Tento článek najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi.

Pro příznivce oživené historie a milovníky historického vojenství měl být letošní rok zvlášť slavnostní. Šest set let od bitvy u Sudoměře na jaře a 400 let od bitvy na Bílé hoře na podzim vytvářelo působivý rámec pro celoroční sérii navazujících akcí, již bohužel do značné míry zmařila opatření přijatá v souvislosti s koronavirovou nákazou. Spory, jež tento koníček a životní styl provázejí poslední tři desítky let, však neustaly.

Začátkem října se ve facebookové skupině Historický šerm (zřejmě největší u nás, čítající 9,6 tisíce členů z řad skupin, spolků i organizací věnujících se v té či oné podobě historii) objevil příspěvek organizátorů projektu „1620 Cesta k porážce“.

Bitvy z období třicetileté války jsou častým předmětem rekonstrukcí ze strany příznivců oživené historie, v letošním roce bohužel znemožnila pořádání řady z nich opatření přijatá v souvislosti s koronavirovou nákazou
Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilování bylo tabu

Tento projekt připomínal v letošním roce sérií akcí významné události roku 1620, kdy bitvou na Bílé hoře de facto skončila úvodní „česká fáze“ třicetileté války. A jeho organizátoři si ve svém příspěvku stěžovali, že závěrečný pietní akt u mohyly na Bílé hoře, jímž mělo jejich celoroční úsilí vyvrcholit, byl svěřen někomu jinému – a sice občanskému sdružení Rytíři Koruny České, které už šestnáct let připravuje v Praze na Vypichu každoroční, divadelně pojatou rekonstrukci samotné bitvy.

Kdo zajistí pietní akt?

Vedoucí Rytířů Koruny České Martin Cholinský zareagoval na příspěvek vlastním prohlášením, v němž se hájil šestnáctiletou prací svého sdružení, zmiňoval nabyté zkušenosti v oblasti technického a organizačního zajištění takových projektů a podotýkal, že kolegům z druhého projektu nabízel spolupráci s možností většího sepětí s ohledem na diváky.

„Na konci července jsem osobně volal Ladislavu Rytířovi (vůdčí osobnost projektu „1620 Cesta k porážce“, pozn. aut.) s nabídkou spolupráce obou projektů, provázání vojsk a hlavních velitelů s možností většího sepětí s ohledem na diváky. Řekl jsem mu, že se mi jeho projekt líbí a že si myslím, že to bude zajímavé. Také jsem mu připomněl, že jeho výstrojní předpis je dost přísný a že nedává šanci mladším nebo řekněme chudším bojovníkům, které to zajímá. A že za mne před 32 lety to bylo tak, že jsme se navzájem inspirovali a ne se vymezovali. Ale že jeho rozhodnutí respektuji. On mi v přátelském duchu sdělil, že mají vše už rozdělené a že zatím pomoc nepotřebuje,“ uvedl Cholinský.

K přesunu kostela bylo použito 53 speciálních transportních vozíků řízených softwarem
Český zářez do Guinnessovy knihy rekordů. Kostel v Mostě posunuli o 841 metrů

Zdůraznil také, že pietní akt organizuje Praha 6 a Rytíře Koruny České k němu pouze přizvala na základě předchozího mnohaletého inscenování bitvy na Bílé hoře.

Pohled organizátorů cyklu 1620 Cesta k porážce byl jiný: „Vzhledem k tomu, že prezentování historie a pojímání kulturních akcí vychází u obou spolků ze zcela rozdílných pohnutek a motivací, není tak možná kooperace mezi naší skupinou a novými organizátory,“ uvedli ve svém prohlášení.

„Oživená historie či reenacting je pro členy našeho uskupení velkým koníčkem a pro mnohé celoživotní zálibou. Proto jsme letošní ročník chtěli pojmout důstojně, zodpovědně a co možná nejvěrněji k historii, možná až netradičně na české poměry (například splnění výstrojního manuálu jako podmínku pro účast na akci). Myslíme si, že právě v tomto ohledu se s novými organizátory rozcházíme. Jako původní pořadatelé bychom tak byli neradi spojováni s nově vznikající historickou částí programu.“

Věčný spor

Znovu tak ožila již bezmála dvacet let trvající konfrontační diskuse, která dělí šermířskou a vojensko-historickou obec na dva tábory. První, nyní reprezentován spíše organizátory cyklu 1620 Cesta k porážce, inklinuje k co nejpřesnější rekonstrukci dobového vzhledu a způsobu válčení. To se projevuje i oním tlakem na dodržování „výstrojního manuálu“ ze strany účastníků akcí. Zvlášť v českých podmínkách to však vede často k tomu, že se příznivci tohoto směru reprezentují spíš komornějšími projekty, protože není jednoduché sehnat dostatek lidí pro akci velkého rozsahu, kteří by splňovali tak přísné nároky.

Druhý směr reprezentuje částečně přístup Rytířů Koruny České – svým způsobem se dá říci, že jde o snahu vytvářet v plenéru efektní masové divadlo, v němž je nejpodstatnější divadelně pojatý příběh, co nejsrozumitelněji a nejemotivněji přetlumočený divákům.

Na tomto místě je třeba říci, že autor textu se jako scénický šermíř, scenárista šermířských vystoupení a „příslušník jednotky lehkého jezdectva“ sám akcí účastní a má své přátele i odpůrce na obou stranách pomyslné barikády.

