Kliknutím zvětšítePodle Jaromíra Slušného, autora Černé knihy českých bestiálních vrahů, se Josef Svoboda narodil do sociálně slabší rodiny a ve škole byl podprůměrný. Tři roky měšťanské školy ale absolvoval. Ze školy vyšel, když mu bylo 14, a šel do učení. Za války vypomáhal na soukromém zemědělském statku, později střídal různá povolání, nejčastěji pracoval jako řidič.
„Neholdoval alkoholu, ale měl problém s nadměrnou agresivitou, kvůli které se dostával do neustálých konfliktů. Svoboda také trpěl stihomamem, kvůli kterému neustále podezříval okolí ze zaujatosti vůči své osobě. O jeho výbušném chování se vědělo a lidé si od něho drželi odstup,“ píše Slušný.
Ženu týral, přitom chtěl pořád další děti
Právě kvůli zmínkám o agresivitě se za Svobodu nechtěla zprvu provdat ani jeho budoucí žena Drahomíra Furmánková, se kterou se seznámil podle různých pramenů v roce 1948 nebo 1949. Přesto se zhruba po roční známosti vzali (i přes nesouhlasný postoj jejích rodičů), na což měl zásadní vliv zejména fakt, že Furmánková se Svobodou otěhotněla. A ještě v prvním roce manželství začal muž svou ženu bít. Jeho chování k ženě přitom bylo charakteristickou ukázkou jednání domácího tyrana, který momenty něhy střídá s bezuzdným násilím a vzápětí zase se sliby, že už se to nebude opakovat.
„Záchvaty nepříčetnosti se vzápětí měnily v záchvaty lítosti. Svoboda plakal své ženě u nohou, sliboval, že to už nikdy neudělá. Žárlivé scény se ale opakovaly s krutou pravidelností,“ popisoval to Slušný.
Podle vyšetřovacího spisu, uloženého na pracovišti Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, si Svoboda na své ženě násilím vynucoval pohlavní styk, kdy ji nejdříve bil, posléze se zkoušel chovat něžně, a když ho odmítala, tak ji v podstatě znásilnil. „Ráno byl obyčejně hodný, ale večer po návratu z práce se situace opakovala,“ uvedla později Drahomíra Svobodová do protokolu.
Z tohoto násilného způsobu soužití se manželům narodilo šest dětí: nejstarší Josef, kterého žena počala se Svobodou ještě za svobodna, dále Karel, Zdeněk, Elena, Luděk a Libuše. Děti se rodily v odstupu roku až dvou od sebe, jak muž začínal po ženě po porodu a šestinedělí znovu vynucovat sex.
Jeho vztah k manželce se ale s rostoucí rodinou nijak nezlepšil. Podle Slušného tloukl Svoboda Drahomíru i před dětmi, které se tak pochopitelně stavěly na stranu matky. To si Svoboda vykládal jako další spiknutí proti své osobě a začal agresivně napadat i je. Útočně vystupoval i vůči sousedům a kolegům v práci, takže rodina se téměř každý rok stěhovala.
Upozornění: Fotografie z vyšetřovacího spisu obsahují násilí:
Chronický násilník končil před soudem, ten ho ale nezastavil
V roce 1956 se Svoboda ocitl poprvé před soudem, protože zaútočil sekerou na blízkého člověka – podle některých zdrojů šlo o souseda, podle jiných o spolupracovníka z práce. Protože muž jeho útok přežil jen s menším zraněním, vyvázl pachatel s podmínkou, přičemž polehčující okolností mu zřejmě byly – vzhledem k dalšímu vývoji situaci mimořádně paradoxně – právě jeho děti a fakt, že je živitelem velké rodiny.
V roce 1960 však Svoboda stanul před soudem znovu, tentokrát za znásilnění, a v tomto případě už tak lacino nevyšel. Dostal dva roky nepodmíněně. Znásilnění se netýkalo manželky, ale jiné ženy, manželce se snažil hájit tím, že na sebe údajně vzal vinu za někoho jiného.
V době, kdy byl ve vězení, si jeho žena našla novou známost, což po Svobodově návratu z kriminálu vyústilo v další řetězec násilností. „Po jednom z jeho útoků skončila Drahomíra na chirurgickém oddělení místní nemocnice. Dalšího pokusu o znásilnění se dopustil na její sestře Vladěně,“ uvádí Slušný.
Drahomíra se pokusila od svého muže odejít a z Nové Vsi na Jesenicku, kde žili společně, se odstěhovala i s dětmi do domku v Bukovicích, ale násilnický muž ji následoval i tam. Hádky skončily dalším surovým napadením a Svoboda stanul v roce 1965 před soudem podruhé. Dostal rok a osm měsíců. Z vězení vyšel dva dny před Štědrým dnem 1966.
