Tento článek najdete buď v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi.

Ještě jsme si ani nestačili užít života bez roušek a druhá vlna pandemie koronaviru je tu. Co to může udělat s lidskou psychikou?
Lidé jsou daleko víc otrávení, než byli z jara, kdy byla mnohem větší solidarita. Je tady zcela pochopitelná nespokojenost nad nekoncepčními kroky vlády a je také v důsledku toho menší důvěra v ty, kteří nás řídí. To se odráží na celkové atmosféře, a tak jak v některých obdobích společnost ovládala radost, jindy panovala „blbá nálada“, teď je to úzkost a podrážděnost. Čerstvá tvrdá data hlásí (to jsou výsledky sledování více než 3000 populačního vzorku pracovníky Národního ústavu duševního zdraví), že od roku 2017 do letoška stoupl výskyt psychických poruch z 20 % na 29 %, přičemž jde hlavně o poruchy emotivity, tedy deprese a úzkostné stavy.

A dělá to něco s vámi?
Mně současná situace nevyhovuje a netěší mě, protože mě dost omezuje, ale otrávit se nenechávám. Píšeme s kamarádem memoáry, teď jsme ve druhém ročníku medicíny, a je to osvěžující.

Ačkoliv vláda zatím nevyhlásila přímo celostátní karanténu, opatření proti druhé vlně pandemie covidu-19 značně omezila život lidí.
Jak přežít podzim s covidem: Odborníci radí, z čeho slevit, čemu se věnovat více

Chovali a chovají se lidi zodpovědně?
Jak kdo, je tu celé spektrum reakcí – od těžce úzkostných vedoucích k nezdravé izolaci až po těžce nezodpovědné typu akce v podniku Techtle mechtle. Podle mého názoru zcela nezodopovědná jsou média, která společnost bombardují čísly a údaji vyvolávajícími strach a paniku. Jako kdyby neexistovalo nic jiného než covid. Kdybych měl tu moc, tomuto tématu bych vyhradil všeho všudy deset procent obsahu.

Lidé jsou nespokojení, někteří i demonstrují proti vládním opatřením. Proč jsou v dnešní době tak těžko přijímána omezení, která nám znepříjemňují život?
Lidi vesměs neradi přijímají omezení. Hněv se problouzí již v šesti týdnech života v situacích, kdy kojence nějakým způsobem omezujete. Člověk navíc nereaguje na situaci, jaká je, ale na svoje představy o ní. A po uvolněném letním čase – kdy to sice nenápadně, ale fakticky už tehdy začalo narůstat – se jim nelíbí v pochmurném podzimu nic z nepříjemných věcí. Navíc je tady reálná perspektiva, že bude hůř.

Co byste poradil rodičům dětí, aby se nezbláznili z domácího vyučování, u kterého musí často asistovat a zároveň přitom pracovat z domova, vařit…
Aby si uvědomili, že člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost. A oni teď tu příležitost dostali. Aby zapomněli na podvědomé zničující instrukce a příkazy: Musíš být dokonalá/ý, silná/ý, vstřícná/ý, musíš se snažit a hlavně pospěš si! Dejme věcem více vůle a pohody, pak se leccos lépe sesadí… Vyprávěla mi v ambulanci jedna maminka, jak byla překvapena a poděšena, když její synek předškolního věku běhal najednou po bytě a podobně jako Zilvar z chudobince nadával dosti sprostě. Po hodině klidu se rozumně a skutečně se zájmem neagresivně zeptala, co to mělo znamenat. A on řekl: Ty to děláš taky, když se ti něco nepovede… Vychováváme tím, co sami děláme, ne napomínáním! Když si uvědomíme, že právě teď učíme svým příkladem své děti, jak se jednou mají chovat, když je nedobře, měli bychom si také uvědomit, že obtížné situace se lépe řeší s humorem než se vztekem.

Lékař Tomáš Vojtíšek, přednosta ústavu soudního lékařství.
Unikátní zjištění lékařů z Brna: Koronavirus zabíjí i nečekaně mimo nemocnice

Jak dlouho se dá vydržet takový domácí blázinec?
Jelikož jsem z generace, která zažila válku, pamatuju bombardování Prahy naživo, protože do krytů se nechodilo, pak s námi zatřásl Vítězný únor a třídní boj, přežili jsme měnovou reformu, postavili a zbourali největší Stalinův pomník na světě, užili si naplno srpen 1968 a dočasný pobyt spřátelených vojsk, přežili divokou privatizaci. Tak věřím, že odolnost druhu Homo sapiens je větší, než si teď představuje. V psychoterapeutickém výcviku jsme se dozvěděli, že když si člověk myslí, že padá na hubu, má ještě 80 procent rezervní energie.

Z vlastní zkušenosti mám pocit, že život dětí teď probíhá on-line. Škola on-line, kamarádi on-line, zábava on-line… Nevypadají, že by jim to vadilo, do pohybu je musím nutit. Potřebují vůbec něco přirozeného, co by provozovali bez elektroniky?
Lenost je hlavním motorem pokroku, její chválu pěli četní klasici včetně tak pilného spisovatele, jakým byl Karel Čapek. Blbé na ní je, že když trvá dlouho, vede nakonec ke špatným emočním stavům. Což takhle použít metodu, kterou měl hostinský ve vesnici u mého dědečka? Když toho měl dost, šel a strčil šroubovák do pojistek a ohlásil konec zábavy.

