Felix Slováček: Gottovy písně přežijí stejně jako ty Hašlerovy

S Karlem Gottem jste strávil velkou a velmi úspěšnou část svého profesního života. Jaká první vzpomínka spojená s jeho jménem vám vytane na mysli?
Moje první vzpomínka na jeho hlas se váže k období, kdy jsem jako student jezdil ze Zlína za rodiči. Tehdy v trolejbuse zněla píseň Moon River neboli Měsíčná řeka, kterou zpíval Karel Gott. To mě tak chytilo, že jsem se začal pídit po dalších skladbách z jeho repertoáru.

Kdy to bylo?
Někdy v roce 1963 nebo 1964. Do Prahy jsem se ale dostal daleko později, po skončení Janáčkovy akademie múzických umění v roce 1968. Nastoupil jsem do Armádního souboru Víta Nejedlého a pak do Orchestru Karla Vlacha. Po představení v Karlínském divadle jsem si odskakoval za radostným hraním s Honzou Hammerem a Luďkem Hulanem do kavárny Slavia. Tam jsme hráli v bezvadné partičce čtyř muzikantů, říkali jsme si Jazz sanatorium, protože můj a Honzův tatínek byli doktoři. No a jednou tam zavítal Jirka Štaidl, a pak i jeho bratr Láďa, kteří zrovna přišli o saxofonistu, protože při jejich pobytu v Las Vegas zůstal v Americe. Poslechli si nás a po čase přivedli Karla Gotta. A ten mi pak nabídl, abychom zkusili hrát spolu.

Pražané: Ať se po Gottovi jmenuje stanice metra. Bude mít zpěvák sochu?

Na počátku 60. let vládly české populární hudbě sametové syté hlasy Rudolfa Cortése nebo Richarda Adama. Jak tehdy působil na lidi Karel Gott, který zpíval úplně jinak?
Musím se přiznat, že v té době jsem byl fanouškem Rudolfa Cortése, koneckonců zpíval s Orchestrem Karla Vlacha, v němž jsem hrál. Tam se během mého angažmá Karel Gott neobjevil, to spíš v Jazzovém orchestru, který řídil Karel Krautgartner. Jak tehdy vnímali lidé Gotta, říct ne-umím, příliš jsem to nesledoval. Měl jsem dost práce sám se sebou, s tím, jak se v Praze uchytit.

Měla jsem spíš na mysli vaše studentské období ve Zlíně či Brně. Mladým lidem se Gott líbil hned od začátku?
Jim se hlavně líbily písničky divadel Semafor a Rokoko. Jirka Suchý a Jiří Šlitr válcovali všechno a všechny. Karlovi určitě pomohlo, že začínal právě u nich. Ale přicházela sem i rocková muzika, kterou dělaly jiné partičky, já jsem se do toho nepouštěl, miloval jsem swing.

Lidé přicházejí uctít památku Karla Gotta k jeho pražské vile: 

Nejde jen o muziku, Gott musel působit jako zjevení i svým vzhledem, oblečením, pohyby. Stačí si vzpomenout na jeho hit Trezor nebo Zdvořilý Woody.
Pro část publika to samozřejmě byl šok, ani já jsem nebyl na straně rockových muzikantů, ale spíš jazzových.

Co vás přesvědčilo, že jste od slavného Karla Vlacha odešel a pustil se na nejistou dráhu po boku bratrů Štaidlových a Karla Gotta?
To je jednoduché. Byl jsem na jazzové soutěži Friedricha Guldy, kde kromě jiných soutěžili i Tonda Gondolán nebo Rudla Rokl. S nimi jsem se tam skamarádil a věděl jsem, že to jsou muzikanti, se kterými bych hrozně rád hrál. A oni ještě společně s Jirkou Kysilkou působili v Orchestru Ladislava Štaidla, tenkrát tam byla jen rytmika, čtyři muzikanti, žádné velké těleso, až později přibyly trombon, saxofon, sbor.

