Klima se rychle mění také v Česku a na jihu Moravy se pěstují fíky. Můžeme čekat, že se i u nás půjdeme za pár let schovat do stínu palmy nebo budeme ze stromů trhat banány?
Ke změnám dochází. Už v předchozích letech nastoupila sója a začíná se u našich zemědělců stávat oblíbenou plodinou, takže už jen to nasvědčuje, že se tady něco mění. Do budoucna se předpokládá, že se začnou pěstovat i další plodiny. My nyní testujeme, jaké výhody oproti kukuřici má čirok. Udává se, že při podobné biomase má ve srovnání s ní jen šedesátiprocentní nároky na vodu. Ale dosavadní plodiny se také kultivují a mohou se využívat jejich nové variace, vyšlechtěné na menší spotřebu vody nebo snášející vyšší teploty. Protože nyní to vypadá, že předpovědi klimatologů z minulých let byly ještě příliš optimistické a že se klimatická změna zrychluje.

Tropické zemědělství je doménou vaší univerzity, máte již nějaké převratné objevy?
Zrovna v tomto oboru máme náskok. I jinde se mu sice věnují odvětví a katedry, ale my máme jako jediní v Evropě fakultu tropického zemědělství a díky ní i řadu aktivit směrem k rozvojovému světu. Záchranou posledního stáda antilopy Derbyho v Senegalu počínaje a různými rozvojovými projekty, které naši zaměstnanci a někdy i studenti řeší přímo na místě, v Africe, v Indonésii, Jižní Americe i jinde, konče. Přivážejí tam nápady a pomáhají lidem, třeba je učí sušit ovoce a učí je vyrobit k tomu sušičky. Místní jsou potom schopni ty jednoduché technologie používat. Zároveň si ale přivážíme dnes neocenitelné poznatky o limitech hospodaření v tropech či subtropech. A ty se dnes můžou hodit.

Lze vysledovat, že nějaké tradiční plodiny odejdou, a jiné nové přijdou třeba melouny nebo banány?
Melouny vypěstované na jižní Moravě už koupíte v supermarketech, ostatně i my je tady v Suchdole pěstujeme a jsou velmi dobré. Já zatím nevidím plodinu, která by definitivně odešla, ale lze sledovat posun nejúrodnějších oblastí. Z jižní Moravy, která vždycky byla nejplodnější, se vysoký produkční potenciál posouvá třeba na Vysočinu. Sice tam nejsou úplně nejúrodnější půdy, ale dneska daleko víc rozhoduje, že jsou tam dostatečné srážky a zvýšila se tam teplota.

Takže špatná zpráva pro Moravu a dobrá pro Vysočinu…
Ale pozor jenom dočasná. Změny budou pokračovat dál.

Kdy se dá očekávat, že na jihu Moravy vznikne poušť?
Už sledujeme, že tam některá místa připomínají polopoušť. Musíme s tím něco udělat. Startuje řada pozitivních akcí, jestli to bude dostatečně rychlé a intenzivní, to teprve uvidíme.

Jaká opatření by měla pomoci?
Jde o to udržet v krajině vodu. Když dneska spadne, obvykle v podobě velkých nebo přívalových srážek, tak zase rychle odteče. To, co zbude, se vsákne do půdy, která ale má dneska zhruba o třetinu zhoršenou retenci, protože je zhutněná a je v ní málo organické hmoty. Kvůli tomu, že máme velká pole, tak dochází k oteplování povrchu. Na satelitních snímcích v teplotním spektru z oblasti Mostecka je vidět, že úplně nejteplejšími místy jsou nerekultivované výsypky, běžící povrchové lomy, pak částečně okresní města, ale ještě teplejší než ta jsou velké bloky odvodněné orné půdy nebo shluky těchto bloků bez zeleně. Tyto bloky orné půdy nám v krajině vytvářejí tepelné ostrovy. Voda tam má dvoj- až trojnásobně vyšší rychlost výparu, a nikdo tam s ní proto nemůže dobře hospodařit.

Co proti tomu lze dělat?
Já bych doporučil rozdělit velké bloky nejen plodinami, ale i zelení, vybudovat opatření typu nových retenčních a akumulačních nádrží a závlahy, kterými tu vodu budeme rozumným způsobem vracet na pole. Musíme ji sbírat v době, když jí je hodně na jaře, když taje sníh, nebo když jsou přívalové deště. Musíme se věnovat tomu, abychom připravili dostatečné objemy nových nádrží, abychom vodu zadrželi a mohli ji distribuovat zpátky na pole, louky a hospodařit s ní v krajině. Zní to trochu kontroverzně, ale já to rád opakuji: my nesmíme vodou šetřit, my ji musíme v krajině točit. Zadržet ji, nepustit do Německa přes Labe víc než musíme, ale akumulovat ji tady v Česku nebo vsakovat do podzemních vrstev a posilovat zdroje naší pitné vody. Ale je zřejmé, že v tropických dnech se opravdu může stát, že vody moc nebude a my s ní budeme muset šetřit.

