V roce 1448 bylo Jiřímu z Poděbrad teprve 28 let. Český šlechtic ale už v tomto věku dokázal dobýt Prahu. 

„Jiří zamýšleje zmocniti se Prahy a uvésti tak hlavní město v moc podobojí, sebral pod záminkou válečné výpravy proti saskému kurfürstovi Fridrichovi valné vojsko u Hory Kutné a vytrhna odtud při sklonku srpna 1458, položil vojsko u Plaňan a Žher, kde potravu pro vojsko a koně brali. Odtud poslal do Prahy Zdeňka Kostku, Jana Malovce a dva měšťany z Brodu Českého a z Čáslavi, kteřížto vstoupivše na radnici před konšely, žádali o volný průchod vojska Prahou, i jiné přednesli žádosti. Konšelé však dali odpověď zápornou. Proto Jiří zdvihna se s vojskem od Žher a Plaňan, přitáhl blíže ku Praze, Běchovicům a Počernicům, a zaslav hned dne 1. září 1458 konšelům pražským a jich ochráncům listy odpovědné, v noci na 3. září zmocnil se Prahy,“ popisuje 575 let starou akci budoucího českého krále obecní kronika obce Žhery. Proč se k ní vlastně rozhodl?

close Adolf Liebscher: Dobytí Prahy Jiříkem Poděbradským roku 1448 info Zdroj: Wikimedia Commons, Adolf Liebscher, volné dílo zoom_in Adolf Liebscher: Dobytí Prahy Jiříkem Poděbradským roku 1448

Nejdelší bezvládí české historie

Po smrti Zikmunda Lucemburského v prosinci roku 1437 vypukly v českých zemích boje o trůn. Tradičně uvažující katolíci a umírnění husité přijali na český trůn Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, ale východočeští husité, táboři a stoupenci Jana Rokycany jej za krále neuznali a vyjadřovali se pro polského prince Kazimíra.

Soupeření mezi oběma stranami přerušila Albrechtova náhlá smrt v roce 1439, kdy na válečném tažení proti Turkům podlehl ve vojenském stanu nedaleko Štúrova úplavici. Albrechtův syn Ladislav (narodil se až po otcově smrti, odtud přízvisko Pohrobek) byl příliš malý, aby začal vládnout.

Oslovený bavorský vévoda Albrecht, na němž se shodl výbor představitelů českých pánů, nižší šlechty i měšťanstva a jehož volbu schvaloval i Jan Rokycana, českou korunu nepřijal. V zemi nastalo bezvládí, nazvané později pohusitské interregnum – šlo o vůbec nejdelší takové období v dějinách zemí Koruny české, trvající nakonec až do roku 1453. 

Aby zemi nezachvátil úplný rozvrat, začaly ji spravovat branně-politické spolky, zvané landfrýdy (jejich název je odvozen od německého výrazu pro zemský mír). Největší sílu mezi nimi představovaly lanfrýdy východočeských kališníků, do jejichž čela se po smrti předchozího vůdce Hynka Ptáčka z Pirkštejna postavil v roce 1444 právě mladý Jiří z Poděbrad. Pod jeho vedením si toto uskupení začalo říkat Jednota poděbradská a připravovalo se převzít správu celé země.

Hlavním Jiřího politickým protivníkem byl vůdce katolické opozice Oldřich II. z Rožmberka, jmenovaný za předchozí Albrechtovy vlády správcem a hejtmanem českého království. Oldřichovým cílem bylo dosadit na český trůn Albrechtova syna, již zmíněného Ladislava Pohrobka, a spravovat království jeho jménem. Chlapec byl v té době už úplný sirotek, protože tři roky po smrti jeho otce zemřela i jeho matka.

Oldřichovu pozici však komplikovalo to, že Ladislavovým poručníkem se stal jeho strýc Fridrich III. Habsburský, zvolený po Albrechtově smrti novým římským králem. A ten kralevicovo vydání do Čech ke korunovaci neustále oddaloval.

Fridrichovo lavírování a neochota dosadit Ladislava Pohrobka na český trůn přesvědčily Jiřího z Poděbrad, že nastal čas jednat. Situaci mu usnadnilo to, že Oldřich II. z Rožmberka byl právě mimo hru; koncem srpna 1448 se totiž znovu vydal za Fridrichem do Vídně. A tak se Jiří z Poděbrad rozhodl pro násilný převrat. Pod záminkou, že táhne na Fridricha a na saského vévodu Viléma, vytáhl na Prahu.

Něco se stane…

Noc z 2. na 3. září 1448 byla pro obránce novoměstských hradeb od začátku napjatá. Už o den dříve se totiž Jiřího početné, asi devítitisícové vojsko přivalilo od Počernic do nedalekých Vršovic, vzdálených už jen půl hodiny od novoměstských hradeb.

Pražský hejtman Hanuš z Kolovrat i ostatní zastupitelé na pražské radnici o Jiřího blížícím se vojsku samozřejmě věděli. Hejtman se dokonce v předchozích dnech pokusil vyvolat s vůdcem východočeských kališníků osobní jednání na půli cesty mezi Prahou a Počernicemi, ale to Jiří odmítl, trval na tom, že Pražané musí případně dorazit až k němu do tábora. Když se jeho vojsko pohnulo směrem k Vršovicím, bylo zřejmé, že se schyluje k útoku. Otázka byla, odkud přijde.

