Injekcí změnil svět. První očkování provedl na dítěti, klíčovou roli hrály krávy

Jednou z nejkrutějších infekcí lidských dějin byly pravé neštovice, známé již od raného středověku. Byla to rychle se šířící virová nákaza spojená s vysokou horečkou a bolestivými puchýřky rozesetými po celém těle, jíž podléhala až třetina nakažených. Těm, co přežili, pak až do smrti zůstávala památka v podobě desítek a stovek nepěkných jizev.

Boj trvající dlouhá staletí

Zřejmě první dochovaný zápis pravých neštovic pochází od perského lékaře Rhazese z 10. století. V následujících věcích se jejich epidemie opakovaně vracely a vyvrcholily v 18. století, kdy jim padlo za oběť až 60 milionů lidí na celém světě.

Od raného středověku se také na různých místech světa objevovaly pokusy této epidemii čelit. Číňané se již v 10. století pokoušeli preventivně chránit vdechováním usušených neštovičných strupů, obsahujících především neaktivní viriony.

Noční můra nemocnic se poprvé našla i v přírodě. Houba je smrtelně nebezpečná

Další metodou používanou v Turecku bylo vkládat usušený hnis z neštovičných puchýřků do řezných ran. V roce 1721 se s tímto způsobem imunizace, takzvanou variolací, seznámila poprvé také Británie, a to zásluhou anglické aristokratky a spisovatelky Mary Wortleyové Montaguové, manželky britského velvyslance v Osmanské říši, která v desítkách dopisů podrobně vylíčila život v této zemi. Sama neštovice prodělala a pomocí variolace před nimi chtěla uchránit své děti.

To se jí sice skutečně podařilo, ale v obecném měřítku tento způsob prevence příliš úspěšný nebyl. Neštovice totiž představovaly velice virulentní onemocnění, a tak i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta. Ten byl navíc nadále infekční a mohl šířit nemoc dál. 

Nemoc mezitím intenzivně řádila. Podle Voltaira trpělo začátkem 18. století pravými neštovicemi 60 procent evropské populace a 20 procent této chorobě podlehlo.

Slavné očkování

Anglický venkovský lékař Edward Jenner si koncem 18. století všiml, že dojičky, které přišly do kontaktu s mlékem krav nakažených kravskými neštovicemi, již pravými neštovicemi nikdy neonemocněly.

Napadlo ho, že kdyby přenesl virus kravských neštovic do těla zdravého člověka, vytvořil by tak u něj proti pravým neštovicím účinnou ochranu. K této úvaze jej vedl mimo jiné jeho hluboký zájem o zoologii, díky němuž správně chápal, jakou roli hraje zvířecí biologie při mezidruhovém přenosu. 

K ověření své teorie přistoupil 14. května 1796. Z vřídků na ruce dojičky Nelmesové (v různých pramenech nazývané křestním jménem Sarah nebo Lucy), nakažené kravskými neštovicemi, odebral tekutinu, a tu pak vpravil prostřednictvím drobného řezu do ramene osmiletého Jamese Phippse, syna chudého bezzemka z Gloucesterského hrabství, který pracoval pro Jennera jako zahradník. 

Významný objev! Svět má vakcínu proti malárii. Získal ji i díky boji s covidem

Chlapce poté lékař dále sledoval a po nějaké době si zapsal: "Sedmého dne si stěžoval na nepříjemný pocit v podpaží, devátého dostal slabší zimnici, ztratil chuť k jídlu a mírně ho bolela hlava. Po celý den byl znatelně indisponován a v noci trpěl do jisté míry nevolností, ale následující den již byl naprosto v pořádku."

Asi o šest týdnů později naočkoval Phippse pravými neštovicemi, které se již na chlapci nijak neprojevily. Dospěl k závěru, že chlapec získal proti tomuto onemocnění naprostou imunitu, což se mu později potvrdilo, protože jej naočkoval neštovicemi ještě více než dvacetkrát, ale bez toho, že by nemoc měla na Phippse nějaký zaznamenatelný vliv.

Phipps sice nebyl úplně prvním člověkem očkovaným touto metodou (již před Jennerem vyzkoušel očkování kravskými neštovicemi například Němec Peter Plett, který tak v roce 1791 naočkoval své tři děti, a ještě před ním anglický sedlák Benjamin Jesty, jenž během epidemie pravých neštovic v roce 1774 úspěšně očkoval kravskými neštovicemi svou ženu a dvě děti), ale teprve Jenner metodu podrobně popsal a uvedl v širokou známost. 

V očkování navíc dále pokračoval a ověřoval jeho účinek na dalších a dalších případech, včetně svého jedenáctiměsíčního syna. V roce 1840 pak jeho metodu přijala i britská vláda, která zakázala dosavadní variolaci, tedy očkování oslabenými pravými neštovicemi, a zavedla formou nového zákona očkování kravskými neštovicemi zdarma.

S vakcínami přišel Pasteur

Další nový postup vytvořil francouzský vědec Louis Pasteur, když bojoval s epidemií slepičí či drůbeží cholery.

Při experimentech, během nichž se vpravoval živou kulturu bakterií slepičí cholery do kuřat, zjistil, že když pracuje se stále stejnou kulturou bakterií, ta postupem času slábne. Dokud byla tato kultura čerstvá, kuřata zabíjela, ale pokud je oočkoval kulturou několik týdnů starou, pak kuřata onemocněla, ale uzdravila se. Později je znovu naočkoval čerstvou kulturou, jež by je za normálních okolností měla zabít, ale kuřata už znovu ani neonemocněla, byla chráněna.

Španělská chřipka v Česku: zemřely desetitisíce, tvrdou ránu zasadila druhá vlna

Pasteur provedl ještě kontrolní test se zdravými, nikdy dříve neočkovanými kuřaty, a ty čerstvá kultura opět zabila. Odvodil z toho správný závěr, že když nechá virulentní mikroby v lahvích zestárnout, a teprve poté jimi očkuje, rozvine se u kuřat slabé onemocnění, ale po uzdravení získají imunitu, protože zeslabená kultura patogenů je chrání proti dalšímu onemocnění.

A protože Pasteur nebyl domýšlivý a uznával práci svých předchůdců, pojmenoval tento zeslabený kmen bakterií "vaccine" (vacca znamená latinsky kráva) na počest Jennerovy práce s kravskými neštovicemi.