Na jaře 1848 stoupalo v Praze napětí. Ačkoli se císař Ferdinand I. Dobrotivý snažil v napjatém roce vzestup radikalismu ve svém mocnářství tlumit, jeho snaha přišla příliš pozdě.

K prvním krvavým srážkám došlo ve Vídni už v první polovině března. Císař na ně reagoval odvoláním krajně nepopulárního kancléře Metternicha a přislíbením svolat říšský sněm a vytvořit novou ústavu, jež měla mimo jiné řešit i otázku svobody tisku.

V dubnu pak císař ustoupil i revolučně naladěným Čechům a vydal císařský patent, jenž předpokládal svolání českého zemského sněmu na reformovaném základě.

To už ale nestačilo. Radikálně naladěné veřejné mínění se po letech útlaku odmítalo smířit s polovičatými ústupky. Úřady pochopily, že čelí vážné krizi, a tak byl do Prahy dne 19. května povolán generál Alfred kníže von Windischgrätz, dřívější vrchní generál v Čechách, který se opět ujal funkce. Hodlal zavést tvrdou rukou pořádek, jenže Pražané měli své vlastní plány.

Vojenská provokace

Horlivý zastánce absolutistických pořádků Windischgrätz se rozhodl demonstrovat v Praze armádní sílu a současně připravit vojsko na možný střet s revolučními silami. Ve všech posádkách proto vyhlásil pohotovost a do Prahy, kde bylo takové střetnutí nejpravděpodobnější, navíc povolal posádky z několika dalších měst.

Dne 7. června uspořádal před karlínskou Invalidovnou pompézní vojenskou přehlídku, která měla revolučně naladěné obyvatelstvo od nepokojů odradit. V dané situaci však zafungovala přesně opačně, jako provokace a ohrožení konstitučních práv a svobod.

Windischgrätz ale v manifestaci moci nadále pokračoval. Dne 8. června dal na Petříně a na Vyšehradě rozmístit dělostřelecké baterie a 11. června povolal do Prahy další vojenské posily z Kutné Hory a Hradce Králové. Městem neustále procházely pěší i jezdecké vojenské hlídky.

„Domníval se, že má situaci pevně v rukou. Ani jej tedy nenapadlo, že by z Prahy nechal evakuovat svou rodinu, především manželku Eleonoru, s níž měl sedm dětí (pět synů a dvě dcery),“ uvádí sborník Labyrintem dějin českých zemí.

Bohoslužba na Koňském trhu

O svatodušní neděli 11. června 1848 zamířila k Windischgrätzi studentská deputace, ten ale její požadavky odmítl a prohlásil, že se zodpovídá se pouze císaři.

Dalšího veřejného shromáždění, tentokrát ve Svatováclavských lázních, se už zúčastnily stovky Pražanů, nejen Čechů, ale i Němců. Zde také padl návrh, aby měšťané, studenti i dobrovolnické ozbrojené sbory vystoupili společně proti Windischgrätzově vojenskému útlaku.

Zajímají vás tajemné příběhy? Poslechněte o nejkrvavější pražské popravě:

Jan Roháč z Dubé byl oběšen na nejvyšším břevně třípatrové šibenice, oděný do červeného roucha a spoutaný pozlacenými okovy | Audio: Jaroslav Krupka, Jakub Vítek

Schůzi zakončilo pozvání na slavnostní svatodušní mši, zvanou též sbratřovací, jež měla proběhnout v pondělí 12. června na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) u sochy svatého Václava. Účastníci shromáždění dostali za úkol sezvat na ni co nejvíce lidí, ale všichni měli přijít neozbrojeni. Mezi pozvanými vrstvami pražské společnosti nechyběli ani dělníci.

