František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 v rodině haličských Židů Georga Kriegla (zemřel v roce 1919) a Amalie Krieglové (zemřela v roce 1934). Na konci 20. let odešel (s polským občanstvím) do Prahy, aby na německé části pražské univerzity vystudoval lékařství. Poté pracoval na různých místech a současně působil jako agitátor Komunistické strany Československa v pražských závodech, protože byl už několik let jejím členem.

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka mezi republikánskou vládou a armádou pod velením generála Fransciska Franka, rozhodl se Kriegel podobně jako řada jiných československých komunistů do Španělska odjet a zúčastnit se bojů po republikánském boku jako tzv. interbrigadista, tedy člen mezinárodních brigád.

„Boj za svobodné Španělsko mu dovolí spojit to, co umí nejlépe – medicínu a politiku. A pak ještě jednu strunu, kterou právě zde poprvé rozvine opravdu naplno – organizační schopnosti. Také pro Kriegla je vlastně Španělsko zkouškou mnohého, co v budoucnu přijde. Organizací medicíny počínaje a intrikami uvnitř komunistického hnutí konče,“ napsal o Krieglovi Martin Groman v práci „80 let od konce španělské občanské války – reflexe, osobnosti, interbrigadisté“.

Proti fašismu ve Španělsku a v Číně

Od 10. prosince 1936 do 8. února 1939 tak Kriegel bojoval jako šéflékař XI. Interbrigády a poté jako šéflékař 45. divize republikánské armády ve španělské občanské válce.

„V mezinárodních brigádách během španělské občanské války bojovali oba mí rodiče. Můj otec Leonte Tismaneanu přišel o pravou ruku v bitvě na řece Ebro, když mu bylo 24 let. Moje matka Hermina Tismaneanuová (rozená Marcusohnová), studentka lékařské fakulty, byla zdravotní sestrou v Mezinárodní nemocnici. Oba byli stalinističtí internacionalisté, intenzivně a upřímně věřící v sovětský antifašismus. Má matka spolupracovala ve Španělsku s řadou lékařů a zdravotních sester, včetně českého komunistického lékaře Františka Kriegela. Sestra mé matky, Cristina Lucaová (narozená v roce 1916 jako Bianca Marcushonová), byla členkou francouzského odboje a vedla zpravodajskou jednotku Francs-Tireurs et Partisans–main-d'oeuvre immigree (FTP–MOI), kde se spřátelila s Arturem Londonem, jedním ze tří přeživších v soudním procesu se Slánským v roce 1952,“ zavzpomínal před pěti lety na rodinnou historii pro Rádio Svobodná Evropa profesor Marylandské univerzity, rumunský rodák Vladimir Tismaneanu.

| Video: Youtube

Jeho charakteristika obou jeho rodičů by se dala zřejmě vztáhnout i na Kriegla samotného – byl komunistou, pravděpodobně stejně upřímně věřícím v sociálně spravedlivější svět a v porážku fašismu, který se začal v Evropě vzmáhat.

Krieglovým krédem v té době navíc bylo především pomáhat. Těžce nesl nejenom občanskou válku ve Španělsku, ale také okupaci Číny fašisticky orientovaným Japonskem, k níž došlo v roce 1937. Kriegel, který v roce 1939 působil jako lékař v internačním táboře Gurs, vytvořeném pro interbrigadisty prchající ze Španělska před režimem zvítězivšího diktátora Franciska Franka, se svým přátelům několikrát svěřil, že se cítí povinen do Číny odjet. 

„Po letech řekl své ženě Rivě, že Čína ho potřebovala a že Číňané trpěli mohem více než Španělé," napsali o Krieglovi čínští historici Hwei-Ru Cu a Len Cu v práci „Lékaři, kteří sloužili ve dvou antifašistických válkách: ve Španělsku (1936-1939) a v Číně (1937-1945)“. 

Ač komunista, komunistům vadil

Táborový komunistický výbor jeho cestu neschvaloval, protože jej podezíral z trockistického frakcionářství. V dopise do Moskvy proto uvedl, že „pustit Kriegla do Číny by bylo velmi nebezpečné, protože je velmi zručný a současně dostatečně silná osobnost na to, aby byl schopen ovlivnit a případně zviklat a odklonit dobré, ale politicky slabé soudruhy“.

Kriegel ale přesto do Číny spolu s dalšími sedmnácti lékaři osmi národností odjel. Nebyl přitom jediným československým židovským lékařem, který tam zamířil: ve skupině byl i další Čechoslovák Frederick Kisch alias Bedřich Kisch, bratr známého novináře Egona Erwina Kische.

