozkaz k vytvoření balistické mezikontinentální rakety vydaly o tři roky a tři měsíce dříve, tedy 20. května 1954, sovětská vláda a ústřední výbor sovětské komunistické strany. Práce na jejím vytvoření i na veškerém technickém vybavení potřebném pro přípravu a realizaci jejího startu byly svěřeny týmu generálního konstruktéra sovětského raketového programu Sergeje Koroljova.
Studená válka dvou velmocí
Cíle programu významně ovlivňovala mezinárodní situace, definovaná studenou válkou mezi demokratickým Západem, reprezentovaným zejména Spojenými státy americkými, a totalitním komunistickým blokem v čele se Sovětským svazem, odděleným od zbytku světa železnou oponou.
„Studená válka představovala nový typ globálního mezinárodního střetu, ve kterém proti sobě stály dvě velmoci, Spojené státy americké a Sovětský svaz. Ke konfrontacím docházelo nejprve v Evropě, postupně se ale rozšířily na ostatní kontinenty (Asie, Blízký východ, Latinská Amerika a Afrika),“ píše vojenský historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany.
Nový typ velmocenského soupeření si žádal i nové zbraně, které by velmocím sloužily jako argumenty. Politická nevraživost se tak rychle transformovala do závodů ve vývoji a výrobě jaderných zbraní, v níž měly Spojené státy dlouho navrch. Až do oné středy 21. srpna 1957.
„Američany úspěšný test rakety R-7 velmi překvapil, protože nepočítali s tím, že by je Sověti mohli technologicky kdekoli předhonit. Přesto se to díky nasazení a schopnostem týmu kolem Sergeje Koroljova povedlo,“ sdělil Deníku Řepa. Pro Američany to nebylo příjemné překvapení.
Od září 1945, kdy se v kanadské Ottawě přihlásil novinářům kanadského deníku Ottawa Journal sovětský defektor Igor Gouzenko a předal jim materiály o sovětské špionáži v americkém jaderném programu, věděly Spojené státy, že svět se znovu stává bipolárním a Sovětský svaz je nejen politický, ale i vojenský soupeř. Současně ale věděly, že jsou v otázce jaderných technologií vepředu a je to ten druhý, kdo se musí snažit držet krok.
Jenže ani Sověti nelenili. Informace, jež získali od svých špionů (zejména německého fyzika Klause Fuchse, ale také technika Davida Greenglasse, inženýra Mortona Sobella a dalších), vedly k tomu, že se jim do roku 1949 podařilo americký náskok vyrovnat a provést vlastní test jaderné bomby jako svého druhu vzkaz protistraně, že síly jsou vyrovnány. Test mezikontinentální balistické rakety nyní napovídal, že Sověti dokonce získali převahu.
Sergej Koroljov: z vězně klíčovým odborníkem
Dlužno dodat, že v oblasti raketového průmyslu čerpaly obě velmoci zejména z německého dědictví, konkrétně nechvalně proslulých, ale fungujících bezpilotních raketových střel V-1 a V-2. Německý tým nacistických raketových inženýrů a vědců v čele s Wernherem von Braunem získali Američané, ale na jejich výzkumná pracoviště se v roce 1945 po kapitulaci Německa mohli podívat i sovětští specialisté. Mezi nimi také již zmíněný Sergej Pavlovič Koroljov, jemuž sovětské velení za tím účelem propůjčilo dokonce hodnost plukovníka, a to i přesto, že byl jen krátce předtím propuštěn z gulagu.
Jako mnoho jiných vynikajících sovětských specialistů a vědců, také letecký konstruktér Koroljov se stal ve 30. letech obětí paranoie sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, takže byl při politických čistkách zatčen jako „člen protisovětské trockistické kontrarevoluční organizace“ a obviněn z toho, že se pokoušel sabotovat výrobu nových zbraní a vojenské techniky. V září roku 1938 ho soud shledal vinným a Koroljov dostal 10 let vězení.