Draní peří
Home office není novinkou, funguje od novověku. Předcházela průmyslové revoluci

Ta ostatně není nijak neprostupná – i příznivci oživené historie se někdy účastní třeba čistě komerčních filmových projektů, jejichž podobu neurčuje historická věrnost, ale režisérova a producentova představa, a naproti tomu inscenátoři velkých komerčně pojatých akcí určených nejširšímu publiku začínají využívat informací a znalostí těch, kteří se pokoušejí o co nejpřesnější rekonstrukci historie.

„Jedno neexistuje bez druhého. Pravda je, že drtivá většina skupin, jakkoli se snaží odlišit a říkají, že jim nejde o scénické vystupování, ale o rekonstrukci dobových technik, nakonec skončí na scéně před lidmi. A čím víc od sebe odstrkují divadlo, tím hůře to dopadá,“ řekl mi před časem šermířský choreograf a majitel šermířské agentury A.R.G.O. Petr Nůsek.

Osobně tento názor sdílím, už proto, že divadlo může pomoci tam, kde se skutečná historická taktika rekonstruuje velmi obtížně – týká se to třeba právě jezdectva, jehož reálný útok (prudký nájezd masy koní proti nepřátelské pěchotě, narušení předních řad střelbou z krátkých ručnic neboli arkebuz a střelbou z pistolí a následné vražení do těchto řad za použití pobočních zbraní) je pro scénické ztvárnění bitvy prakticky nepoužitelný jak z hlediska nedostatku prostoru, tak i nebezpečnosti celé akce. I přesto však koně mají v historických bitvách své místo a patří k jejich velkým atrakcím, i když je jízdní boj hodně stylizovaný.

Přiblížit historii

Spor se nakonec vyřešil nečekaně. Nástup druhé vlny koronaviru a s ní spojená vládní nařízení de facto zamezila jakémukoli shromažďování a žádná rekonstrukce se tak konat nesmí. Vyhrocené emoce tak byly zbytečné.

Ostatně oba tábory by si měly uvědomit, že jejich konflikt je zbytečný a že vlastně mají společný cíl: přiblížit veřejnosti poutavou a poctivou formou události naší historie. Doufejme, že v příštím roce budou moci bitvu na Bílé hoře konečně zrealizovat.

Klíčové datum českého národa?

O bitvě na Bílé hoře se v důsledku obrozeneckého historického narativu dlouho mluvilo jako o porážce českého národa Habsburky. Tehdejší doba však termín národ vnímala oproti dnešku odlišně a zástupci českých zemí byli součástí armád na obou stranách konfliktu. „Bitva z 8. listopadu 1620 nebyla bitvou národů. Síly, které se zde srazily, měly kosmopolitní ráz, Fridrichova armáda nebyla českým vojskem ve smyslu, ve kterém by se toto označení chápalo dnes. Povstání v roce 1618 nebylo národním povstáním a Bílá hora nevyvolala ani zánik českého státu ani pokoření sněmů zemí české Koruny,“ píše v monografii Bílá hora spisovatel Olivier Chaline.

Přesto 8. listopad 1620 byl pro tuzemský vývoj přelomovým okamžikem. Po porážce stavů následovala vlna poprav i emigrace, v důsledku nichž z kotliny zmizela řada talentovaných lidí (najdeme mezi nimi například Jana Amose Komenského), což pro vzdělanost celého národa bylo nesmírně negativní.

Jak šly dějiny

1611
Císař Rudolf II. se snažil potlačit povstání české šlechty tím, že do Čech vpustil vojska svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda. Následovalo rabování pasovských vojáků, které zvýšilo odpor českých šlechticů vůči trůnu.

23. května 1618
Pochod na Pražský hrad, který vyvrcholil defenestrací královských místodržitelů Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic. Tímto aktem startuje celoevropský konflikt známý jako třicetiletá válka.

červenec 1619
České stavy se dohodly na nové ústavě, která měnila stávající království zemí Koruny české na stavovskou konfederaci Čech, Moravy, Slezska a Lužice. V jejím čele měl stát král, jehož stavy zvolí.

srpen 1619
Šlechta si volí za krále teprve třiadvacetiletého kurfiřta Fridricha Falckého.

Bitva u Jankova, oslava výročí.
Nejkrvavější bitva třicetileté války: u Jankova Švédi vytáhli mistrovský manévr

červenec 1620
Uzavřen ulmský mír. Původní protestanští spojenci českých povstalců se zavázali katolickým mocnostem, že českým stavům nepřijdou na pomoc. Falcký a jeho lidé požádali o pomoc osmanské Turky. Turecký sultán Osman II. ji sice přislíbili, ale vojáky nakonec neposlal.

podzim 1620
Původně úspěšná česká vojska čelí řadě porážek a jsou zatlačena čím dál víc do centra Čech.

8. listopadu 1620
Bitva na Bílé hoře, kde byly povstalecké síly poraženy. Pouhý rok a čtyři dny po své korunovaci Fridrich Falcký utíká z Prahy do Vratislavi.

13. listopadu 1620
České stavy kapitulují a oficiálně tak končí období konfederace zemí Koruny české.

21. června 1621
Hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly defenestrací.