Svět nyní sleduje klimatickou bojovnici Gretu Thunbergovou a její kampaň co si o ní myslíte? Věříte, že je její zápal autentický, nebo je jen loutkou v rukou nějakých temných sil v pozadí, jak tvrdí její odpůrci?
Musím říct, že je úžasné, co jedna holka dokáže, byť s velkým PR týmem. Kdo ji sledoval v živých rozhovorech na amerických televizích, tak viděl, že je spontánní a má svou pravdu. Na druhou stranu já osobně cítím, že to jsou jen symboly, i to, že do Spojených států neletěla letadlem. Rozhodně cesta není v tom, abychom tady nějak dramaticky omezovali leteckou dopravu. Myslím si, že je celá řada daleko účinnějších řešení, která méně ovlivní životní úroveň lidí. Můžeme omezovat produkci CO2 a dalších skleníkových plynů úplně jinými způsoby. Mně se ani nelíbí debata, že bychom měli jíst méně masa. V některých místech na zemi to do určité míry může být řešení, ale tady u nás ne. Pokud se bavíme o tom, že musíme do půdy dostávat organickou hmotu, tak se podívejme, kde jí je nejméně no přece tam, kde chybí dostatečná živočišná výroba.

Jaká je tedy správná cesta sžití se s měnícím se klimatem?
Pojďme to prostě dělat jen normálně, do značné míry se vrátit k tradicím v zemědělství. Kulturní krajina ve středoevropském prostoru má mít v zemědělství vyváženou živočišnou a rostlinnou výrobu. Pokud lidi časem začnou jíst méně masa, a já vidím na mladých lidech na naší univerzitě, že ta tendence tady momentálně je, tak je to v pořádku, ale rozhodně bych to nijak nediktoval. Daleko víc než pralesy v Brazílii bychom měli řešit to, co v naší zemi způsobí sucho a kůrovcová kalamita. Přímo tady totiž může dojít k obrovskému kvalitativnímu skoku.

Nechci říct, že najednou přijdeme o všechny lesy, ale o jejich velkou část bohužel ano, a další generace tady budou mít jinou kvalitu krajiny, to už je dnes jasné. Pojďme se bavit o tom, co s tím lesem lze udělat, protože tam, kde nebude les, nebude ani dostatečně pršet, to je již prokázané. Budeme-li mít v Evropě více lesů, tak jednoduše řečeno přitáhnou dešťové mraky a bude tady pršet více, než když o ně přijdeme. Je sice hrozné, co se s lesy děje na Sibiři nebo v Amazonii, ale i pro naši adaptaci je horší to, co se děje s našimi lesy, a to nás bude bolet daleko víc, protože na tom bude záviset komfort žití v naší krajině pro další generace.

Greta svou kariéru začala tím, že v pátek chodila místo školy před parlament, aby přesvědčila poslance. Teď se z toho stala móda mezi studenty, kteří chodí stávkovat za klima místo chození do školy. Jak se na to díváte jako pedagog?
Kdyby to mělo být každý pátek, asi bych zdvihl obočí, ale pokud to bude jeden den jednou za čas, jak to zatím u nás probíhá, tak si myslím, že na tom není nic špatného. Pokud si mladí lidé najdou takovéhle téma, tak je to dobře, ať na to upozorňují. Na sociálních sítích vidím, co způsobí, když přijdeme s úžasným vědeckým článkem a jsme z toho jako vědci nadšení: když to dáme na sociální sítě, tak to olajkuje dvacet třicet lidí. Ale když napíšeme, že budeme univerzitou bez plastů, tak hned budou lajků tisíce. Mladá generace o těchto věcech chce slyšet, chce žít život ekologičtější a udržitelnější a já si myslím, že je to správné. Nové výzvy půjdou tímto směrem a naše starší generace by jim v tom neměla bránit.

V Klementinu letos naměřili nejteplejší léto za dobu, co se tam měření provádí. S klimatickými změnami se mění i naše životy, co tedy můžeme očekávat v blízké budoucnosti?Už víme, co to je, procházet ulicemi při 40° Celsia, jaké to je mít za sebou 25 tropických dní a mezi nimi i nocí, ve kterých si člověk od vedra neodpočine. Domy můžeme klimatizovat, ale je potřeba se zařídit i na ulicích. My jsme v našem kampusu začali přidávat další prvky s vodou. Novou výstavbu už neděláme bez zelených střech, na budoucích stavbách budeme mít i zelené fasády. Je třeba se k tomu postavit s maximální snahou o snížení povrchové teploty města. V historickém centru, v památkově chráněné části Prahy nemůžeme dělat rovné střechy nebo nechat domy porůst břečťanem. Každá část města, každá lokalita bude muset mít své vlastní řešení jak parky, tak i bloky činžáků někde na Žižkově či Vinohradech. Kromě zeleně musíme mnohem častěji ukazovat i vodu, i ve městě ji musíme zadržovat ze srážek a znovu vracet do takto intenzivně urbanizované krajiny.