Druhý den se opravdu sešlo na Koňském trhu několik tisíc obyvatel z rozdílných poměrů, kteří až na výjimku v podobě studentské legie opravdu nebyli ozbrojeni. Mši sloužil vlastenecky cítící penzionovaný kněz Jan Arnold, bratr radikálního demokrata Emanuela Arnolda. Jeho bohoslužba přispěla k velice přátelské atmosféře, při níž si zástupci všech přítomných společensky odlišných vrstev podávali ruce a vyjadřovali si podporu.

close Svatodušní mše na Koňském trhu v Praze (pozdějším Václavském náměstí) dne 12. června 1848, pohled od Můstku směrem k horní části náměstí, kde tehdy stála místo Národního muzea Koňská brána info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Svatodušní mše na Koňském trhu v Praze (pozdějším Václavském náměstí) dne 12. června 1848, pohled od Můstku směrem k horní části náměstí, kde tehdy stála místo Národního muzea Koňská brána

Střetnutí v Celetné

Po skončení mše se nicméně početná skupina účastníků vydala ještě na pochod ke generálnímu velitelství v Celetné ulici, kde chtěla dát najevo nesouhlas s Windischgrätzovým jednáním. Vrchní generál měl v Celetné (v budově bývalé mincovny, která je dnes sídlem Obvodního soudu pro Prahu 1 a Prahu 7), i služební byt a demonstranti mu chtěli pod okny uspořádat takzvanou „kočičinu“ – tehdy obvyklou protestní akci, při níž lidé kritizovanou osobnost zvesela tupí a zesměšňují.

Protestující se po cestě rozdělili do dvou proudů, jeden zvolil cestu po Kolovratově třídě (ulice Na Příkopě) a odtud Prašnou bránou přímo k velitelství, druhý šel přes Můstek a Železnou ulici na Staroměstské náměstí, odkud se dostal do Celetné z druhé strany. Až do té chvíle probíhala cesta v klidu, v Celetné se ale začaly věci rychle hatit.

Průvod blížící se od Prašné brány přišel o něco dřív a střetl se se spolkem německých občanů, který se dostavil na generální velitelství vyjádřit Windischgrätzovi podporu. Obě skupiny na sebe začaly pokřikovat a situace rychle eskalovala v násilný výbuch.

Z nedalekých Králodvorských kasáren totiž právě v tu chvíli vyšla četa granátníků pod velením poručíka Emila Jablonského, která měla střídat hlídku velitelství. Přes bouřící se Pražany ale vojáci neprošli, proto Jablonský vydal příkaz k nasazení bodáků. S pomocí bajonetů hodlal vytlačit oba proudy demonstrantů od budovy velitelství. To se mu sice podařilo, na druhé straně tím granátníci definitivně zažehli plamen povstání, protože zranili nejméně 50 lidí. Záhy po jejich zásahu se začaly po celé Praze objevovat výzvy ke stavbě barikád. Rychle jich vyrostlo na 400 a bylo jasné, že situace už smírem neskončí.

close Útok granátníků na pražský lid dne 12. června 1848 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Útok granátníků na pražský lid dne 12. června 1848

Vražedná střela

Celá vnitřní Praha se proměnila ve válečné bojiště. Velká skupina studentů prchajících z Celetné se zabarikádovala v Karolinu, další skupina utíkající opačným směrem vytvořila improvizovanou barikádu pod Prašnou bránou. Barikády vznikaly i na mnoha dalších místech.

Proti všem ohniskům odporu však postupovala vycvičená rakouská armáda, proti níž měli špatně vyzbrojení povstalci jen malé šance. Akce se skládala ze salvy z pušek, vypálené proti barikádě, následoval útok bodáky, který měl barikádu dobýt dřív, než se otřesení obránci vzpamatují.

Bylo kolem půl páté odpoledne, když situaci vyeskalovala mimořádně nešťastná vražedná střela. Její zcela nevinnou obětí se stala Windischgrätzova manželka, kněžna Eleonora. 

„Kněžna zrovna popíjela čaj se svou sestrou a nejmladším synem Viktorem, když se venku strhla potyčka mezi vzbouřenci a přivolaným vojskem. V místnosti bylo šero, neboť Windischgrätzovi stáhli na oknech rolety. Vřava na ulici však přinutila kněžnu vstát a jít se podívat k oknu. Sklonila se, mírně nadzvedla žaluzii, a v tom třeskla rána. S povzdechem Můj Bože kněžna padla k zemi a kolem její hlavy se rozlila kaluž krve. Byla na místě mrtvá. Kulka ji zasáhla šikmo do kořene nosu a uvízla za levým uchem,“ popisuje tuto tragickou událost článek Pavlíny Nebeské Vražda v Celetné ulici.

