„Jedni jej považují za metaforu bezpáteřního čecháčkovství, druzí za takřka osvíceného mudrce, revoltujícího svým neopakovatelným způsobem proti byrokratické mašinerii. Navíc způsobem, který ji v každém okamžiku demaskuje, obnažuje, a tím nad ní se smíchem vítězí. To první nemůže být celou pravdou, jinak by se nejednalo o nejpřekládanější, a tedy snad i nejvíce univerzální české dílo, schopné srozumitelně oslovit čtenáře na celém světě,“ myslí si Vojtěch Franče, lektor grafologie, který na svém webu ografologii.blogspot.com vtipně popsal hlavní Švejkovy povahové rysy.

Podle Vojtěcha Frančeho v sobě Švejk snoubí tolik ambivalentních rysů a je natolik široký a neuchopitelný, že není možné jej idealizovat jako hrdinu ani jej jednoduše zavrhnout. Mimo jiné ho popisuje následovně: „Švejk je tvor. Cosi naprosto vitálního, dětského, psího či zvířecího, nikoli však vůči lidskému méněcenného; cosi, co přežije všechno; cosi zdravě životného ve smyslu — je to boží tvor.“

Fascinace rafinovaností textu

Profesor Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, se s postavou Švejka poprvé setkal asi jako každý, když viděl slavný film režiséra Karla Steklého.

„V této podobě film přepsal moji středoškolskou četbu, protože jsem vlastně knihu četl jako ilustraci filmu. Ke změně došlo na vysoké škole, kdy jsem si začal uvědomovat, že ve srovnání s filmem v knize cosi nesedí. Pak jsem se ke Švejkovi mnohokrát vracel, čím dál více fascinován rafinovaností a mnohovrstevnatostí toho textu. To přetrvává stále, a proto jsem Švejka zahrnul i do svých aktuálních přednášek o české literatuře, neboť mě baví ten údiv, který zažívají moji studenti nad textem, o němž si mysleli, že ho znají,“ říká Tomáš Kubíček, který by byl rád, kdybychom konečně přestali číst Švejka na rovině tématu a začali ho číst jako specifický celek, stavbu, literární tvar.

Jako experimentální text, který kongeniálním způsobem reaguje na modernistickou snahu po nalezení nových výrazových prostředků, které mají zachytit hodnotový rozpad moderního světa a pokusit se v něm znovu vyjednat místo pro individuum. „Švejk by měl být čten a interpretován v blízkosti takových knih, jako jsou Joyceův Odysseus, Brochovi Náměsíčníci nebo Musilův Muž bez vlastností,“ myslí si literární vědec.

Od Švejka ke Švejkovi:

Hrdina bez hrdinských schopností

Je Švejk prosťáček, anebo chytrák, co si na prosťáčka jenom hraje? To je věčná otázka, na kterou není odpověď. Psychologický profil této postavy nedokáže sestavit ani Tomáš Kubíček: „Kdyby Hašek chtěl, abychom se touto otázkou zabývali, pak by nám pro ni nechal v textu nějaké indicie a román by stavěl jako psychologický. Ale ta otázka je nezodpověditelná a román je mimo jiné fascinující tím, že vlastně řešení této otázky nenabízí, a ani nevyžaduje.“ Další otázka, která poutala spoustu čtenářů i literárních odborníků, by mohla znít: Kolik je v postavě Švejka autobiografie jeho autora Jaroslava Haška? „Opět otázka zbytečná, protože snižuje význam literárního textu na autobiografickou rovinu,“ sděluje svůj názor ředitel Moravské zemské knihovny v Brně.

Švejk neoplývá žádnými hrdinskými schopnostmi jako třeba James Bond nebo Robin Hood. Výjimečná je snad jen jeho upovídanost. Přesto se stal naším národním literárním hrdinou. „Stal se národním hrdinou, nebo antihrdinou?“ ptá se Tomáš Kubíček a pokračuje: „Nebo se stal jednou z nejpozoruhodnějších postav nejenom české, ale vlastně světové literatury? Před nějakou dobou mi přítel v Moskvě pouštěl staré sovětské černobílé filmy, ve kterých je Švejk zasazen do druhé světové války a stává se hrdinou protinacistického odboje. Velmi aktivní postavou, která dokonce v jednom z dílů osobně zajme Adolfa Hitlera.

Ty filmy se pohybují na hranici expresionistického filmu a americké grotesky. Byly natočeny v průběhu války a Švejk zde sloužil jako symbol všeslovanského odporu proti nacismu. Tedy nesl zprávu, že v tom Rusové nejsou sami. To je podle mě zajímavá interpretace postavy. Švejk jako hrdina bez diskuse. Třeba je naše národní vnímání Švejka zatíženo čtením, které nám jej vlastně zcizuje,“ zamýšlí se literární vědec.

Znejišťuje skutečnost a její interpretaci

Pokud bychom hledali obdobnou postavu, jako je Josef Švejk ve světové literatuře, našli bychom jich podle Tomáše Kubíčka spoustu: „Tristram Shandy Laurence Sterna, Yossarian Josepha Hellera, Truffaldino Carla Goldoniho — v podstatě všechny ty postavy, ve kterých najdete stopy archetypálního šprýmaře, dvojznačné postavy, které už svou přítomností znejišťují skutečnost a její interpretaci. Švejk jde dějinami a za ním padají říše, ideologie se vyprazdňují jako pouhý žvást a pýcha dějinných událostí, které počítají s člověkem jen jako se součástkou systému, se stává trapnou a banální.“

Je tedy Švejk ztělesněním typických českých vlastností? „Skutečně nevím, co jsou typické české vlastnosti. Možná spíše jeho interpretace je výsledkem českého myšlení o hrdinech a antihrdinech, možná právě ona svědčí o potřebě jednoduchých a jasných řešení. Postava Švejka však tomu uniká, a tím uniká i nacionalistickému nálepkování. Švejk je světovou literární postavou, svědectvím o tom, že v tom mnohokrát tematizovaném zápase jedince s historií je možné neprohrát. A Švejk je současně postavou s tajemstvím, záhadou, nedostupnou, uchvacující svoji neuzavřeností,“ uzavírá Tomáš Kubíček.

