Pane Vydro, jak dlouho jste na téhle farmě?
Koupili jsme ji před osmi lety. Byly tu víceméně ruiny, ale do provozuschopného stavu pro koně jsme ji dali během tří měsíců, což znamenalo vyčistit stáj, udělat cesty, oplotit pastviny, instalovat napáječky. Následovala oprava budov, aby tu mohl být správce, potom kopytní klinika…

Myslíte veterinární úsek?
Ne úplně, jde o prostor pro léčbu kopyt, která vychází z konceptu doktorky Hiltrud Strasserové. Ta prosazuje jiný přístup ke koním, než je ten běžný, většinový. Dalo by se to spíš nazvat celostní péčí. Nejde o to, jen koně zprovoznit, ale udržet je i zdravé, což chce jiné podmínky k životu a odlišný způsob péče.

Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz. V roce 1995 poprvé žehnal koním a jezdcům startujícím ve Velké pardubické a je pravidelným účastníkem dostihových mítinků v Pardubicích.
Rodinný život mi chybí. Ale žádná žena by se mnou nevydržela, říká kněz Czendlik

Nejdříve se postarat o zvířata, teprve pak o sebe. To mi připomíná uvažování sedláků.
Hlavně u koní to mělo svoje opodstatnění, protože sedláci na nich byli životně závislí. To nebyla nějaká přehnaná dobrota. Kůň pro ně znamenal totéž co pro nás auto nebo traktor. Buď se udržuje a opravuje, nebo se dá na šroťák. Ale dnes už nazíráme na zvířata trochu jinak, chápeme je jako partnery, kamarády a spoluobyvatele naší planety. Jestli tady nakonec nechceme zůstat sami, měli bychom se snažit.

Co vás přivedlo ke koním?
Asi jako většina dětí jsem chtěl zvíře, takže to začalo myšmi, křečkem, morčetem. Pak jsem dostal psa. Sice jsem tehdy chtěl motorku, ale máma se bála, že se zabiju, a tak mi místo ní pořídila psa. Asi jsem přece jen víc inklinoval k živým tvorům. Ten boxer byl poslední člen rodiny, kterej se mnou zůstal. Psi mě provázejí celý život. Ze statku na Hněvšíně, kde jsem měl původně ustálené koně, jsme si vzali i našeho prvního kocourka. Nikdo ho nechtěl, a tak byl s námi. Dokud ho nepřejelo auto. Postupně jsem dospěl k tomu, že zvířata potřebují maximální možnou svobodu. Kočky, psi… A koně taky. U nás žijou v režimu, který si díky zdejším možnostem určujou sami. Žerou, kdy chtějí, chodí si, kdy chtějí, a odpočívají taky, kdy chtějí. Koně nemají cyklus den a noc, žijou kontinuálně 24 hodin denně, a když to na ně přijde, zdřímnou si.

Řada lidí z koňského prostředí vám tento přístup vytýkala, že?
No, to je složitý… Bylo to dost náročný. Ale když jsem s koňmi začínal, také jsem o nějakém jiném přístupu k jejich chovu neměl tušení.

Vendula Pizingerová
Vdova po Karlu Svobodovi Vendula Pizingerová: Manžel ví, že už nejsem dvacítka

Kdy jste tedy začínal?
Jezdil jsem od dvaceti, ale koně jsem si různě půjčoval. Pak jsem na čas přestal a zase začal, až když jsme si s Janou (manželka, herečka Jana Boušková - pozn. aut.) v roce 1998 koupili napůl kobylu. Mimochodem máme ji dodnes a je jí už osmadvacet. Pak se jí narodilo hříbě, pořídili jsme si dalšího koně… Tak nějak to celé začalo. Tehdy jsem se odlišoval jen tím, že jsem začal jezdit bez uždění, právě kvůli tomu, abych koním nevadil. Nechtěl jsem je tahat za hubu. Zjistil jsem, že to jde. Otěže neslouží k tomu, aby se jich jezdec držel, ale aby jimi koně ovládal. Což ovšem můžete dělat i jinak - pohybem, změnou těžiště, hlasem, mentálně… Otočit koni hlavu pomocí otěží je ovšem jednodušší – stačí jezdecká ohlávka. Pokud se však jezdec a kůň sžijí, poznají se a respektují, pak ohlávka není potřeba, jezdec nepotřebuje nic. Stačí sednout si na koně a jet. K ježdění bez uždění mě přivedla statkářka na Hněvšíně, kde jsme měli koně dříve. Ona se svým mužem právě vyznávali větší svobodu koní.