Kdy k tomu rozšíření došlo?
Po obrovském úspěchu Karla Gotta na Bratislavské lyře ho oslovil šéf německého Polydoru, tedy vydavatelství gramofonových desek z Hamburku. Pro ně tehdy natočil singl s melodií z filmu Doktor Živago. Ta chytla za srdce většinu Němců, kteří jsou od té doby jeho fandové. Na konci roku 1968 jsme měli v Hamburku testovací koncert, který měl ukázat, co s publikem udělá muzika, kterou Karel dělá. Mělo to veliký úspěch, já jsem tam tehdy hrál skladbu A Whiter Shade Of Pale ve verzi amerického saxofonisty Kinga Curtise, kterou mi doporučil právě Karel, a přivedl mě tím k sopransaxofonu.

Čím si vysvětlujete, že Karel Gott takto chytl za srdce právě německé publikum?
Karel měl štěstí na úžasné lidi z Polydoru, produkci a PR. Byl tam člověk, který dokázal prosadit a skvěle prodat právě písničku z Doktora Živaga „Weisst du wohin“. V době, kdy se konalo Mistrovství Evropy ve fotbale, se ihned po odpískání poločasu z reproduktorů ozvala právě tahle píseň. Němcům se to dostalo pod kůži a brzy si uvědomili, že to je mimořádný, nádherný hlas. Karel byl navíc i fešák, měl to, čemu se říká good vibration, dobrou vlnu, charisma.

Na světě je v pop music určitě velké množství krásných a velkých hlasů, ale jejich majitelé si zdaleka nedokázali podmanit obecenstvo doma i v zahraničí na tak dlouho jako Karel Gott. Zažila jsem jeho vystoupení v Moskvě a věrnost, snad i láska fanynek byly ohromující. Jak to dokázal?
On vždycky věděl, pro jaké publikum bude zpívat. Pečlivě si připravoval repertoár, který byl diametrálně odlišný v Německu a v Česku.

Nejen mikrofon a hudební scéna. Gottova cesta k divákovi byla strastiplná

Šlo tedy o promyšlenou taktiku, kdy nespoléhal jen na svůj hlas a kouzlo?
Tak se to nedá říct. Měl zkrátka kolem sebe šikovné producenty a aranžéry. Ti věděli, co se v Německu bude líbit. Karel také uměl velmi dobře německy, nebylo těžké mu ušít vystoupení na míru. Takový Ralph Siegel, velezkušený autor, který několikrát vyhrál Eurovizi, mu uměl vybrat správné písničky. Karla v Německu chovali jako v bavlnce, šéfové Polydoru se o něj perfektně starali.

Potvrzuje to fakt, že Siegel pro Gotta napsal píseň Babička, která je u nás prakticky neznámá, zatímco v Německu se stala obrovským hitem. V Československu byl ovšem zlatý slavík také hýčkán.
Tady se o něj staral Supraphon. Především ale pro něj psali krásné věci bratři Štaidlové, Karel Svoboda a spousta dalších.

To je asi další důvod jeho trvalé popularity. Měl úžasné autorské zázemí, skladatelské i textařské.
Po návratu z Las Vegas měl dost převzatých písniček, které tady zdomácněly, protože měly překrásné české texty. Tehdy to tak fungovalo, stačí si vzpomenout na Toma Jonese, každý si asi vybaví jeho šlágr Delilah, který Karel nazpíval pod názvem Čas růží. On ale věděl, že s přebíráním melodií nevystačí, že musí mít původní skladby.

Který z těch evergreenů máte nejraději vy?
Asi bych musel mít před sebou celý seznam těch stovek krásných písní, abych si vybral. Není to snadné, ale napadají mě třeba Když jsem já byl tenkrát kluk nebo Zavřu teď krám s básněmi či už zmíněnou Měsíční řeku. Měl štěstí na textaře, třeba Zdeňka Borovce, Karla Šípa. Krev toulavá z Cirkusu Humberto od Karla Svobody a Karla Šípa je překrásná melodie s nádherným textem.

