Soudcům musí lidé věřit jako lékařům, říká předseda Ústavního soudu Josef Baxa

Ústavní soud je jedním z pilířů demokratického právního státu. Je obtížné se s tímto vědomím postavit do čela tak důležité instituce?
Je to obtížné z mnoha důvodů. Nemohu vstoupit do bot Pavla Rychetského, který byl jen jeden, a žádný druhý už nebude. Tuto instituci vedl úspěšně dvacet let a přispěl k její prestiži a důvěryhodnosti. Není to jednoduché i proto, že Ústavní soud existuje třicet let a má za sebou mnoho zlomových rozhodnutí, prokázal svoji důležitost, jedinečnost a nezastupitelnost. A to jak co do fungování dělby moci v politickém ústavním systému, tak co do ochrany základních práv a svobod každého jednotlivce. Bylo těžké to vybudovat, ale mnohem těžší je to udržet.

V jakém smyslu?
Na všechny otázky, které budou v příštích letech Ústavnímu soudu pokládány, neexistují hotové recepty. Není to tak, že nahlédneme do databází a najdeme v nich návod. Budou se objevovat nové fenomény, které se dosud neřešily a budou přesahovat rámec běžného práva. Budou se dotýkat ekonomiky, politiky, ideových střetů, takzvaných kulturních válek. Neomezí se jen na domácí kontext, ale budou reagovat na evropské a světové dění. Lidé budou logicky očekávat odpovědi.

Pavel jmenoval Baxu novým šéfem Ústavního soudu. Splnil, co řekl Deníku

Česko

Ústavní soudci snad nejsou jediní, kteří je budou hledat a nabízet.
Jistě, budou přicházet i od ostatních aktérů veřejného života, ale u nich můžeme vidět nějaký osobní nebo skupinový cíl, ne vždy upřímný názor. Od Ústavního soudu se ale právem očekává nestranné posouzení, jež vezme v úvahu úplně všechno, co je na stole, a někdy navzdory a třeba i proti všem vydá svůj nález.

Veřejnost většinou vnímá verdikty ústavních soudců s velkým společenským dopadem typu zrušení předčasných voleb v roce 2009 nebo části volebního zákona přede dvěma lety. Nejsou ale zásadnější ta rozhodnutí, jež ovlivňují životy konkrétních lidí?
Oboje je důležité. Z Nejvyššího správního soudu jsem byl zvyklý na model střetu jednotlivce a veřejné moci, státu, správních orgánů. Tady je to o patro výš, ale je to podobné. Ačkoliv jde o konkrétní případy, dopady takových verdiktů jsou často velmi obecné. Jednoduše proto, že právo se dnes stalo jediným normativním systémem, jímž je život regulován. A vždy to stojí tak, že čím více je regulace, tím méně je svobody. Lidé, kteří regulace prosazují, mají své úmysly, jež někdy vydávají za veřejný zájem, což nemusí odpovídat realitě. Když se činnost vlády nebo parlamentu vychýlí nežádoucím směrem v neprospěch jednotlivce, přichází Ústavní soud, aby šlápl na brzdu a rovnováha se obnovila.

Měla jsem na mysli ještě intimnější záležitosti. Bývalá ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková v kauze zraněného děvčátka na přechodu, které otec nedržel za ruku, v odůvodnění uvedla: „Pokud by byla míra dohledu nastavena příliš přísně, vedlo by to ke značné ztrátě svobody dětí a v důsledku toho i jejich radosti ze života.“ Má právo takto zasahovat do rodinných záležitostí a výchovy?
Právo je lidský výtvor a má své limity. Jde o zobecnění nějaké minulé zkušenosti a nastavení pravidel na podobné situace. Jak je ale život pestrý a nevyzpytatelný, vznikají stále nové situace, na které v právu nenajdete jednoznačnou odpověď. Pak je na těch, kteří ho používají a vykládají, což je ve finále Ústavní soud, aby našel řešení, jež bude vnímáno nejen jako zákonné, ale také přinášející individuální spravedlnost. Může se trochu víc rozmáchnout, protože není tolik svázán běžným zákonodárstvím. Vychází ze základních práv a svobod, principů a obecných idejí spravedlnosti. To může vést i zákonodárce k nějaké žádoucí změně legislativy, aby obdobné situace zarámovali právní jistotou, aby každý věděl, jak se má chovat a co nastane, když se tak nezachová.

