V Bruselu leží miliardy, které vláda neumí využít, říká Klára Dostálová

V poslední době jsme ve sněmovně svědky sporů, útoků a nedohod. Než se dostanete k podstatě zákonných návrhů, opoziční poslanci s přednostním právem dlouze hovoří k programu. Proč to děláte?
Všichni čtenáři se mohou podívat na stenoprotokoly z jednání sněmovny. My navrhujeme obsahové body, které nejsou nikdy zařazeny na program. Navíc nás koalice ještě krátí na interpelačních dnech, kdy se můžeme s konkrétními dotazy obracet na ministry i premiéra. Měli jsme mít dvaatřicet interpelačních dnů, a bylo jich maximálně sedmnáct.

Logicky oponují, že je k tomu nutíte hodinami zbytečných řečí, které se nevztahují k tématu, a navíc pan poslanec Babiš kdekoho uráží.
Jsem odpůrcem toho, aby kdokoliv někoho osobně napadal a otíral se o jeho rodinné příslušníky. To do politiky nepatří, a když někdo tuto pomyslnou hranici překročí, nemůže se divit, že odezva bude silná. Každý na takový útok reaguje jinak, ale já bych si také nenechala líbit, kdyby někdo urážel mé rodiče.

Kdo překračuje onu pomyslnou hranici? Není to ten, kdo mluví o nové totalitě a označí ministra Martina Dvořáka za parazita a nulu? Tedy Andrej Babiš?
My jsme si nezačali, ale byli jsme vyprovokováni. Pan předseda Babiš je emotivní člověk a naši voliči to koneckonců od něj očekávají. Reagoval především na potupné hlášky na adresu jeho tatínka, které by měly být tabu. Andrej Babiš se rozčilil a ani on pak nevolil správná slova, ale byla to reakce na akci.

Přijatelná?
Sněmovna je o emotivních výstupech. Pro mě to je svoboda projevu. Že by ale z úst pana Babiše padaly extra velké sprosťárny, tak to zase nepadaly.

Fialova vláda shání peníze. Podívejte se, kam si pro ně chce sáhnout

Ekonomika

Je to na pokutu nebo vznik etického kodexu poslanců?
Určitě ne. Všichni poslanci jsou vzdělaní lidé a měli by vědět, jak se mají na půdě sněmovny chovat. Zajisté by neměly padat vulgární výrazy, ale proti ostřejší výměně názorů nic nemám, naopak jsem za ni ráda. Rozhodně bych nechtěla, abychom byli jako v Severní Koreji, kde všichni mlčí a pak jednotně hlasují. Aspoň to u nás voliče přitáhne k jednání sněmovny.

Lidé se baví nebo nadávají, ale pochybuji, že na základě takových přestřelek se začnou víc zajímat o podstatu vaší práce. Například o návrh rozpočtu na příští rok se schodkem 252 miliard. Jak jste s ním spokojená?
Tomu se musím usmívat. Hnutí ANO chtělo, aby se na snižování schodků šlo opatrně, abychom nezaškrtili ekonomiku. Omlouvám se za jistou škodolibost, ale když jsme navrhovali šetřit půl procenta HDP ročně, což je zhruba padesát miliard, označovali nás za amatéry. Konsolidace veřejných rozpočtů prý musí být radikální. A co udělali oni? Letos je plánovaný schodek 295 miliard a příští rok má být 252. Takže ušetří 43 miliard.

Chcete říct, že vláda Petra Fialy dělá politiku Aleny Schillerové?
Co se týká tempa snižování deficitu, je to přesně tak. Jinak mám ale výhrady proti koncepci rozpočtu. Základní otázka zní, zda se opravdu udělalo maximum, aby se ušetřilo na straně státu. Do očí bijící odpověď zní, že nikoliv. My nemusíme mít tolik ministerstev nebo neomezený počet politických náměstků.