Mluví-li se o Karlu Gottovi, vždy se zdůrazňuje, že byl absolutní profesionál. Jak se to projevovalo v kapele?
Vybíral si velmi dobré věci a vždycky přišel perfektně připravený. Obešel textaře, nachystal si často s Rudou Roklem, Láďou Štaidlem nebo Vladimírem Popelkou aranžmá. V kapele jsme byli muzikanti, kteří hráli z not, nic jsme nevymýšleli. A to byl Karlův okamžik. On dokázal přesně vyhmátnout pasáž, u níž věděl, že by to ještě něco chtělo.

Poslední sbohem. Lidé se s Karlem Gottem budou moci rozloučit 11. října

Je pravda, že nic nenechával náhodě, a i když měl na repertoáru staré písně, nevyšel na pódium bez zkoušky?
Vždycky si chtěl vyzkoušet zvuk, bez toho před lidi nešel. Chtěl, aby zvuk, který jde do hlediště za lidmi, byl dokonalý. Proto jsme také měli výborného stálého zvukaře.

Nelitoval Gott někdy, že se nedal na operní dráhu, kde by možná také dosáhl vynikajících výsledků?
Myslím, že ne. Velmi dobře věděl, že se tam používá úplně jiná technika. Ne že by to neuměl, ale nechtěl se jim do toho plést, nebyla to jeho parketa. Když se v opeře zpívá o lásce, tak jde hlavně o tu hudbu, v populární muzice je ale také důležitý výraz, dá se o ní zpívat něžně, potichu. Nemusí se u toho řvát, když někdo někoho miluje.

Když jste stával na jevišti za Karlem Gottem a díval se na obecenstvo, cítil jste, že mezi nimi funguje mimořádná chemie?
To bylo očividné. Lidé si s Karlem většinou zpívali, těšili se na tu svoji píseň, jejíž slova dobře znali. Byli doslova unešení tím, co na jevišti předvádí, nosili mu během koncertů kytice, dárky. U nás i všude ve světě.

Myslel jste si, že po změně režimu v listopadu 1989 je s Gottovou popularitou konec, nebo jste si byl jistý, že bude pokračovat v kariéře i po padesátce?
Vůbec mě nenapadlo, že by měl skončit. Revoluce nerevoluce. My jsme muzikanti, neděláme revoluce, C dur hrajeme za každého režimu stejně.

Tudíž vás nepřekvapilo, že dalších třicet let sbíral slavíky?
Překvapilo by mě, kdyby to tak nebylo.

Dá se fenomén Karla Gotta srovnat s nějakým umělcem z téže branže ve světě?
Asi někde na světě někdo podobný je, ale já takového zpěváka neznám.

Smutek, slzy a žal. Na Bertramku se sjíždějí lidé z celé republiky

Smrt Karla Gotta zasáhla celý národ, chystá se pohřeb se státními poctami, vlajky vlají na půl žerdi, k jeho osobnosti se vyjadřují umělci, sportovci, politici. Jak se díváte na to, že populární zpěvák budí tolik emocí, úcty, obdivu, o kterém se státníkům často ani nezdá?
Přiznám se, že mám stažený krk a těžko se mi na to odpovídá. Myslím ale, že je tady spousta lidí, kteří ani nevědí, jak se jmenují naši nejvyšší politici, ale určitě vědí, kdo je Karel Gott. Ve světě možná naše státníky vůbec neznají, ale určitě znají Karla Gotta. Myslím, že si Karel jako jeden z největších Čechů takovéto pocty zaslouží.

Myslíte si jako muzikant, že jeho písně budou žít dál a budou se předávat z generace na generaci?
O tom jsem přesvědčený. Tak jako trvají písničky Karla Hašlera, budou stoprocentně žít i písně Karla Gotta.