Dalším velkým tématem posledních dní jsou vedle zmíněného kůrovce přemnožení hraboši. Zemědělci se bojí, že jim zničí úrodu, ochranáři zase, že rolníci jedy vyhubí vše živé. Kterému z těch „klubů“ fandíte?
Nejsem znalec hrabošů, ale pokud odborníci jako děkan naší fakulty životního prostředí, který už 40 let zkoumá cykly drobných savců včetně hrabošů, řekne, že zasáhnout v tuto chvíli je z hlediska vývoje populace úplný nesmysl, protože se brzy zhroutí i bez toho, tak vidím, že je tam něco špatně. Něco se tam předtím zanedbalo. I pro mě to ale byla nová informace. Sami zemědělci přiznávali, že se nedělá hluboká orba, která by škůdce mohla eliminovat. Odůvodňují to tím, že kvůli dotacím nesmějí orat, protože musejí dodržovat protierozní opatření včetně setí a pěstování bez orby. Ale když se hluboká orba provede po vrstevnici, tak je proti erozi taky skvělá.

Problém je, že ji zemědělec velmi často udělá naopak po spádnici, a to je samozřejmě proerozní opatření. Takže se řekne: Než abyste to udělali špatně, tak to radši nedělejte vůbec. Ale v tu chvíli popíráme tradiční zemědělství. Už naši dědové říkali, že nejlepší na kvalitu půdy, strukturu, retenční schopnost, ale i obranu proti hrabošům je hluboká orba před zimou nechat půdu v hrubé brázdě rozpadnout působením mrazu, změn teplot. Sama se přirozeně rozpadne, získá lepší strukturu, větší pórovitost, vsákne se do ní víc vody, hrabošům se přeruší chodby, takže jejich nástup není tak razantní, jak jsme to zažili letos.

Nově vedete konferenci rektorů. Někteří vaši kolegové jsou známí rebelantským postojem vůči prezidentu Miloši Zemanovi. Půjdete za ním letos 28. října na Hrad?
Já si myslím, že se situace s Hradem už konsolidovala. My jakožto rektoři vysokých škol tam máme spolu s Karlovou univerzitou jediný problém, a to jsou ti nejmenovaní profesoři. Jinak si myslím, že atmosféra v české konferenci rektorů je taková, že pokud pozvání dostanou všichni, tak na Hrad přijdou. Možná ne úplně všichni rektoři, protože řada z nich bývá třeba na cestách v zahraničí, ale kolegové říkali, že pokud by pozvání dostali všichni, tak na Hrad půjdou, protože je to svátek, který si naši účast zaslouží, a předchozí důvody střetu s Hradem v podstatě pominuly.

České vysoké školy si ve světových žebříčcích příliš dobře nestojí. Čím se snažíte zlepšit jejich pověst?
Jednoduchý recept na to není. Nedostáváme se do první stovky, v některých žebříčcích je Karlova univerzita v první třístovce, v jiných až v pětistovce. Na druhou stranu se do žebříčků dostává stále více českých univerzit, teď jich je v jednom devět a v druhém dokonce 17. Takže bych řekl, že celkově kvalita našich univerzit roste. Od některých kolegů zaznívají nápady, aby některé univerzity kvůli umístění v žebříčcích dostávaly z rozpočtu více peněz než jiné. Já ale říkám, že to je za čárou. Chceme, aby se v tom takzvaně „pískala rovina“. Nedovedu si představit, že by nějakou univerzitu takovéto zvýhodnění při financování ze státního rozpočtu vyneslo někam výš.

Kde by tedy mohla cesta českých vysokých škol za světovou slávou začít?
Já si myslím, že má-li být některá z našich univerzit světovou, pak si musí být schopna sáhnout pro velké peníze i do zahraničí a k firmám, a ne se přetahovat o nějaké procento z rozpočtu. Je jedno, kde konkrétní patent nebo vědecký článek vznikne, ale stejné peníze za něj má dostat pražská i regionální univerzita. Ale zároveň je třeba říct, a to je konsenzus celé České konference rektorů, že chceme zvyšovat nároky na vysoké školy. Že budeme platit jenom za nejlepší výsledky, a naopak odřízneme ty výsledky, které nás v žebříčkách neposouvají, jež nejsou důležité pro hodnocení kvality. Můžeme se dohodnout na přísnějších kritériích, ale princip, že někomu peníze vezmeme a dáme je jiné škole, protože zrovna ona chce být světovou, to si myslím, že by byla cesta k rozvrácení vysokoškolského prostředí u nás.