Prý jezdíte i bez sedla.
Většinou ano. Jen pokud jezdím honebně, skáču nebo jedu delší dobu, sedlo si beru. Jízda bez něj je náročná na nohy a na třísla, ale člověk si zvykne. Ale vraťme se zpět k tomu postupnému poznávání. Ve chvíli, kdy moje kobyla a dokonce i hříbě začaly mít problémy s nohama, dostala se mi shodou okolností do ruky knížka od doktorky Strasserové. Psalo se v ní mimo jiné, že by koně neměli být ve stáji, ale venku, aby mohli nepřetržitě chodit, a také by neměli mít na kopytech železo. Sundal jsem jim podkovy a dal jsem je ven. Pak jsem své dvě kobyly odvezl do Rakouska na Kopytní kliniku a postupně se dozvídal další informace, které mě šokovaly. Začal jsem to propagovat a psát o tom, pořádal jsem semináře s rakouským lektorem Patrickem Spiedelerem, který je velkým odborníkem přes kopyta koní. Ale tím, že jsem vysvětloval, že by bylo třeba zacházet s koňmi jinak, jsem vlastně lidem nepřímo říkal: Vy to děláte špatně. A to si málokdo dokáže přiznat. Zvlášť když za nimi stojí tradice, vlastní zkušenosti. Navíc jich byla většina.

A stále asi je, ne?
Ano, stále je, ale povědomí o tomto přístupu je už širší. Na tento náš, pořád ještě alternativní přístup se hodí Schopenhauerův výrok o tom, že každá pravda prochází třemi stadii. Nejprve je zesměšňována, pak zatracována a nakonec je přijata jako naprostá samozřejmost. Teď jsme někde ve fázi zatracování před jejím přijetím jako samozřejmosti. A já jsem byl jakousi hlásnou troubou tohoto směru, jednu dobu to bylo opravdu dost těžké ustát. Dělali ze mě tyrana koní, čelil jsem nařčení, že jim řežeme kopyta do krve. Mnozí mě vnímali jako hlavu draka, kterou je třeba useknout.

Jan Rosák
Jan Rosák o životě v důchodu: Makám víc než předtím

Koně tedy pro vás dávno nejsou jen koníčkem. Je to váš život, stejně jako hraní.
Přibližně před patnácti lety se to takhle změnilo. Vrátit koně do přírody v Evropě už nejde. Když necháte stádu 40 hektarů, nebo třeba i 200 hektarů, je to pro ně stále směšný prostor. Divoké koně z nich už neuděláme. V industrializované krajině to ani není možné. Stejně jsou pořád v ohradě a nenachodí takové penzum kilometrů, jaké potřebují, navíc i v těžkém terénu. I když třeba v Bosně žije čtyřsethlavé stádo na 150 kilometrech čtverečních, ovšem to je výjimečné.

Bydlíte tady na statku?
Ne, ale kousek odsud, na Slapech. Denně sem ovšem dojíždím, stejně jako do Prahy. Když zkouším v divadle, je to mazec. V deset jsem na zkoušce, odpoledne přijedu sem, ostrouhám dvě kopyta a vracím se zpátky do Prahy na představení.

Statek je obecně prospěšná společnost?
Ano, sdružuje lidi, kteří mají stejný záměr - pomáhat koním a šířit myšlenku přirozeného chovu. Návštěvníci se u nás mohou ubytovat a strávit tady třeba příjemný víkend. Myslím si, že vztah ke koním se buduje, je třeba k němu dospět. Dokonce jsme před časem dosáhli i na dotaci z ministerstva zemědělství, což byl ovšem danajský dar. Stal se spouštěčem kampaně proti mně - stát přispěl na něco, s čím oni nesouhlasí! Byl to velmi nepříjemný boj se závistivci i kvazi odborníky, kteří stojí na druhý straně barikády. Bohužel do toho zatáhli i některý lidi, kterých jsem si původně vážil. Připadá mi, že se společnost vůbec dost polarizuje, lidi nemůžou nějak najít společnou řeč – a ani ji nehledají.