Hejtmanem vyšehradské posádky byl v tu dobu Jan z Rabštejna, držitel obce Žhery, kterou postupující Jiřího vojáci nelítostně vyrabovali. „Obilí právě sklizené v žherském dvoře ze stodol vyházeli, koně nevymláceným krmili, co neskrmili, na vozy naložili, s sebou odvezli i zásoby sena. Dobytek rohatý i svinský mordovali, co nespotřebovali, odehnali, i jiné věci všecky pobrali, takže Žhery i Plaňany zahubili,“ stěžoval si trpce žherský kronikář.

Vyšehradský hejtman si proto nedělal iluze. Takhle si nepočíná někdo, kdo zemí pouze prochází, takhle se chová dobyvatel. Jan z Rabštejna nepochyboval, že Jiří zaútočí. Jako pravděpodobné místo hlavního úderu se mu jevilo údolí potoka Botiče, jímž mohlo vojsko od Vršovic celkem pohodlně pochodovat a potom zaútočit v místě, kde Botič protínal novoměstské hradby a odřezával Vyšehrad od zbytku města. 

Zkušený voják se ve svém odhadu úplně nemýlil, ale Jiří i přesto dokázal obránce zaskočit.

Zabi hr!

3. září 1448 se asi tři hodiny po půlnoci ozval ryk z Karlova, tedy ze samotného vrcholu novoměstských hradeb, který byl pro Jiřího armádu tím nejhůře dostupným. Zaskočení konšelé nechali zvonit v kostele sv. Štěpána na poplach a rychle svolávali muže do zbraně, aby bránili Karlov. Zmatek ještě zesílil, když nedaleko svatého Štěpána vzplanul jeden dům, zapálený nejspíše Jiřího přívrženci ve městě. V obou případech šlo však jen o válečnou lest, klamný útok, který měl odvést pozornost. Hlavní úder měl přijít odjinud.

close Jan Škramlík: Ladislav Pohrobek na smrtelném loži děkuje zemskému správci Jiřímu Poděbradskému info Zdroj: Wikimedia Commons, Jan Škramlík, volné dílo zoom_in Jan Škramlík: Ladislav Pohrobek na smrtelném loži děkuje zemskému správci Jiřímu Poděbradskému

Jakmile se z protilehlé strany nuselského údolí ozvalo poplašné zvonění a křik, vydal se Jan z Rabštejna na obhlídku vyšehradských stráží. Instinkt mu správně napovídal, že na Karlov se ve skutečnosti neútočí a že to hlavní nebezpečí hrozí jemu. Rychle ale zjistil, že s tím zřejmě stejně nepůjde nic dělat. U hlavní brány měl jen osm mužů, slíbil jim proto pomoc dalších 200 střelců, a pak podle knihy Dějepis města Prahy Václava Vladivoje Tomka znovu vyrazil směrem k Botiči, do tzv. Rackova dvora, kde předpokládal hlavní útok.

Mezitím se však už prvním vojákům Poděbradské jednoty podařilo prolomit vyšehradskou hradbu, údajně nedaleko od místa, kde se dodnes dochoval zbytek pevnůstky Špička. Tam si jich všimli dva obránci, vyšehradský rychtář Michal a střelec Matěj. Netroufli si je ale napadnout, protože je vojáci hned ze začátku zastrašili svým větším počtem a také válečným pokřikem „Zabi hr! Kunštát a Hradec hr!“

Michal s Matějem se tedy dali na útěk a běželi k hlavní bráně oznámit průlom a schovat se. Útočníci je začali pronásledovat, čímž získali ofenzivní výhodu. Kdyby byli oba obránci setrvali na svém místě a rychle si přivolali pomoc, byli by možná situaci zvládli, protože jejich protivníků bylo ve skutečnosti pouze šest. Takhle se ale poměr sil obrátil. Michal s Matějem se u hlavní brány schovali ve střeleckém domku a útočníci se vrhli na její obránce. Jejich velitele Vaňka Běchovského povalili na zem a přemohli i jeho pár spolubojovníků. Vzápětí spustili padací most, čímž umožnili vniknout do nitra Vyšehradu číhajícímu vojsku. Vyšehrad padl. Akce si na straně Poděbradské jednoty vyžádala zřejmě jen jednoho padlého, a sice hradeckého měšťana Bělíka.

Praha padla

Po dobytí vyšehradské pevnosti už nemělo Jiřího vojsko s Prahou žádnou velkou práci. Obrana města se vzdala a vojsko poděbradské jednoty proudilo do jeho nitra průlomy jak od Vyšehradu a Botiče, tak od Karlova. Brány Starého Města už našlo dokořán, bez problémů obsadilo také Malou Stranu, Pražský hrad a Hradčany. K hladkému postupu přispěl jednak Jiřího důsledný zákaz jakéhokoli dalšího rabování – nyní, když dokázal, co chtěl, si nepotřeboval Pražany znepřátelit –, jednak skutečnost, že dost lidí ve městě s ním vnitřně sympatizovalo.

Obsazením Prahy si Jiří zajistil stabilnější politickou pozici, a postavil se tak do čela kališnických věřících. Do města se pak po jeho ovládnutí mohli vrátit někteří vyhoštění duchovní, v čele s Janem Rokycanou. 

I když mladého šlechtice čekala ještě řada bojů s politickými odpůrci, otevřela mu Praha cestu k titulu zemského správce, jenž v roce 1453 konečně dosadil na trůn nezletilého Ladislava Pohrobka, a přitom si udržel v rukách výkonnou moc. Po předčasné Ladislavově smrti v roce 1457 (zemřel na akutní leukémii) se Jiří z Poděbrad stal posledním rodilým Čechem na českém trůnu.