V Číně se Kriegel dočkal svého prvního a nikoli posledního vyloučení z komunistické stranické organizace: kritizoval totiž stav čínské medicíny, protože v Číně byli kvalitní lékaři pouze z řad evropských, amerických a dalších křesťanských misionářů. 

Koncem roku 1942 byli Kriegel i Kisch spolu se sedmi dalšími interbrigadisty, v Číně známými jako „španělští lékaři“, vysláni na žádost amerického vojenského atašé v Číně generála Josepha Stilwella, vojenského poradce čínského vůdce Čankajška, do nemocnice Ramgarh v Indii a podepsali s americkou armádou smlouvu coby spojenečtí lékaři.

„Stilwell respektoval tyto lékaře, kteří rozuměli čínským vojákům a sympatizovali s nimi. Ačkoli se mohli stravovat v kantýně americké armády, trvali na samostatné jídelně s čínskými vojáky, aby jim zůstali nablízku,“ uvedli čínští historici.

„Nejodvážnější chlap, jakého znám“

Kriegel se tak stal lékařem tankových jednotek Čankajškovy armády pod americkým velením, bojujících též v Indii a v Barmě (dnes Myanmar). Velitel jedné z těchto tankových jednotek, plukovník Rothwell Brown, ho později popsal slovy: „Je to jeden z nejstatečnějších chlapů, co znám.“

„Kriegel vyjíždí na bitevní pole přímo s tanky a pod palbou ošetřuje raněné. V jedné bitvě nedávno ošetřil přímo na bojišti 46 vojáků, zatímco všude kolem něj probíhaly zoufalé boje,“ napsal o československém lékaři z Haliče Brown.

„Válečná medicína je poznamenána znaky v mírových podmínkách vcelku neznámými. Děje se většinou to, co nechceme: Chceš raněného z ohně dostat, ale nepřítel střílí po všem, co se hýbe. Raněný by se měl co nejdříve dostat do kvalifikovaných rukou a dobrého prostředí, ale noc a tma je příliš často dobou pro boj, a raněného najdeš často až po dlouhých hodinách, je-li šokován zraněním a zimou, tak mu dlouhé hodiny tmy, deště, strachu, zda ho najdou, k uklidnění centrálního nervstva nepřispějí,“ popsal věcně svou válečnou zkušenost sám Kriegel v konceptu přednášky o občanské válce ve Španělsku, kterou přednesl v roce 1960 v Ústavu pro doškolování lékařů.

Pro komunistický normalizační režim v 70. letech je příznačné, že právě toto Krieglovo doslova heroické chování v bojových situacích nejvíce ostouzel. Dokladem toho je komunistický propagandistický časopis Signál, vydávaný tehdejším ministerstvem vnitra, který po Krieglově podpisu Charty 77 přinesl v druhém březnovém čísle článek „Kdo je MUDr. František Kriegel“, jenž na lékaře útočil.

close František Kriegel (uprostřed) coby signatář Charty 77 s Václavem Havlem a Jiřím Dientsbierem info Zdroj: ČTK zoom_in František Kriegel (uprostřed) coby signatář Charty 77 s Václavem Havlem a Jiřím Dientsbierem

„Na první pohled zaujme silně antisemitský tón, který prostupuje celým textem (‚Žid z Polska‘, ‚sionista‘, ‚přítel Otty Šlinga‘ atd.). Autor pro potřeby svého článku dokonce oprášil i takové pojmy jako ‚kosmopolita‘ nebo ‚interbrigadista – trockista‘. Neméně bizarně působí také jeho snaha přesvědčit čtenáře, že František Kriegel vlastně nikdy nebyl ‚opravdovým‘ komunistou a ke straně se přidal až v roce 1945. Pomyslným vrcholem všeho zlého je pak obvinění Kriegela z nedostatku československého vlastenectví, neboť za druhé světové války jako lékař působil v Číně a ošetřoval zraněné čínské vojáky bojující proti Japonsku místo toho, aby vstoupil do československé vojenské jednotky v SSSR,“ napsal Tomáš Malínek z Ústavu pro studium totalitních režimů ve své práci „Časopisy federálního ministerstva vnitra v období tzv. normalizace“.

Odvážný a za všech okolností vnitřně poctivý a sám sobě věrný Kriegel zkrátka vadil a všechna období jeho života, v nichž tato lékařova osobní integrita vystupovala na povrch, bylo potřeba dehonestovat.

Cesta k únoru

Kvůli svému nasazení na Dálném východě se Kriegel vrátil do Československa až na podzim 1945, po japonské kapitulaci, k níž došlo 2. září téhož roku. Po návratu se stal organizačním tajemníkem pražského Krajského výboru KSČ, a tedy pravou rukou jeho politického tajemníka Antonína Novotného.