Vrah Josef Svoboda na posmrtném policejním snímku poté, co spáchal sebevraždu skokem do lomu Hutberg
„Drahomíra se mezitím rozhodla, že se nechá rozvést a podala si žádost k okresnímu soudu. To se jí snažil rozmluvit a místo argumentů opět používal násilí. Nakonec od něho utekla na statek ke své rodině v obci Dolní Les u Vlčic. Děti mu však nechala s tím, že nejstarší syn Josef je už dospělý a dokáže se o ně postarat. Chtěla si je vzít k sobě, až se situace uklidní a najde jim nový domov,“ píše Jaromír Slušný.
První ze dvou masakrů během jedné noci
Soud, jenž dostal rozvodové řízení manželů Svobodových na starost, měl začít 28. února 1967 ráno. Svoboda obdržel předvolání v polovině února. V té době s ním žena už nějakou dobu nežila, protože se obávala jeho reakce. S dětmi se domluvila tak, že obě dcery a nejmladší syn Luděk za ní přijedou 27. února, až jim skončí škola, a tři starší kluci, mezi nimiž zvlášť Josef byl už ochoten a připraven otci čelit, zůstanou doma, pravděpodobně proto, aby Svobodu případně uklidnili.
Matčin plán pokazilo to, že budoucí vrah si obou dcer všiml na zastávce autobusu, když kolem ní projížděl v traktoru, který řídil. Odvezl proto dcery nejdříve domů, a k matce je zavezl na naléhání starší dcery Eleny (která argumentovala tím, že už má u babičky s dědou svoje věci) až večer. Přijel ovšem s nimi.
Jeho tchán ho odmítl vpustit do domu, kam nechal projít dcery, a zavřel mu dveře před nosem. Svoboda se ještě pokoušel dovolat se své ženy, ale ta na něj odmítla reagovat. Nakonec zůstal stát bez hnutí asi hodinu před brankou. Když konečně odešel, zmocnilo se jeho ženy i dětí neblahé tušení.
„Drahomíra věděla, že něco není v pořádku a tu noc měla problém usnout. I synové v Jeseníku zřejmě tušili, že se otec vrátí rozčilený. Nejstarší Josef jim pravděpodobně nařídil, aby šli spát obutí a oblečení, aby mohli v případě, že je otec napadne, okamžitě utéct,“ uvedl Slušný.
Svoboda se vracel traktorem domů k synům a s každým uraženým metrem v něm víc a víc narůstala agresivita. Dorazil až po půlnoci, všichni synové už spali. Nahromaděný vztek zatím vzkypěl v domácím tyranovi naplno. Vzal sekyru. Nikde kolem nebyl nikdo, kdo by ho zastavil.
Kolem půl druhé ráno začal v ložnici chlapců zabíjet. Jako prvního napadl Josefa, který by v případě, že by se vzbudil, představoval nejtěžšího soupeře. Poté následovali Karel a Luděk. Všechny tři Svoboda napadl smrtícími údery tupou stranou sekery do hlavy; Josef a Luděk první rány nepřežili, Karel sice ano (když se do domu dostala Veřejná bezpečnost, ještě dýchal), ale po převozu do nemocnice zranění podlehl.
Poslední syn Zdeněk se zřejmě jako jediný stačil probudit, protože policisté ho našli nejenom s rozbitou hlavou, ale i zraněním na ruce, jíž si pravděpodobně snažil temeno hlavy proti smrtícím úderům chránit. První rána šla proto do ní, druhá však už byla smrtelná.
Druhému řádění padli za oběť i náhodní svědci
„Potom se rozhodl dojet si pro manželku a zabít také ji. Vydal se na své pracoviště pro traktor. Cestou míjel hlídkujícího příslušníka VB, kterému vysvětlil, že mají moc práce se žněmi a proto si musel přivstat. Ačkoliv byla příslušníku poznámka o žních v únoru podezřelá, Svobodu nechal odjet. Ten se s odcizeným traktorem vydal na Dolní Les,“ uvádí Jaromír Slušný.
Až do Dolního lesa u Vlčic Svoboda ale nedojel, protože po cestě píchl. Kolem páté hodiny ráno proto traktor odstavil v ostré zatáčce silnice v Bukové a pokračoval pěšky.
Zvuk zastavujícího traktoru neušel Furmánkovým, kteří byli, zřejmě v důsledku vysilující nervové situace, už vzhůru. Bylo zřejmé, kdo může ten traktor řídit. Drahomířina matka proto vyběhla s oběma dcerami, Drahomírou i Vladěnou, na dvůr před dům, ale nic neviděly. Vladěna se chystala autobusem na ranní směnu a rychle se domluvila s Drahomírou, ať ji raději doprovodí. Po cestě obě ženy nic podezřelého nezpozorovaly (traktor neviděly), takže Vladěna v pořádku odjela a Drahomíra se vrátila domů a šla znovu spát.
