Když pominu, jak věděla, že šli zrovna na kávu, zajímalo mě, proč mi to volá, a jestli to někde oznámila. Její odpověď mě překvapila. „Když šli do toho domu, tak jsem se sebrala, a sedla si do toho jejich služebního auta,“ odpověděla Šárka.

Málem jsem z toho dostal záchvat smíchu, zvlášť, když to nebylo všechno. Na otázku, co v autě dělala, ironicky odpověděla: „Normálně jsem čekala, kdy si toho ti detektivové všimnou.“ Podle ní to trvalo rovných šestatřicet minut. Po celou tu dobu jen tak seděla na místě řidiče, a čekala a čekala a čekala.

Pořádně vzteklí policisté

Když si toho policisté konečně všimli, nemohli prý uvěřit vlastním očím. „Byli pořádně vzteklí. Jeden mne začal tahat násilím z auta za ruku i nohu a přitom mi nadávali. Prý, co si to dovoluji. Říkám jak si oni mohou dovolit tady jen tak půl druhé hodiny zahálet. Když je člověk potřebuje, tak nemají čas. Teď už mi je jasné proč,“ popsala Šárka okolnosti incidentu, z něhož má i několik fotografií.

Znovu jsem zopakoval otázku, jestli to někde ohlásila. „Volala jsem to na stopadesátosmičku a na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS). Po nějaké době přijelo do ulice další policejní auto a všichni odjeli,“ odpověděla Šárka.

Namítal jsem, že tam policisté nutně zahálet nemuseli. Něco tam mohli vyšetřovat či zjišťovat nějaké informace k případu. „To asi těžko, protože to bylo u domu, kde jeden z těch policistů bydlí,“ zněla rázná odpověď.

Na to už se nedalo nic namítat. Ujistil jsem ji, že pokud to ohlásila, měli by to jejich nadřízení prověřit, případně pokud by šlo skutečně o zahálku, policisty i kázeňsky řešit.

„To si nejsem jistá, proto vám volám, protože by se o tom mělo vědět. Není to poprvé, co se tady zašívali. Ví to celá ulice, ale nikdo o tom nechce mluvit, protože se bojí,“ oponovala Šárka. Z jejího projevu bylo patrné, že ona se naopak nebojí vůbec a klidně ať napíšu její jméno. Potom se ještě rozpovídala o dalších zkušenostech s policií.

Pomsta?

„Ten den, kdy si tu službu tak pěkně užívali, jsem dostala pokutu za propadlou technickou. Když se to vyřešilo, zastavila mě za sedm minut znovu jiná hlídka, a tentokrát už mi řekli, že mě nahlásí na správní řízení,“ uvedla Šárka.

Okamžitě mě napadlo, že ohlášení údajné zahálky může být z její strany pomsta, a tím pádem by případné zveřejnění mohlo vrhat špatné světlo i na ni a vše se zvrhne v banální sousedský spor. „Nebyla to pomsta, prostě se to nějak nahrnulo. Řekla jsem si, že to tak nenechám, přece si nemůžou dělat, co chtějí,“ vysvětlovala mi Šárka. Možná má pravdu a i bez ohledu na tuto okolnost, není vyloučeno, že hlídka z Křižanova v ulici Nová 6. února odpoledne skutečně zahálela. Navíc „test“ paní Šárky s čekáním v autě není jenom vtipný, ale ukazuje, že policisté neměli služební auto absolutně pod kontrolou. Jejich nepozornosti si mohl všimnou někdo ještě otrlejší a z auta jim cokoli vzít, či s ním dokonce odjet. Minimálně půl hodiny by si toho ani nevšimli.

GIBS nic neřeší

Rozhodl jsem se, že ověřím, jestli to paní Šárka skutečně hlásila, a jestli se jejím podnětem bude někdo zabývat. Policejní mluvčí v Jihlavě mi ale na opakovaný dotaz odpověděla, že nic neřeší. Na GIBS to dopadlo stejně. Navíc podle mluvčí by se zcela jistě nejednalo o podezření na trestný čin, ale spíše kázeňský přestupek.

Že by paní Šárka měla nakonec pravdu a policistům by mohlo jejich případné pochybení projít? Vždyť nemůže být tak těžké zpětně zjistit, kde a jak dlouho se policisté pohybovali, protože většina služebních aut má zabudovaný GPS systém.

Pokud se tím někdo bude zabývat a zjistí, že policisté ve službě skutečně zaháleli, možná by také nebylo od věci, kdyby si operační důstojníci lépe kontrolovali kde a jak dlouho se jejich hlídky pohybují, aby alespoň oni měli nad majetkem policie – státu, kontrolu. Chápu, že hlídka nemohla tušit, že jim někdo vleze do auta, ale jak se říká, všechno je jednou poprvé.