Ve státních výdajích jsou to opravdu drobné.
To je jedno. Nemůžete lidem zvyšovat plošně daně a nepředvést ani náznak sebereflexe. Třeba v omezení zahraničních cest nebo aspoň vysvětlování jejich nezbytnosti. Když si lidé přečtou, že ministr práce a sociálních věcí Jurečka jede do Mongolska, asi to moc nechápou.

Právě tam to ale logiku má, protože by měl přivést dohodu o pracovním povolení pro zhruba tři tisíce Mongolů, kteří u nás budou dělat to, co Češi nechtějí, tedy u pásu ve fabrikách.
To nebude tak jednoduché, je třeba to svázat s vízovou politikou atd. Ale dobře, dám jiný příklad. Během čtvrt roku tři ministři odjeli do Jižní Koreje. Proč tam nemohli letět najednou? Pro běžného občana to jsou nepochopitelné věci. Byť rozumím tomu, že nejde o miliardy.

Schválená novela o přesčasech vytočila lékaře i pacienty. Hrozí výpovědi, žaloby

Česko

Čímž se oklikou dostáváme k rozpočtu, kde o miliardy jde. Třeba váš nástupce na ministerstvu pro místní rozvoj Ivan Bartoš je jurodivý z představy škrtu třinácti miliard, což je půlka jeho kapitoly. Jak by mohl resort s takovým okleštěným rozpočtem existovat?
Nemohl. Ministerstvo pro místní rozvoj je malý resort, který spotřebuje zhruba tři a půl miliardy. Na svých bedrech ovšem nese obrovskou porci peněz z evropských fondů. A právě na jejich kofinancování je třeba těch 26 miliard. Nejprve totiž všechny projekty musíme zaplatit z národních prostředků, a teprve pak o ně žádáme Evropskou komisi. A proto biji na poplach, že o to zpětné proplacení čili certifikaci nežádáme. Miliardy tak necháváme ležet v Bruselu.

Kde je zakopán pes?
Pana ministra Bartoše jsem nabádala, aby o certifikaci žádal každý měsíc. Řekl mi, že na tento systém už najeli, tak by se to snad mohlo urychlit. Samozřejmě potíže jsou v nedokončování projektů. Tomu jsem čelila i já, ale tam je zkrátka zapotřebí krizové řízení. Dělali jsme třeba rychloobrátkové výzvy typu nákup prodej, třeba přístroje do nemocnic nebo výpočetní techniku. Nic takového ale dnes nevidím. No a velký problém je, že padesát miliard za období 2014–2020 ještě vůbec nebylo doručeno příjemcům.

Z naší, nebo evropské kasy?
Ani z jedné. Místo toho, aby se vláda snažila co nejrychleji peníze protočit, dostat je do státního rozpočtu a rozpohybovat ekonomiku, nedělá nic. To mě trápí. Chápu, že pan Bartoš se evropskými fondy nikdy nezabýval a je spíš odborník na digitalizaci, ale mám dojem, že ve vládě se tomu nevěnuje nikdo.

Jak to, že neumíme vyplatit příjemcům padesát miliard, zatímco okolní státy peníze využívají velmi bystře, třeba Poláci na výstavbu dopravní infrastruktury?
Určitě by nám pomohlo, kdybychom měli jen dva operační programy, jeden na infrastrukturu, druhý na lidské zdroje. Vyměňovat si peníze mezi jednotlivými operačními programy šlo do konce roku 2020. Teď už to jde jen v rámci jednoho programu, který může mít zásobárnu projektů, ale nemá peníze. Ty má ten druhý, jenže je nemůže převést tomu prvnímu. Proto je pro nás strategicky výhodnější mít jeden program na tvrdé projekty, krátce řečeno na beton, a druhý na měkké zdroje, aby se spolu nepraly.

close info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Místopředsedkyně sněmovny Klára Dostálová

To se dá v Bruselu prosadit?
Samozřejmě. Je záležitostí členské země, jak si podmínky nastaví. V Česku máme programy rozdělené mezi osm ministerstev, a jakmile resort peníze uchvátí, chová se k nim jako ke svým. Tak to ale není, jsou to prostředky pro celou ČR.