Jako pravděpodobný pachatel byl ještě téhož dne zadržen student pražské techniky Maxmilián Maux z Velkých Popovic. K jeho obvinění přispěl fakt, že si do Prahy přivezl dvouhlavňovou brokovnici s několika olověnými koulemi, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Odmítal ale, že by vypálil na kněžnu. Jeho slova potvrdilo i následné vyšetřování, zejména svědectví pražského puškaře Antonína Lebedy, který provedl při této příležitosti první balistickou zkoušku v Čechách a zjistil, že z Mauxovy pušky vražedný výstřel nepadl.

Pachatel útoku zůstal dodnes neznámý, s největší pravděpodobností však vraždu Eleonory opravdu nezamýšlel. I podle mnohem pozdější expertízy Kriminalistického ústavu šlo nejspíše o náhodnou nebo odraženou střelu, vypálenou původně z jiného místa než přímo z Celetné ulice.

Windischgrätz se mstí

Smrt manželky nicméně utvrdila vrchního generála v tom, že proti povstalcům zasáhne bezohledně. Podle všeho byl přesvědčen, že jeho ženu zasáhla střela, která byla původně určena jemu. A byl rozhodnut manželku pomstít.

„Zatímco umrlčí vůz odvážel její ostatky do rodinné hrobky v západočeském Tachově, nechal Alfred Windischgrätz ostřelovat Prahu,“ uvádí publikace Labyrintem dějin českých zemí.

Kanonáda vypukla 15. června kolem osmé hodiny ráno, kdy armádní dělostřelectvo začalo ostřelovat pražská města z baterií na Petříně, Strahově a Letné. Pro začátek se zaměřilo především na barikády v Mostecké věži a Křižovnické ulici, které bránily průchodu přes Karlův most, podle očitých svědků však některé projektily dopadaly až na Koňský trh.

Už 16. června 1848 se studentský štáb v Klementinu rozhodl složit zbraně, bombardování však pokračovalo dál. V noci ze 16. na 17. června 1848 zasáhlo několik střel Staroměstské mlýny i blízkou vodárnu a vyvolalo obrovský požár.

„Co začaly granáty, to dokončilo vybuchující zrní, kterého byly ve mlýně značné zásoby. Případní odvážlivci byli absolutně bez šance požár udolat. Nebylo čím. Poblíž mlýnů stála vodárna. Ta po třetí ráně začala hořet a než se kdo nadál, bylo po věži i po vodárně,“ popisuje kanonádu Milan Krchov z Hasičského záchranného sboru hl. města Prahy na webu Požáry

Konec revoluce

V sobotu 17. června město kapitulovalo a obě strany začaly počítat ztráty. Na straně povstalců padlo 43 Pražanů a dalších 63 bylo zraněno, vojáci měli 18 mrtvých a téměř 100 zraněných.

Horší byly důsledky politické. Manifest o svolání českého zemského sněmu, jenž císař Ferdinand I. Dobrotivý podepsal 6. června 1848, byl opět odvolán. Češi nadále nesměli vydávat tisk, všechny obchody byly dočasně uzavřeny a v mocnářství zavládl neoabsolutistický režim, v němž maximálně posílila pozice centrálních vládních orgánů.

Na druhé straně dosáhla revoluce řady úspěchů. Dne 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a robota, byly zrušeny celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem a ještě v roce 1848 proběhly volby do nového rakouského zákonodárného Říšského sněmu.

Střelu, kterou byla zastřelena kněžna Eleonora Windischgrätzová, nosil na krku její nejmladší syn Josef Windischgrätz, který ji odkázal rodinnému archivu. Dochovala se dodnes. Podle policejní zprávy z roku 2002 váží 29,81 gramu a má průměr 17,2 milimetru.