Chvíli poté stanul na prahu Furmánkových rozzuřený vrah. Jeho první obětí se stala Drahomířina matka, která zaslechla od dveří jeho kroky a vyběhla mu v ústrety. Muž se sekerou na ni okamžitě zaútočil. Stačila ještě vykřiknout na svou dceru, ať okamžitě uteče, vzápětí však padla s rozbitou hlavou.
Výkřik své ženy uslyšel také Furmánek, který se jí okamžitě rozběhl na pomoc, ale na běsnícího Svobodu jeho síly nestačily; také on po chvíli padl pod ranami sekerou.
Výkřik a zvuk zápasu vzbudil i Drahomíru, která rychle pochopila, co se děje, vyskočila oknem a utíkala pro pomoc k sousedům. Přitom se však dostala do Svobodova zorného pole. Muž se okamžitě rozběhl za ní a zařval, ať zastaví. Drahomíra poslechla – pravděpodobně ji napadlo, že muži stejně neuteče, a protože ještě nevěděla, co se jejím rodičům stalo, doufala, že se Svoboda v jejich přítomnosti zklidní.
Muž jí chytil za ruku a odvlekl ji do předsíně, kde leželi její rodiče v krvi. Vzápětí na ni zakřičel, že ji čeká totéž. A napřáhl se znovu sekerou, zatímco žena se ho snažila zadržet.
V té chvíli vstoupily do předsíně Svobodovy dcery, které se rozhodly matku bránit. Mladší Libuška se postavila před mámu, starší Elena chytila otce za oblečení. Obě za to čekal úder sekerou, který se starší Eleně podařilo přežít, takže se s krvácející ranou na hlavě vypotácela z domu a přes dvůr utíkala do polí. Ještě zahlédla, že matce se podařilo sekeru z otcových rukou konečně vyrvat a hodit jí pryč.
Krvácející Elenu našla sedmnáctiletá dívka ze sousedství Anna Cuhrová, která vyběhla z domu podívat se, co se děje. Když pochopila, o co jde, rozhodla se Svobodu uklidnit (zřejmě si říkala, že jako vůči nezúčastněné osobě se k ní muž bude chovat méně agresivně). Bylo to odvážné, ale bohužel tragické rozhodnutí. Zatímco Drahomíra se Svobody právě zbavila a utíkala na půdu, aby se přes střechu dostala do bezpečí, Anna Cuhrová mu vstoupila přímo do rány. Muž se už zase dostal k sekeře, a když ho Anna oslovila, okamžitě ji udeřil. Vypotácela se z domu podobně jako předtím Elena, ale na rozdíl od ní se okamžitě zhroutila na dvůr.
Svoboda se zatím střídavě dobýval na střechu za Drahomírou, kde se však pod ním propadaly tašky, střídavě znovu ohrožoval Annu na dvoře. U domu se objevil vyburcovaný soused, který si vyměnil se Svobodou několik nadávek a rozjel se na motorce pro policii.
Vrah se zabil sám, ušel tak trestu
Vrah zjistil, že na střechu za manželkou sám nevyleze, a rozhodl se skoncovat se životem. Nejdříve se zřejmě zkusil oběsit ve stodole, protože policisté tam později zdokumentovali přetržený provaz na trámu. Poté vlezl do nedalekého rybníka a zkusil se v něm utlouct sekerou, ale přestože se praštil do hlavy asi osmkrát, žádná z ran neměla takovou sílu, aby ho vážněji zranila nebo zbavila vědomí.
Nakonec sekyru odhodil do potoka, kde byla později nalezena ještě s krví na ostří, a došel k nedalekým lomům. Vybral si nejvyšší stěnu lomu Hutberg a 28. února 1967 ve čtvrt na deset ráno z ní skočil. Svědky jeho sebevraždy se stalo několik dělníků, kteří v lomu pracovali. Muž byl podle nich okamžitě mrtvý. Ušel tak soudu a rozsudku, jenž by v té době stěží zněl jinak než trest smrti oběšením.
Elena, Drahomíra i Drahomířina matka Svobodův útok přežily. Drahomířin otec zemřel 2. března, o dva dny později bohužel podlehly zraněním i Anna Cuhrová a mladší Svobodova dcera Libuška. Počet jeho obětí tak dosáhl čísla sedm. Až do útoku Olgy Hepnarové v roce 1973 šlo o nejvražednější masové řádění jednoho pachatele v poválečném Československu. Vzpomínku na něj však brzy zakryly pohnuté události roku 1968 a za pozdější normalizace se příliš nepřipomínal.
26
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