Jenže spousta voličů to vnímá tak, že vše brzdí „ten zlý Brusel“.
To rozhodně ne. Mou ambicí je lidem vysvětlovat, že Česká republika musí být součástí Evropské unie. Pokud někdo říká, že kdybychom nebyli členským státem, mohli bychom na Green Deal kašlat, je to omyl. Naše ekonomika je provázaná s okolními zeměmi, které budou všechna unijní pravidla dodržovat. A pokud bychom to my nedělali, budeme na tom tratit. Musíme mít silné politiky, kteří se nebudou bát v Bruselu otevřít pusu a podporovat rozumnou strategii, která zajistí Evropě konkurenceschopnost. Nemůžeme být zelení premianti a dívat se na to, jak jinde rostou, protože obdobná přísná pravidla nemají.

play_fill

Lithium a gigafactory by byla naše globální výhoda, řekl k plánům Petr Fiala

Ekonomika

Budete prosazovat zpomalení Green Dealu, nebo chcete přesvědčit Ameriku a Čínu, aby v zelenání držely krok s Evropou? 
Není důvod, abychom předbíhali v řadě. Pořád nemáme nutnou obchodní smlouvu s USA, ale vymýšlíme hlouposti typu zeleného cla. Měli bychom říct, že Evropa jde správným směrem, avšak nemůže mít ambici diktovat průmyslu podmínky. Chceme skončit se spalovacími motory, přičemž nemáme vybudovanou infrastrukturu na elektromobilitu. Je zajisté správné chránit životní prostředí a mít ambiciózní cíle. Žít v Evropě by měl být jakýsi bonus. Jenže my na to jdeme opačně, zákazy a sankcemi. Lidé pak začínají mít pochybnosti, protože vidí, že všechno stojí násobně víc, než kdyby se to rozložilo v čase. A tak je to i s obnovitelnými zdroji energie.

Budou se na tom lámat preference evropských voličů?
Myslím, že ano. Jakmile něco začne zásadně omezovat kvalitu vašeho života, promítnete to do politických preferencí. Lidé se začnou zajímat o to, kdo způsobil, že mají hlouběji do peněženky nebo omezuje jejich svobodná rozhodnutí.

V Evropském parlamentu nyní převládají progresivistické a zelené názory. Je podle vás v politických stranách vůle to změnit?
Doufám, že ano a že Česko budou zastupovat lidé, kteří budou mít snahu to trochu korigovat. Není možné stavět Evropu na ideologii, ale na schopnosti zachovat si konkurenceschopnost. Svět se začíná chovat trochu jinak a vzdaluje se nám, zatímco my se pořád svazujeme novými pravidly, což je cesta do pekel. Nemáme se uzavírat a uvalovat cla, ale máme naplno rozvíjet umělou inteligenci, špičkové technologie, abychom pořád byli předními hráči na trhu.

Evropa se zachovala tržně, když i tak klíčovou produkci, jako jsou léčiva nebo polovodiče, pustila levné Asii, většinou Číně. Teď ji z toho bolí hlava. Bude i z bezpečnostních důvodů žádoucí přenést tuto výrobu zpátky do Evropy, byť bude dražší?
Jednoznačně, Evropa se musí stát soběstačnou. V žádné komoditě nesmíme být závislí na někom jiném, musíme si umět poradit sami. Samozřejmě tam bude nutná dohoda i napříč státy. Když se rozjede výroba léčiv v nějaké zemi, ostatní členové Evropské unie by jí měli pomoci to financovat, aby z toho na konci těžili všichni unijní obyvatelé. To jsou strategické věci, které ale neřešíme. A vlak nám ujíždí. Čína už řekla, že bude soběstačná v čipech, energetice, v léčivech. Jestli se tady někdo baví o bezpečnostním riziku z Ruska, podle mě je daleko větší moloch Čína, která si brzy začne diktovat podmínky.