Verdikty ústavních soudců někdy dokonce předbíhají reálný vývoj, jako tomu bylo v případu soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka, který v roce 2019 rozhodl, že hoteliér měl právo neubytovat ruské hosty, pokud neodsoudí anexi Krymu. Tehdy sklidil kritiku i z úst Pavla Rychetského, nyní je za to chválen. Uvědomujete si tento normotvorný přesah nálezů ústavních soudců?
Jistě. Kdo jiný než Ústavní soud by měl vnímat kontext věcí, mimoprávní realitu, historii. Jde o to, aby se aplikace a interpretace práva, soudní rozhodnutí, nedostaly do extrémního rozporu s tím, jak vnímá spravedlnost veřejnost. Nejde o to, aby soudci podléhali momentálním náladám veřejného mínění a rozhodovali populisticky nebo alibisticky pod vnějším tlakem. Což nastane vždy, když jde o případy s velkým dopadem na veřejné rozpočty, fungování státu, politický provoz. Všechno musejí vzít v úvahu, ale referenčním kritériem není to, aby se dobře vládlo nebo aby se verdiktu tleskalo či spílalo, nýbrž ústavnost a listina základních práv a svobod. Z toho Ústavní soud nikdy nesmí slevit.

Fremr ústavním soudcem nebude, vzdal se nominace. Krok za doznání nepovažuje

Česko

Na posuzování kauz má zajisté vliv světonázorové zakotvení soudců, jejich hodnotová orientace. Je proto žádoucí, aby i v tomto směru bylo složení ústavní patnáctky pestré?
To je nezbytné. Všechny relevantní názory, hodnoty, postoje, přístupy musejí být přítomny. Zda získá většinu ten či onen pohled, je věc druhá. Nelze očekávat, že na složité problémy najdeme jednomyslné a rychlé odpovědi. Důležité je, aby vše podstatné zaznělo, aby byl dán prostor k vyjádření stanoviska, nad nímž se ostatní zamyslí, a buď přitakají, nebo přinesou argumenty jiné. Pestrost je základ, ale nedělá skvělý výsledek. Mohlo by to totiž dopadnout tak, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Měli chutné ingredience, ale celek za moc nestál. Ústavní soud musí být orchestr, v němž to ladí. Nestačí mít nejlepší sólisty, ale musí jim to znít bezchybně dohromady. Samy tyto silné osobnosti s obdivuhodnou profesní kariérou musejí být připraveny pracovat v týmu. Nezapomínat na to, že společným jmenovatelem je snaha po co nejlepším rozhodnutí. Je-li potřeba potlačit vlastní ego, musí se tak stát. Soudci si musí navzájem věřit, respektovat se ve své různosti, korektně argumentovat, umět poslouchat. Cesta k verdiktu je někdy trnitá a trvá déle, ale vždy musíme vidět cíl, neuspokojit se intelektuálně zajímavými debatami, kdy vytahujeme bizarní právní konstrukce. Pořád musíme vidět, co od nás společnost očekává.

close info Zdroj: Deník/Martin Divíšek zoom_in Josef Baxa, předseda Ústavního soudu

Co očekává? Při uvedení do funkce jste uvedl, že budete usilovat o srozumitelnost, která je pro občany důležitá.
Je to tak. Souzení je expertní činnost podobně jako medicína. Z pozice laických uživatelů jejich podstatě nerozumíme a nemáme možnost ani chuť si vše prověřovat. Buď soudci věříte a chováte se podle jeho závěrů, nebo ne. A pak vás nepřesvědčí ani brilantní odůvodnění soudních nálezů. Současné právo je neuvěřitelně složitý systém. Právě proto by si ti, kteří ho používají a vykládají, měli dát velmi záležet na tom, aby bylo srozumitelné nejen úzké skupině odborníků, ale všem. Takovou ambici mají mít i tvůrci práva, přijímat předpisy, které si lidé mohou snadno osvojit. Pak by také stát nepotřeboval tolik prostředků pro vynucení a kontrolu dodržování pravidel. Právo by mělo působit jako správné, rozumné, přirozené a trvanlivé. To jsou bohužel jen sny. Proto aspoň soudy, které řeší střety, jež lidé nedokážu vyřešit sami, by měly nabídnout jasné odpovědi. I člověk, který odejde od soudu coby poražený, by měl pochopit, proč neuspěl.

Budete se tedy sám snažit minimálně zásadní verdikty lidem přiblížit, osvětlit, zdůvodnit?
Dnes už je samozřejmé, že všechny verdikty zveřejňujeme. Jistě ale neplatí, že jakmile se vyvěsí náš nález, každý občan ho okamžitě začne studovat. Jde tedy o to, abychom i o nejsložitějších věcech dokázali mluvit jednoduše a srozumitelně. Tady jsme společnosti hodně dlužni. Ústavní soud má rezervu v tom, že u nejzávažnějších kauz by mohl jednat veřejně, přitáhnout pozornost k zasedání pléna, povolat účastníky, vyslechnout je, nechat zaznít jejich argumenty, pak se poradit a po nějakém čase rozhodnout. A své rozhodnutí zdůvodnit. To by k pochopení a akceptaci nálezu mohlo výrazně přispět.

play_fill

Politici na Ústavní soud patří, myslí si prezident Petr Pavel

Česko

Takovým případem určitě bude penzijní novela, kvůli níž se snížila valorizace důchodů a kterou napadli opoziční poslanci. Budete o tomto podání jednat veřejně?
Takovou úvahu mám, ale určitě se o tom budeme bavit v plénu. Možná je to jeden z příkladů, kdy by se Ústavní soud neměl bát projednat věc veřejně.