V roce 1948 ho Novotný a další přátelé z vedení pražské organizace komunistické strany přesvědčili, aby se stal jejím organizačním tajemníkem. Z titulu této funkce se pak Kriegel aktivně podílel na komunistickém převratu v únoru 1948, což dodnes představuje nejkontroverznější část jeho životopisu. Spolu s dalším intebrigadistou ze Španělska Josefem Pavlem totiž patřil k těm, kdo ve dnech únorové vládní krize organizovali ozbrojené Lidové milice: Pavel coby jejich velitel, Kriegel jako jeho zástupce. Politickým komisařem milicí se pak stal Josef Smrkovský, po srpnu 1968 stejně jako Kriegel účastník moskevských jednání.

Faktické vyzbrojení milicí zajistil komunistický ministr vnitra Václav Nosek, když v Praze kontaktoval jednoho z ředitelů brněnské Zbrojovky, komunistu, který slíbil zajistit dodávky zbraní.

Hrozba ozbrojeného vystoupení Lidových milicí nemálo přispěla ke komunistickému nátlaku na prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal demisi odstoupivších ministrů, a tím i ke zdaru celého puče. Milice navíc začaly okamžitě obsazovat všechny důležité podniky i úřady. Krieglova nekompromisnost a tvrdost i náročnost k sobě i k druhým, jež se v různých etapách jeho života projevila jako pozitivní charakterový rys, sloužila bohužel v této době špatné věci. 

Padesátá léta přežil

Následně začal působit na ministerstvu zdravotnictví, kde coby náměstek ministra pomáhal formovat nové, státem řízené zdravotnictví, a v srpnu roku 1948 se oženil s Rivou Friedovou, rozenou Lubeckou (1908–2001). Riva byla bývalá členka komunistického odboje z doby protektorátu, jež byla zatčena i se svým prvním mužem Pavlem Friedem na známé schůzce s Juliem Fučíkem v bytě manželů Jelínkových.

Zatímco Fried se osvobození nedožil a zemřel v Osvětimi, Riva přežila osvětimskou i ravensbrückou anabázi a po válce se sblížila s Krieglem, s nímž ji mohla pojit i jistá společná neochota se podřizovat a nemalá osobní odvaha: podle svých vzpomínek například nikdy neodpustila Fučíkovi, že při zatýkání po gestapácích nestřílel, ačkoli mohl.

Blízký vztah Kriegla k Antonínu Novotnému, který jej po roce 1945 vynesl do vysokých stranických funkcí, bývá také označován za příčinu, proč na Kriegla nedolehl po nastolení komunistického režimu tak těžce stalinský antisemitismus, jenž zlomil vaz ostatním vysoce postaveným židovským funkcionářům v čele s generálním tajemníkem strany Rudolfem Slánským, zatčeným koncem listopadu 1951 a popraveným o rok později, v prosinci 1952.

Ačkoli byl Slánský považován za hlavu sionistického spiknutí uvnitř komunistické strany a Rudé právo u něj i u ostatních odsouzených k trestu smrti nebo k mnohaletým trestům vězení zdůrazňovalo jejich židovský původ, Kriegel, jenž se svým židovstvím nikdy netajil, toto období přežil na svobodě. Byl jen odvolán z ministerstva a „uklizen“ na řadové lékařské místo, kde nemohl uplatnit své vedoucí a organizační schopnosti: do funkce závodního lékaře v Tatře Smíchov.

Státní bezpečnost jej sice sledovala a počítala s možností jeho zatčení a obvinění, ale nakonec v říjnu 1955 celý svazek Kriegel uzavřela s tím, že „nebyl zjištěn dostatečný dokumentární materiál“, který by na obvinění stačil. 

Znovu na výsluní

S obdobím postupného uvolňování poměrů začátkem 60. let se začal znovu vracet do politického života. Po kubánském převratu provedeném povstalci Fidela Castra odjel Kriegel coby poradce kubánské vlády začátkem 60. let pomáhat organizovat kubánské zdravotnictví. Mimo jiné tam prosadil plošné očkování dětí proti dětské obrně, díky čemuž se mu podařilo tuto nemoc na Kubě výrazně omezit.

Podle Wikipedie tam dal také popud ke vzniku několika lékařských fakult a založil tam několik odborných lékařských časopisů, ale jinak ztratil iluze o Castrově režimu a správně popsal kubánskou ekonomiku jako krachující.