Přesluhujte i v důchodovém věku. Budete mít o tisíce vyšší penzi, radí expert

Ekonomika

Povedete kandidátku hnutí ANO do Evropského parlamentu?
Počítá se se mnou na jedno z čelních míst, ale konkrétní pozice předsednictvo hnutí ještě neschválilo.

V kuloárech se objevuje jméno Martina Stropnického. I s ním se počítá?
Také jsem jeho jméno slyšela v kuloárech, ale s Martinem jsem osobně nemluvila. Zaznívá, že spíš dává přednost domácí scéně.

Konsolidační balíček už je ve druhém čtení. Padlo na osmdesát pozměňovacích návrhů, ale zřejmě projde jen ten jeden z pera vládních poslanců. Pomůže tato ozdravná kúra české ekonomice?
Nepomůže. I ekonomové říkají, že bude mít neutrální dopad, možná bude působit i proinflačně a protirůstově. Samo ministerstvo financí a ČNB hovoří o poklesu HDP o 1,3 procenta. To je velmi alarmující zpráva a nabízí se otázka, proč to vláda vůbec dělá.

Aby se během dvou let ušetřilo 150 miliard.
Jenomže v těch penězích je 61 miliard úspor na straně státu. Ty ale nikdo neviděl.

Šetřit se musí, shodují se Češi. S úsporným balíčkem ale většina nesouhlasí

Ekonomika

Brzy je uvidíte při návrhu státního rozpočtu, kde se mají na národních dotacích uspořit desítky miliard.
Zatím to vypadá, že snížení schodku o 43 miliard se dosáhne zvýšením daní. Nikde nevidím slíbené šetření na provozu státu, mzdách státních zaměstnanců a dotacích. Neslyšela jsem, že by ministr financí všem resortům sebral deset procent na nákladech, do mezd zaměstnanců se sahat nakonec nebude a dotace jsou chiméra. Ministři kroutí hlavami a ptají se, kde mají těch 54 miliard sebrat, když mají rozjeté projekty a podepsané smlouvy. A za velký podraz považuji, že dvacet miliard má škrtnout průmysl, kde se to týká obnovitelných zdrojů. Stát sice ušetří, ale lidé to zaplatí na fakturách. Proto jsem navrhovala, aby našli jinou úlevu. Vždyť oni zařezávají mladé rodiny. Končí sleva na studenta, školkovné, bydlení jde z deseti procent DPH na dvanáct. A k tomu ještě trest za předčasné splacení hypotéky. Nedivím se, že se snižuje porodnost. Vyšší rodičovský příspěvek pomůže jen rodinám s dětmi, které se narodí v příštím roce, kdy bude inflace klesat. Ale už ne těm, jejichž potomek přišel na svět v té nejhorší krizi.

Proto jste navrhla, aby šlo všechno, co se týká bydlení, do nulové sazby HDP?
Byla to cílená provokace. Pan ministr Stanjura pochopil můj záměr a slíbil mi, že spolu budeme řešit aspoň hypotéky pro mladé lidi. Jednala jsem se zástupcem České bankovní asociace o možnosti zavedení tzv. švýcarského modelu. Mladá rodina by po dobu předškolního věku dítěte splácela jen úroky, nikoli jistinu. Z měsíční splátky 26 tisíc korun by tak bylo devět tisíc, což by pro ni byl dar z nebes. Druhý můj pozměňovací návrh se týkal květin. Jako ministryně jsem viděla, že prudce roste počet sociálních pohřbů. Když se drakonicky zdraží květiny, bude jich ještě víc. Ale vztahuje se to i na svatby, křtiny, konec školy, Den matek, svátek zamilovaných. Vždy je to spojeno se ženou, a proto by se květiny neměly dávat do vyšší sazby. Byla by v tom symbolika.

Asi sedí ve vládě nějací misogynové, protože i dámské hygienické potřeby budou v nejvyšší sazbě 21 procent.
Proto jsem směrem k vládě řekla, že jí vadí nejenom mladí, ale i ženy.