Kliknutím zvětšíteO Londýnu se většinou mluví jako o deštivém městě. Jenže toho roku město trápilo sucho. Celé léto roku 1666 bylo horké, a déšť ne a ne přijít. Vody bylo katastrofálně málo. Počátkem září už bylo v jednom z tehdy největších měst Evropy zaděláno na pořádný problém. Londýnské ulice poloviny sedmnáctého století totiž vypadaly poněkud jinak, než je známe dnes.
„Jednotlivé domy byly většinou ze dřeva a zastřešené slámou. A stály těsně při sobě. Vyšší patra domů se k sobě nakláněla, místy se téměř dotýkala a někdy nad ulicemi tvořila i klenbu. Ve městě chovalo 350 tisíc obyvatel množství zvířat. Aby je nakrmili, Londýn byl plný přístřešků s uskladněnou slámou," popisuje tehdejší stav města London Fire Brigade.
S dnešními znalostmi by se zřejmě objevil někdo, kdo by Londýňany varoval, aby dávali velký pozor na zapalování ohňů. Jenže hasičský sbor prakticky neexistoval, požáry v té době byly častým jevem, který ale byl vždy rychle svépomocí uhašen a tak lidé neměli velké obavy. A pak přišlo 2. září 1666.
„V pekárně v ulici Pudding Lane vypukl požár. I když majitel obchodu tvrdil, že oheň uhasil, než šel spát, kolem jedné hodiny v noci už byl jeho dům učiněným peklem. Zpočátku nikdo nepovažoval oheň v Pudding Lane za velký problém. Jenže plameny, které posiloval silný východní vítr, rychle postupovaly. Když oheň dorazil k Temži, rychle zasáhl skladiště s produkty jako byly olej či ropa," uvádí web London Fire Brigade.
To, co vzniklo jako "nevinný" požár málo známé pekárny, dnes svět zná jako Velký požár Londýna. Spoušť, kterou plameny napáchaly za čtyři dny, než se je povedlo dostat pod kontrolu, si lze jen těžko představit. Horší požár Londýn do té doby nezažil. Plameny zničily velkou část City uvnitř původních městských hradeb.
Londýnské ulice se proměnily v peklo. Lidé ze svých domovů prchali na poslední chvíli. Starosta města nařídil evakuaci, obyvatelé s sebou brali jen to nejnutnější. „Kolem čtvrté hodiny ráno mi Lady Battenová poslala vozík, abych odvezl své peníze, talíře a nejcennější majetek s Sirovi W. Riderovi do Bednall-greene. To jsem i učinil, jedouc s vozíkem v noční košili. Pane! Viděl jsem, jak jsou ulice přeplněné lidmi, kteří utíkají, a tahají vozy, na kterých odváží své věci," zapsal si den po vypuknutí požáru do dodnes dochovaného deníku Samuel Pepys, vysoký úředník anglického námořnictva a muž, který stál dlouhá léta v čele admirality a měl blízko i k britskému králi.
Z krále hasičem
Dva dny po vypuknutí požáru, 4. září 1666, již byla v plamenech polovina Londýna. „K hasičům se přidal i sám král, který jim ve snaze uhasit plameny pomáhal nosit kýble s vodou. Oheň však navzdory jejich snaze zuřil dále," píše web Historic UK.
Lidé panikařili. Nezdálo se, že je v moci kohokoliv hrozivý požár zastavit. Ti, kdo měli lodě, převáželi davy vyděšených Londýňanů na druhý břeh řeky. Všude byl kouř, plameny ale byly tak mocné a rozsáhlé, že i v noci bylo v Londýně světlo jako ve dne.
Oheň ničil vše, co mu stálo v cestě. Kromě dřevěných obydlí Londýňanů hořely i dřevěné části kostelů. Za oběť mu padla i Katedrála svatého Pavla, jedna z předchůdkyň současné barokní stavby. „Kameny z katedrály létaly kolem jako granáty. Roztopené olovo se valilo ulicemi, jejichž chodníky zářily červeně," zapsal si do svého deníku přírodovědec a spisovatel John Evelyn. Brzy poté se kamenné zbytky chrámu zřítily.