Švejkovský duch mně osobně moc nesedí

Rozhovor s docentem Karlem Olivou…

Podle příručního slovníku a databáze lexikálního archivu Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR znamená slovo švejkovati počínati si jako Švejk, ulejvati se, stavěti se z pasivní rezistence hloupým. Je zajímavé, že první doklad o použití tohoto výrazu pochází až z roku 1946. Překvapilo to i jazykovědce docenta Karla Olivu, který se domníval, že bylo zachyceno už za první republiky.

Jak vzniklo slovo švejkování a co znamená?
Slovo švejkování je odvozeno od jména Švejk. Proč Haška napadlo zrovna tohle jméno, se myslím úplně dobře neví. V první verzi vycházely Švejkovy osudy na pokračování v novinách nebo v nějakém časopisu. A když se podíváte do předmluvy ke knižnímu vydání, tak tam Hašek popisuje, že tím románem chtěl dosáhnout něčeho jiného, ale že už v tramvaji zaslechl nadávku: Ty jsi blbej jako Švejk! Píše tam také něco v tom smyslu, že kdyby aspoň jeho dílo posloužilo k tomu, že rozmnoží výrazivo českého jazyka, bude spokojen. Švejkovat je zcela jasně narážka na to, chovat se jako Švejk, to znamená chovat se takovým vypočítavě hloupým způsobem. Říká se, že jsme se prošvejkovali nacistickou i komunistickou okupací, tedy že jsme navenek dělali, že jsme nadšeni pro věc, ale uvnitř jsme ji sabotovali tím, že jsme dělali, že jsme hloupí a podobně.

Jsou knihy o osudech dobrého vojáka Švejka zajímavým materiálem pro jazykovědce?
Pro toho, kdo se zabývá jazykem Jaroslava Haška, je to dobrý materiál, ale obecně se domnívám, že to není nic mimořádného. Je to prostě literatura své doby. Zajímavé je, že v tomto dílu je doložena spousta lidové až vulgární mluvy, spousta germanismů, které pocházely z prostředí armády, ale není to zdaleka jediný zdroj. O životě v rakousko-uherské armádě se psaly romány, je mu věnována například celá legionářská literatura.

Máte Švejka rád?
Četl jsem ho, ale ten švejkovský duch mně osobně moc nesedí. Nechci, aby to vyznělo nějak nafoukaně, ale Švejk je postava jadrně lidová, zatímco intelektuálnější vrstvy se spíše než s osobou Švejka ztotožňují s postavou jednoročního dobrovolníka Marka. Mimochodem, pokud můžeme soudit z některých náznaků, tak jednoroční dobrovolník Marek je osoba, do které své dojmy z prožití války promítl i sám Hašek.

Vojtěch Franče: Kdo je a kdo není švejk

Mluvka - Trpí slovními průjmy, které místy baví k popukání, místy svou neohraničenou rozšafností nudí; své pavlačové historky má potřebu sypat z rukávu, kdykoli jen dostane příležitost otevřít pusu.

Božsky klidný, blaženě nevinný a bytostně zdravý - Nikdy jej nic nerozčilí, nikdy není rozladěný, dobře jí a dobře spí, nikdy nic nebere osobně. Není neurotický, netrpí vnitřními konflikty, je celistvý: někdy se mu něco podaří, někdy ne, ale neláme si s tím hlavu.

Nebojsa bez pudu sebezáchovy - Jelikož na ničem nelpí, nemá ani z ničeho strach a je kdykoli ochoten jít na smrt. Jedná, jako kdyby neměl pud sebezáchovy nebo osobní motivace, potřeby či záměry jako všichni normální lidé, čímž své okolí podstatně mate. Je svým způsobem „kluzký“, nelze ho za nic chytit, na ničem ho načapat.

Neopírá se o víru ani ideály - Tyto záležitosti jej nějak míjejí, v psychologickém smyslu je ke šťastnému životu nepotřebuje.

Sluha císaře pána do roztrhání těla - Je krajně loajální vůči svým nadřízeným, za své jednání necítí žádnou osobní zodpovědnost, tu jakoby deleguje právě na ně. Jedná, jako kdyby věřil v oficiální ideje a morálku rakouského státu, dotahuje tuto logiku ad absurdum, čímž na všechny působí jako „blbec“, protože všichni v hloubi svých duší považují samozřejmě tyto ideje za nesmyslné.

Sprosťák - Nebere si servítky, vypálí, co mu slina na jazyk přinese, je ochoten pohlavkovat i účastnit se rvaček. Sprostá slova a lidová mluva jsou pro něho přirozené, případná lež plynule přechází v nadsázku a patří k životu.

Není „normální člověk“ - Švejk není osobnost ani klasická románová postava s psychologicky zdůvodnitelným jednáním a motivy (na rozdíl od všech ostatních normálních, lidských charakterů kolem Švejka, které jsou vystiženy precizně). Haškův román je jakýmsi moderním mýtem. 

Není to prototyp morálního hrdiny -  Švejk není ztělesněním ušlechtilosti, jedná spíše náhodně. Krade psy, lže, v rámci poslušnosti mnohdy nezná bratra. Spíše se dá říci, že nic lidského mu není cizí. Švejk (jako archetypální zjevení) existuje mimo dobro a zlo, mimo krásu a ošklivost.