Kvalita vysokých škol je dánai lidským „materiálem“, který na ni přichází. Jste dnes spokojeni s úrovní středoškoláků, kteří k vám na školu míří?
Pozorujeme, že kvalita absolventů středních škol, kteří přicházejí na vysoké školy, se v průměru snižuje. Otázkou je, jestli to není tím, že už řadu let jsme na tzv. demografickém dně a ještě pár let budeme. V 90. letech jsme si řekli, že chceme mít spoustu vysokoškolsky vzdělaných lidí, a zapomněli si dávat pozor na to, že přijde období, kdy uchazečů o vysoké školy bude málo, a jen stěží tak naplní představy politiků. Vysoké školy se tomu přizpůsobily, nastavily si své rozpočty. Ale právě v posledních sedmi, možná deseti letech bohužel nezaznělo, že by si zase mohly snížit výrazněji stavy studentů bez toho, že by jim stát snížil příjmy z rozpočtu.

Mohli jsme snížit stavy nanejvýš o deset procent ročně, kdyby to bylo více, byl by rozpočet menší. A to samozřejmě nikdo nechce, takže tendence vysokých škol byla nabírat 90 až sto procent stavů z dob, kdy studentů bylo podstatně víc. Čili: možná ti lidé, kteří při přijímacích zkouškách byli nad čarou, tam jsou pořád a můžou být i stejně kvalitní, ale teď bereme i ty, kteří by dříve skončili pod čarou, takže průměrná kvalita uchazečů a studentů se logicky snížila. Můj soukromý názor je, že mělo zaznít, aby si školy snížily počty studentů třeba i o dvacet nebo třicet procent bez toho, že by jim stát sáhl na peníze. Jenže snížení peněz se každý lekl, takže drtivá většina vysokých škol se podle toho zařídila.

Vlastně nic z toho, o čem jsme se dnes bavili, nezní příliš povzbudivě. Měl byste pro naše čtenáře na konec přece jen nějakou dobrou zprávu?
Minulý týden jsem strávil v Izraeli, kde se chceme inspirovat, jak zacházet s vodou. Jejich zkušenost je zajímavá v tom, že ukazuje, v jak tvrdých podmínkách společnost nejenom dokáže žít, ale dokáže žít i velmi komfortně. Dokonce i v poušti na jihu země. Dobrá zpráva je, že tu sice máme nějaké špatné klimatické trendy a tendence, které by časem mohly vést ke vzniku pouště i v naší středoevropské krajině, ale na druhou stranu máme čas s tím něco dělat. Máme pořád dostatek vody a zeleně, jenom je potřeba, abychom si to uvědomili.

Není čas na kompromisy, které budou změnu zbytečně oddalovat, jen abychom nakonec došli k tomu, že ji stejně udělat musíme. Zdravou společnost výzvy ať už je to snížení CO2, změny v průmyslu a dopravě nebo adaptace krajiny na klimatickou změnu mohou posunout k větší vyspělosti, odolnosti, aby si vážila důležitých věcí. Dobrá zpráva je, že my vodu ještě pořád nemusíme vážit na lékárnických váhách. Zatím jí máme dost, ale ubývá nám, a proto musíme začít rychle konat, abychom si ji v dostatečném množství udrželi. V Izraeli musí v poušti hospodařit se 70 milimetry vody za celý rok, a my jí máme pořád nějakých 500 milimetrů. Říkali nám tam, že nám takový problém závidí.

Kolik času nám zbývá na provedení změn, o kterých jste mluvil?
Kdybychom začali konat rychle a dostatečně, a my jsme s tím už začali, a proces a trendy adaptačních opatření ještě zrychlili natolik, že bychom do deseti let dosáhli správné úrovně a rychlosti, tak jsem si jistý, že tady tu poušť nemusíme mít nikdy.

Kdo je prof. Ing. PETR SKLENIČKA, CSc.
* Narodil se v roce 1964 v České Lípě.
* Vystudoval tehdejší Vysokou školu zemědělskou (nyní Česká zemědělská univerzita).
* Specializuje se na oblasti spojené s ochranou půdy a krajiny.
* Děkanem Fakulty životního prostředí ČZU byl v letech 2007 – 2014.
* Rektorem ČZU je od února 2018.
* Předsedou České konference rektorů byl zvolen letos v červnu, funkční období mu začalo letos v srpnu.