Skončil v jednom z nesmírně krutých kolymských gulagů v neobydlené tajze na Sibiři, kde byly běžné i nucené práce v minus 60 stupních. Naštěstí pro něj se však začala rychle zhoršovat mezinárodní situace a s ní i postavení Sovětského svazu.
V roce 1940 dokonce i Stalinovu šéfovi NKVD Lavrentiji Berijovi došlo, že má-li Sovětský svaz v pravděpodobné nadcházející válce, ať už útočné nebo obranné, výrazněji obstát, bude potřebovat nové zbraně, a ty pro něj musí někdo vyvinout. Koroljov tak byl spolu s několika dalšími specialisty přepraven do Moskvy a zařazen ještě jako vězeň do výzkumné skupiny vyvíjející nové druhy zbraní.
Po druhé světové válce již jako propuštěný v této činnosti pokračoval, a to byl také důvod, proč v roce 1945 mohl v hodnosti plukovníka studovat práce a technologická zařízení, zanechaná nacistickými raketovými vědci v Německu.
Raketa uspěla, ale plány se změnily
Plán mezikontinetální balistické rakety, který Koroljovovi zadala sovětská vláda, se však od všech dosavadních konstrukcí raket zásadně lišil, a to téměř ve všech parametrech: v rozměrech, v hmotnosti, ve výkonu motorových instalací, v počtu systémů a vlastně i v jejich účelu. Vše se odvíjelo od ambiciózního cíle, který sovětské velení mělo.
„Sovětská armáda hledala nosič, který by vymazal výhodu Spojených států v podobě množství leteckých základen po světě, z nichž mohly startovat americké bombardéry s dosahem na sovětské území,“ uvedl pro Deník Řepa.
V únoru 1955 vydala vláda SSSR dekret o zahájení výstavby zkušebního prostoru pro testování mezikontinentálních raket. Padlo rozhodnutí postavit poblíž Bajkonuru v Kazachstánu jako přísně tajné zařízení kosmodrom, a na něm pak vybudovat odpalovací komplex pro raketu R-7. Ten byl dokončen v dubnu 1957.
Začátkem téhož roku byla raketa připravena k testům a od poloviny května byla také několikrát otestována. Vždy se však našly nějaké vady. Start z 21. srpna 1957, při němž konečně uspěla a zasáhla plánovanou cílovou oblast, byl v pořadí čtvrtý. Sovětské noviny informovaly o této události coby o úspěšné zkoušce „ultradalekonosné vícestupňové rakety“ s odkazem na státní tiskovou agenturu TASS dne 27. srpna 1957.
Raketa uspěla, ale objevil se jiný problém. Ukázalo se, že se pro armádu vlastně nehodí. „Velká nákladnost, dlouhá příprava ke startu, nutnost velké vypouštěcí rampy, kterou nešlo skrýt před leteckým průzkumem, to všechno způsobilo, že R-7 naděje sovětské armády nakonec nesplnila,“ popsal to Deníku Řepa.
Současně se však objevil jiný ambiciózní cíl, výtečně využitelný z hlediska propagandy a současně demonstrující případnou technologickou převahu jedné velmoci nad druhou: vesmír.
Cesta ke hvězdám
Pozitivní výsledky testu rakety R-7 a studium její trajektorie významně přispěly k vypuštění první umělé družice Země, slavného Sputniku, který Sovětský svaz vyslal na oběžnou dráhu 4. října 1957. Ukázalo se totiž, že raketa R-7, zamýšlená jako bojová, má dostatečné energetické zdroje a letové schopnosti, aby ho tam dostala. A Sputnik se stal přes všechnu politickou animozitu tehdejšího rozděleného světa globální senzací, po níž sovětská vláda toužila.
V Moskvě se těší památník rakety R-7 trvalému zájmu veřejnosti
Následoval rozvoj vesmírného programu, v němž se raketa R-7 stala základem pro vytvoření známých sovětských vesmírných raketových komplexů, jako byl například „Vostok“, „Sojuz“ nebo „Molnia“.
„Raketa našla v kosmonautice široké uplatnění, a nakonec se stala tou vůbec nejpoužívanější raketou v dobývání kosmu,“ uzavírá Řepa.
1
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