Katedrálu považovali lidé z okolí za místo, které by plamenům mohlo odolat. „Tiskaři a knihkupci z okolí proto v kryptě skladovali všechny své zásoby. Jenže plameny se dostaly po dřevěné lešení, připravené pro rekonstrukci katedrály, a když chrám začal hořet, společně s ním bylo zničeno i vše, co v něm bylo uloženo," píše web Museum of London.
Velký požár versus velký výbuch
Plameny se blížily k další londýnské památce, pevnosti Tower of London. Většina města už byla zničená. Aby se předešlo dalším škodám a požár byl konečně uhašen, velení námořnictva se rozhodlo zkrotit plameny netradičně - dalšími plameny. „Admirál námořnictva souhlasil, že řešením je vyhodit do vzduchu domy, ke kterým se plameny blíží. Byla naděje, že zničením těchto domů se zastaví šíření ohně, který nebude mít kam "přeskočit" a co dalšího zapálit," uvádí se na webu London Fire Brigade.
Vojáci použili zbývající prach a odstartovali sérii explozí. Proti velkému požáru se postavil velký výbuch. „Mezi vyděšenými lidmi zvuk explozí spustil šeptandu, že začala francouzská invaze a panika mezi lidmi se ještě zvětšila," píše web Historic UK.
Přesto, že Londýňané už pomalu od strachu přicházeli o rozum, plán vojáků zafungoval. A 6. září, čtvrtý den po vypuknutí požáru, se konečně oheň povedlo dostat pod kontrolu. Napomohl tomu nejen výbuch, ale i to, že silný vítr konečně ustal, a tak požár nemělo v šíření co podporovat. V zničeném městě sice ještě zůstalo hořet pár oddělených požárů, Velký požár Londýna byl však u konce.
Chleba za dvojnásobek
Nejsmutnější pohled, jaký se mi kdy naskytl. Tak popsal autor deníku Pepys scénu, která se před ním objevila, když vyšplhal na jednu z kostelních věží, aby si prohlédl škody po požáru. „Zničeno bylo 13 200 budov, 87 kostelů a katedrála svatého Pavla," připomíná web London Fire Brigade. Požáru padly za oběť i další významné budovy a také tři vstupní brány do starého města. Škoda byla vyčíslená na deset milionů liber. V přepočtu na současné peníze jde zhruba o sumu 1,7 bilionu liber.
O střechu nad hlavou přišlo sedmdesát tisíc lidí. Zůstalo jim jen to, co si stihli v náručí odnést, když prchali ze svých domovů. Jak si poznamenal Pepys, ceny všeho se rychle vyšplhaly nahoru. Jen chleba stál po pár dnech dvojnásobek.
Král poradil lidem, kteří přišli o vše, aby si postavili nová stavení mimo zničené město, většina ale chtěla zůstat. Se stavbou nových obydlí to však nebylo vůbec jednoduché, byl nedostatek materiálu, vše bylo drahé a na denním pořádku byly soudní spory lidí, kteří se dohadovali, kde přesně koho obydlí stálo a kde tedy mohou stavět.
Přes ohromný rozsah požáru se mluví pouze o jednotkách obětí na životech. Vyčíslená ale nejsou úmrtí, která nastala třeba následkem vdechnutí zplodin.
Když týden po vypuknutí požáru začalo pršet, mohlo by se zdát, že to nejhorší měl Londýn za sebou. Opak byl ale pravdou. Plameny sice už v ulicích města nezuřily, následující měsíce ale přinesly snad ještě krutější scény, než když bylo město v plamenech. „Mezi lidmi se rychle šířily nemoci. Narychlo postavené přístřešky byly chatrné a když přišla zima, toho roku skutečně chladná, lidé rychle a ve velkém umírali," připomíná web London Fire Brigade.
Podle některých odborníků však s sebou přinesl Velký požár Londýna i pozitivní věci. Jednak v Londýně začali vznikat první hasičské sbory, lépe připravené na další podobné katastrofy. Podle některých vědců také díky tomu, že oheň zahubil množství krys a potkanů, v následujících letech město nepotrápila žádná výrazná epidemie.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