Po návratu byl v roce 1964 zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha a současně pracoval jako primář lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze. Následně se stal členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou jeho zahraničního výboru. V květnu 1966 ho XIII. sjezd KSČ zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

V období tzv. Pražského jara, tedy od dubna do srpna 1968, byl i členem jeho předsednictva a také předsedou Ústředního výboru Národní fronty Čechů a Slováků. Dál ale přitom vykonával lékařskou praxi a do práce běžně jezdil tramvají, což ho sympaticky odlišovalo od řady jiných vysokých funkcionářů.

close Portrét Františka Kriegla na pamětní plaketě ve Škrétově 44 info Zdroj: Wikimedia Commons, Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0 zoom_in Portrét Františka Kriegla na pamětní plaketě ve Škrétově 44

Na druhé straně ale stále vystupoval jako komunistický funkcionář, nikoli jako demokrat. Když vznikly nekomunistické politické organizace Klub K-231 (sdružující bývalé politické vězně) a KAN (Klub angažovaných nestraníků), jež začaly usilovat o to, aby se spolu s obnovovanou sociální demokracií staly oficiální součástí politického systému v zemi, Kriegel to ostře kritizoval. 

Nejsilnější chvíle 

Vedení Sovětského svazu sledovalo demokratizační proces v Československu s nevolí a na přelomu července a srpna položilo při jednání ve slovenském pohraničním městečku Čierná nad Tisou Čechoslovákům nůž na krk. Buď se „umoudří“, nebo přijde invaze. Hlavní osobnost Pražského jara, první tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, stále doufal, že situaci ustojí a že se mu podaří Sověty uchlácholit, aniž by je musel poslouchat a zařizovat se podle nich.

„Když mi Brežněv řekl, že tito lidé jsou nepřijatelní, nereagoval jsem a on si myslel, že to akceptuji. A já jsem zase dělal podle svého a neprovedl jsem to. Protože kdybych je byl hodil do ringu, lid by rebeloval a my se dostali do vnitřní eskalace,“ zachytil Dubčekovo vyjádření historik Jan Pauer ve své publikaci Praha 1968: Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí, plánování, provedení.

Kriegel však v ten okamžik možná viděl dál a několika svým přátelům se svěřil, že od jednání v Čierné nad Tisou nemůže klidně spát. K jeho zneklidnění přispívalo také rozsáhlé vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy, v němž jako bývalý voják s válečnou zkušeností určitě uměl rozpoznat přípravu na vojenský vpád.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se jeho obavy vyplnily. V té době byl na zasedání předsednictva ÚV KSČ, kde všechny přítomné členy předsednictva po půlnoci zadrželi sovětští vojáci, kteří vtrhli do budovy. Kriegel ještě stačil zavolat své ženě, že Československo je okupováno.

Někdy před svítáním naložili sovětští okupanti Kriegla i Dubčeka do obrněného vozu a oba odvezli na ruzyňské letiště, kde je rozdělili. Kriegel poté absolvoval několik leteckých transportů, aniž by věděl, kam ho vezou a co s ním chtějí udělat; nejdříve skončil v jižním Polsku, poté na východní Ukrajině, pak na několik dní v internaci zřejmě poblíž Moskvy a nakonec v Kremlu, kde ho stále drželi v izolaci. Sovětům se ale tohle jednání nevyplatilo – když mu totiž poprvé předložili text tzv. moskevského protokolu, aby ho bez konzultace s kýmkoli dalším podepsal, odmítl a argumentoval, že k takovému kroku nemá mandát: „Přivedli jste mě sem jako vězně a najednou říkáte, že jsem delegát?“

Když sovětské vedení pochopilo, že se zaťatým mužem nehne, poslalo za ním konečně ostatní členy moskevské delegace. Jednak Dubčeka, který byl zadržen spolu s ním a do Moskvy byl stejně jako ostatní účastníci nočního zasedání předsednictva ÚV KSČ doslova zavlečen, jednak československého prezidenta Ludvíka Svobodu, který do Moskvy přiletěl později v čele československé delegace, aby se Sověty jednal, přičemž si vymínil i účast zavlečených členů předsednictva.

Jak Svoboda, tak Dubček, stejně jako všichni ostatní českoslovenští účastníci jednání, se nakonec rozhodli moskevský protokol, představující ideové popření Pražského jara a označující nepřátelskou vojenskou invazi za bratrskou pomoc, podepsat. Kriegel jako jediný odmítl. Nedal se zviklat ani Svobodovým naléháním, že jinak bude nezodpovědně vinen krveprolitím.

| Video: Youtube

„Odmítl jsem jej podepsat proto, že jsem v něm viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že se to dělo v ovzduší vojenského obsazení naší republiky bez konzultace s ústavními orgány, v rozporu s cítěním lidu této země. (…) Smlouva byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,“ prohlásil později ve svém posledním projevu na půdě KSČ 30. května 1969. V jednom jediném okamžiku tak vrátil Československu čest, o kterou ho ostatní muži v čele státu připravili.