„Náročné to bylo hlavně zpočátku. Než jsme si stanovili denní režim. Videohovory se naštěstí daly nakombinovat, jen málokdy se stalo, že se překrývaly,“ popisuje domácí výuku maminka druhačky Lucinky, třeťáka Toníka a páťačky Adélky Irena Dvořáková.

Mladší děti měly hodiny přesně dané. Páťačka Adélka měla režim volnější. Mohla se připojit ve chvíli, kdy na to byl čas. Tím pádem si rodina vystačila se dvěma notebooky. Jedním vlastním a druhým vypůjčeným. „Škola nabídla možnost výpůjčky. Nám zrovna odešel stolní počítač a měli jsme jen jeden notebook. Tak jsme nabídky využili,“ vysvětluje Irena Dvořáková.

close info Zdroj: DENÍK/Archiv zoom_in

Na jaře se ještě rodiče v učení s dětmi střídali. „Já jsem toho s nimi tolik nestíhal, takže jsme se pak dohodli, že doma zůstane jen manželka. A já budu chodit do práce,“ říká otec dětí Josef Dvořák.

Učivo potrápilo nejen děti samotné, ale také „náhradní učitelku“. Znovu si musela zopakovat vyjmenovaná slova i matematické vzorečky. Nejvíce komplikovaná byla výuka cizího jazyka. Rodina musela nakonec sáhnout po náhradním řešení a domluvit doučování. „Angličtina byla nejhorší. Já anglicky neumím, takže jsem Adélce nemohla pomoct. Nakonec jsme sehnali paní, která jí dávala hodiny navíc. Strašně nám to pomohlo,“ vzpomíná Irena Dvořáková.

Začátky byly sice složité, posléze se však denní režim celé rodiny ustálil. Výuka probíhala podobně, jako v malotřídní škole. „Učila jsem se se všemi najednou. Jednomu jsem se věnovala a další dva dostali úkoly. Jinak to prostě nešlo. To bychom u učení strávili celý den,“ konstatuje maminka tří dětí.

Návrat dětí do školy rodiče uvítali. Děti by naopak raději zůstaly u distanční výuky. „Musí teď dřív vstávat, do školy dojíždí. A začaly jim i písemky a zkoušení. Z toho nejsou moc nadšené. Ale určitě to zvládnou,“ důvěřuje svým potomkům Irena Dvořáková.