Režisér Jiří Vejdělek při fotografování pro Deník 2. září v Praze.
Jiří Vejdělek: Plození dětí je pro muže zábavnější, na filmu se nadřu víc

Kolik koní na statku máte?
Pětadvacet. O ně a o celý areál se starají kromě nás vlastně tři lidi a paní správcová. Nezabýváme se chovem koní na prodej, ale chov to je. Já tu mám sedm koní, spolumajitelka šest a ti zbylí jsou tu na léčení nebo patří majitelům, kteří si je u nás ustájili.

Ví se o vás, že jste také milovníkem zbraní.
To asi souvisí s mým zájmem o historii, především o tu vojenskou. Dříve jsem stavěl i modýlky letadel z první světový války. Fascinoval mě Biggles od velbloudích stíhaček přes albratrosy, fokkery… A co se zbraní týče, nejbližší je mi broková střelba. To je jedna z nejhezčích disciplín - terče se hýbou a lítají, zásah je vždycky vidět. Střílel jsem skeet i trap a zkusil jsem si i střelecký parkour - chodíte po lese a různé terče vyletují náhodně. To má hodně lovecký charakter.

Chodíte i na lovy zvěře?
Ne, na živé cíle jsem nikdy nestřílel. Já si dělal myslivecký zkoušky jen proto, abych mohl mít brokovnici. Upřímně řečeno, mám problém zabít zvíře. Ale v brokové střelbě jsem jeden čas i závodil, dokonce jsem byl v cizině na otevřeném mistrovství světa a Evropy. Ne že bych udělal nějaký výsledek, který by stál za řeč, ale výborně jsem si zastřílel a poznal řadu bezvadných lidí.

Rudolf Desenský se svými svěřenci
Psí psycholog Rudolf Desenský: Zvíře nejprve naučte česky

Když jste koňský farmář, jakým autem jezdíte?
Teď jezdím Opelem Zafira, ale potřebuju i auto na tahání koní, takže to už obrazu farmáře vcelku odpovídá - mám třílitrovou Toyotu Landcruiser. To je auto, kterému dvoutunový přívěs neublíží.

Je o váš statek v sezoně zájem? Jak dlouho vlastně sezona trvá?
Od půlky června do konce srpna je tu frmol. Pak to ustane a je úžasný, jakej se tu rozhostí klid. Mimo sezonu je to tady nejhezčí.

Koně, ježdění, statek divadlo, pušky… Jak se dokážete při tom všem koncentrovat třeba na učení textů her?
Texty se učím nejradši při zkouškách. Ono to v té hlavě vždycky nějak uvízne. A když třeba jedeme na zájezd, moje úžasná žena mi v autě „nahazuje“, a tak mě vlastně učí text, za což jsem jí moc vděčnej.

Tam blízko Little Bighornu

Z lásky ke koním a vojenské historii vzešel nápad, který Václav Vydra s dalšími nadšenci uvedl v život před devatenácti lety. Dnes už jde o tradici Memoriálu generála Custera. „Jednoho dne jsme si s kamarády ze statku Hněvšín začali povídat o tom, jaké to vlastně muselo být, když jela kavalérie bok po boku, hlava na hlavě. A že si to zkusíme. A jaká jiná kavalérie než 7. generála G. A. Custera! Začal jsem se o to zajímat podrobněji a v srpnu roku 2000 se vydalo šestnáct jezdců na koních splnit si ten romantický sen… “ píše Václav Vydra na webových stránkách akce.

Další rok už bylo jezdců třicet a z původní zábavy se stala každoroční událost (dnes již obroční), na kterou se všichni rádi vracejí - jak kavaleristé, tak indiáni i diváci. Letos se konal již 17. ročník a podle Václava Vydry byla už několikrát kavalérie v takovém počtu, v jakém ji měl generál G. A. Custer před 143 lety v bitvě u Little Big Hornu.