V této i většině politických záležitostí nespokojená část zákonodárců napadá jednak formální proceduru, jednak samu podstatu přijatého předpisu. Co by mělo být pro ústavní soudce určující?
Procedurální pravidla a jejich dodržování jsou předpokladem toho, aby po spravedlivém procesu přišel spravedlivý výsledek. Jejich obcházení nemůže přinést rozhodnutí bez pachuti. Na druhé straně procesní pravidla nejsou samoúčelná, jsou nástrojem, kolejemi na cestě ke spravedlivému řešení. Podle toho je nutné k nim a jejich případnému porušení přistupovat, zodpovědět, zda a do jaké míry to mohlo mít vliv na výsledek řízení. V mnoha věcech se míchají námitky věcné a procedurální. Někdy se to dá oddělit, jindy ne. Jedno je předpokladem pro to druhé.

K důvěryhodnosti soudcovského stavu by přispělo, kdyby se neustále nedohadoval o svých platech. Proč je to nekonečný příběh?
Nebudu konkrétní, protože shodou okolností jsem v této věci, kterou jsem zdědil, soudcem zpravodajem. Jsem opravdovým pamětníkem toho, jak to bylo a je. Avšak vůbec nedokážu odhadnout, jak to bude. Soudní moc, která je kontinuální a toto trvání v čase ctí, uvažuje trochu jinak než legislativa a exekutiva. Politické moci se ustavují v pravidelných volebních cyklech, kdy dochází ke střídání aktérů, kteří jdou do soutěže s nějakými cíli a programy. A musejí řešit hospodaření státu, stav veřejných rozpočtů, zadlužení. Řešení těchto problémů často mívají legislativní podobu, ale politici příliš necítí zodpovědnost za kroky svých předchůdců, často naopak vyznávají princip diskontinuity. Touto optikou vnímají i justici, její potřeby, úpravu poměrů soudů a soudců. Pokud ale mají soudci plnit svou roli, tyto záležitosti řešit nemají, nemohou stávkovat, psát petice, sdružovat se v odborech a vynucovat si to, co je běžné pro zaměstnance státní správy.

Takže volí cestu, která je jim vlastní, a o své platy se soudí?
Ano, volí jediný prostředek, který mají, a to je právo. Tyto věci se veřejnosti těžko vysvětlují, protože soudci z toho vždy vyjdou jako hamižníci, kteří nemají nikdy dost, ačkoli dost mají. Zajisté víc než jiné skupiny zaměstnanců státu. Rozdíl je v tom, že jejich role je jedinečná. Ústavní soud se k tomu v minulosti vyslovil asi ve dvou desítkách nálezů a řekl, kdy je, nebo není možné s jejich platy něco dělat a zasahovat do majetkových poměrů soudců. A bude to řešit i tentokrát.

Lidi, kteří kradou flašky rumu, nepotřebujeme izolovat, říká soudce Martin Lýsek

Česko Exkluzivně

Druhá věc spojená s důvěrou v justici se týká délky řízení. Ústavní soudce rozhoduje zhruba 250 případů ročně, tedy pět lidských osudů denně, jak to pěkně popsal Ludvík David. Je to hodně, nebo málo? Může se při takovém provozu zaručit kvalita?
To je citlivá věc. Podle statistik uspěje u Ústavního soudu jen nepatrná část stěžovatelů. Drtivá většina rozhodnutí zní, že stížnost odmítá jako neopodstatněnou.

Z formálních důvodů?
Proto, že Ústavní soud není další opravný soud. Většinou tedy konstatuje, že nižší instance udělaly, co měly, a on nevidí důvod pro svůj zásah, neboť nebyla porušena základní práva a svobody či spravedlivý proces. Z těch dvaceti věcí měsíčně většinou řekneme právě toto. Otázka zní, zda tak jedinečná instituce, jakou je Ústavní soud, má používat svou nespornou intelektuální kapacitu na sdělení, že my ne. Že jsme sice rádi, že nám lidé věří, píšou nám a vidí v nás poslední instanci spravedlnosti, ale bohužel to nejde. Ústavní soudci nebyli jmenováni proto, aby vydávali tisíce rozhodnutí ročně, protože pak ty opravdu důležité případy nemají prostor, který by mít měly. Když Ústavní soud rozhodne, mělo by to být – jak říkával bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský – jako rána z děla, kdy všichni ztichnou a uvědomí si, že se děje něco závažného. Cesta ke spravedlnosti nemůže být šestiproudá dálnice od okresního po Ústavní soud. Určité filtry tam musejí být. Není to jednoduchá otázka, ale cítíme, že časem to bude chtít nějaké řešení.