Máňa je nenapravitelná recidivistka. Byla už devětadvacetkrát trestaná, po devatenácté je v base. V papírech má, že se vyučila prodavačkou, ona to podává jinak. Tvrdí, že studovala pedagogickou střední školu a že její problémy začaly, když se zamilovala do Němce a chtěla kvůli němu nelegálně překročit hranice. Upravuje si svou minulost vědomě?

Dokumentární pořad Olgy Sommerové ji zachytil jinak: Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví…

Hned v úvodu si říká o tabák, kafe, cukr, bonbóny. Postupně její přání mírně narůstají, takže nakonec se účet v kantýně vyšplhá na dvoustovku. Když to chce mluvčí věznice utnout, Máňa se jak na povel rozvzlyká a přikrývá si oči prsty úplně žlutými od tabáku.

Sedíme v návštěvnické místnosti, hned za hlavním vstupem do věznice, za prvním katrem. Čtyřicetiletá Máňa je ve svém živlu. Tenhle den patří po dlouhé době jen jí, přišla za ní média, a ona si chce ty chvíle náležitě užít.

„Paní Hodná, že tu můžeme ještě být. Dyť tohle je moje návštěva a vy víte, že média, to je moje,“ žadoní na mluvčí věznice.

„Poprvé jsem šla sedět v roce 1986, tedy v osmnácti, a dostala jsem sedm let,“ snaží se upamatovat, ale během rozhovoru si často protiřečí.

Teď sedí za krádež. „Čmajzla jsem trička. Loni mě už ani to léto venku nebavilo, nejde mi život na svobodě, neumím žít tam mezi těma lidma,“ tvrdí.

„Paní Lavičková se do vězení opravdu neustále vrací,“ potvrdila mluvčí věznice Eva Hodná.

Poslední trest má zhruba tříletý a Máňa tvrdí, že si ho na soudci vyhádala. Chtěl jí totiž dát mírnější, ale ona s tím nesouhlasila.

„Cítím, že teď už tady zemřu. Do tří let,“ říká pateticky a po očku nás sleduje, jak budeme reagovat.

Jak to uděláte, když se chcete dostat do krimu?

To udělám raz dva. Přijdu do krámu, ukradnu čtyřicet triček, který prodám, abych se o ty prachy mohla rozdělit ještě s chudšíma než jsem já. Dělím se s bezdomovcema. Dám jim nažrat, dám jim stovku na chlast, když je to baví. A když prachy dojdou, jdu zpátky do toho samého krámu. Tam je to krásný, tam se čóruje, ale přestalo mě to tam bavit, když mě tam nikdo nechtěl sebrat. Oni si mě ale vůbec nevšímali. Ten z ochranky pak u soudu říkal, že mě viděl několikrát, ale prý mu to bylo trapný za mnou jít a vzít mi těch padesát triček.

Takže vás viděl a nezakročil?

No, fakt. Tak jsem šla za ním do té budliny a říkám mu: Prosím vás, já tady kradu. A on mi řekl: Já to vím. Jděte ven a odneste si to (bouřlivý smích). A já na to: Ne, já vás žádám, zavolejte policii a zadržte mě. On se hrozně divil, že má volat esenbáky. A bál se, co si o něm lidé pomyslí. Musela jsem mu slíbit, že to bude jednoduchý, že stačí, když u soudu řekne, že jsem tady kradla víckrát, protože se chci teď nechat zavřít. Všechno mě tenkrát tak zamrzelo a zabolelo…

Proč?

Tehdy jsem chtěla mámě vysvětlit, že chci mít taky svoje místo někde na zemi, že bych s ní ráda bydlela, že bych ji okopala zahrádku, snažila bych se, ale nešlo to. Matce je šedesát čtyři, bydlí v jižních Čechách, táta byl onkolog a spáchal sebevraždu. Moji sourozenci žijí solidně, každý podniká, jenom já jsem vyvrhel. To je asi můj úděl.

Vaším údělem je tedy být zavřená?

No, já vyjdu ven a tady nechám kus sebe. Já se venku cítím ,jak mimo sebe.

Kde bydlíte, když jste chvíli venku?

Teď jsem bydlela ve vagonu v depu na nádraží, vyhlídla jsem si tam jeden vagon v první třídě, tam jsem se zabydlela, když mě máma vyrazila zase z baráku po dvou dnech mýho oxidování. Ale já mám svou mámu hrozně ráda.

Máňa je notorická zlodějka.

Vy prý tykáte i soudci…

Jasně, já tykám všem. Ti soudci jsou prďácký, chovají se ke mně slušně, chtěli mi dát jen malý trest, ale já jsem si řekla o tři roky. Ukradla jsem těch triček spoustu, ale oni mi jich dokázali míň, a přitom jsem jim ještě radila, aby vzali kamerový záznamy, že tam to bude všechno.

To kradete jen trička?

Ne, kradla jsem i flašky, seděla jsem i za banán a pomeranče, ale to mi dali hrozně málo, jen asi dva měsíce.

Vy prý nechcete pracovat…

Už skoro ani nejím, protože se držím hesla: Když nepracuješ, nemůžeš jíst. A já se práci vyhýbám jak čert kříži. Chytám osypky jen z toho, když někdo to slovo vysloví. Nikdy jsem nemakala, ani za komoušů, radši jsem šla do díry. A ani teď mě k tomu nikdo nedonutí. Je to můj protest proti všemu.

A co ve věznici celé dny děláte?

Sedím na studené chodbě a pozoruju lidi. Občas něco maluju, píšu. Dej mi adresu, budu ti psát.