Jakým způsobem můžeme děti uklidnit a přesvědčit je, že se neblíží konec světa?
Především to z nás musí skutečně vyzařovat a potom je dobré zaměstnat mozkovou kůru, ty malé šedé buňky, jak říkal Hercule Poirot, a tím vypnout centrum úzkosti. Dělání, dělání skutečně zahání neblahé pocity. Strach a úzkost se nedají uchlácholit, je třeba přepnout mozkovou aktivitu do racionální oblasti a tím vlastně nepustit ty nepříjemné pocity ke slovu. Prostě jim nedodáte energii. To chlácholení je marné, protože vlastně téma „úzkost“ udržuje v centru pozornosti a tím mu dodává sílu… Měl bych pro to jeden příměr. Církevní otcové Tertulián a Augustin se shodli, že člověk je bytost splácaná napůl z Boha a napůl z ďábla, jen řešení měli jiné. Tertulián doporučoval vymítat ďábla, kdežto Augustin byl pro kultivování Boha tak usilovně, až na ďábla žádné místo nezbude. Při řešení úzkosti psycholidi i neuropsycholidi doporučují jen Augustinovu metodu.

Jak může děti formovat pandemie koronaviru a zákazy a nařízení s ní spojené?
Dá se to zařídit tak, že je bude formovat pozitivně, protože tráví větší čas s rodiči, kteří se jim mohou více věnovat, vyprávět si s nimi. Za mého dětství se ve většině rodin doma zpívalo a trochu muzicírovalo. Rodiče ještě nemusejí memoáry psát, ale mohou je začít vyprávět a seznamovat děti s tím, jak svět vypadal, než ony doň přišly. To je z Vlasty Buriana: Vlak byl v jízdě, on doň skočil. Pro děti jsou nesmírně zajímavé reálie minulých dob. A také jim to poskytuje lepší ukotvení ve světě.

Testování na Covid-19 na Vysočině. Ilustrační foto.
Bolest v krku, teplota, kašel. Jak poznat angínu, chřipku a koronavirus

Přibyde kvůli aktuální situaci rozvodů?
Podle současných neúplných údajů ze světa rozvodů mírně přibývá. Ale bude tu ekonomický tlak – a ten bude! –, který jasně ukáže výhody rodinného soužití před současnou divočinou. Čas ukáže, jestli lidé budou jednat chytře, nebo hloupě.

Co byste doporučil partnerům, kteří už si lezou na nervy, protože toho je na ně prostě moc?
Aby si uvědomily/i, že partnera či partnerku nepředělají, že je dobré naučit se přijmout odlišnost bez toho, že ji budu posuzovat, kritizovat a napravovat. Měli by v tomto duchu udělat jasnou dohodu i se systémem, jak zastavit konverzaci, když se k bolavým tématům blíží. Osoba v tu chvíli osvícenější by měla pronést dohodnuté heslo, třeba „roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus“, a řeč by se stočila jinam.

Rozhodně přibývá pacientů psychiatrie. Jaká diagnóza se objevuje nejčastěji?
Jak jsem již říkal, jsou to především emoční problémy, deprese, úzkosti, paniky. Bohužel ve sledovaném vzorku vzrostla i sebevražednost. Zcela čerstvá data z USA uvádějí, že v souvislosti s pandemií se objevily závažné úzkostné stavy u 40 procent sledované populace.

Máme dost odborníků, aby zvládli udržet psychický stav národa na normálu?
Psychiatrie je bohužel stále podceňovaný, podfinancovaný a personálně nedostatečně sycený obor, navíc teď je dostupnost psychiatra omezená. Z 33 procent proléčenosti v minulém roce jsme letos klesli na 25 procent, což je stav nepříznivý.

Řekl jste, že „užívání je konec“. Lidi si ale užívat potřebují. Co jim k tomu užívání zbývá, kromě sexu?
S tím také věčně nevystačíte. Měl jsem na mysli bezbřehé užívání pod heslem: Ubavíme vás k smrti. Také představa nekonečně stoupající prosperity a uctívání konzumu jako vrcholného božstva bere svůj zasloužený konec… Člověk je tvůrčí bytost, je mnoho způsobů, jak kreativní schopnosti rozvíjet a uplatňovat, je možné naučit se lépe čelit stresu pomocí autogenního tréninku, kterému říkám „jóga po česku“ a návod na něj najde každý snadno na internetu. Je možné začít se učit či zdokonalit cizí jazyk, rozvinout poznatky v některém oboru. Kdo neumí kreslit, může zkusit linoryt, práci se dřevem lze provádět v malém, poezie skýtá nekonečné možnosti; nikdy jsem nepochopil název a smysl pořadu „Kudy z nudy“, protože vždycky jsem měl co dělat.

Ilustrační snímek
Češi jsou kvůli pandemii ve stresu. Krizovým linkám sílí provoz

V souvislosti s vaší novou knížkou „Emoce od A do P“ jste prohlásil, že je to vaše životní dílo. Proč si to myslíte?
Protože věřím, že touto cestou konečně přesvědčím jak odbornou, tak laickou veřejnost, že emoce nejsou nějací efemérní motýlci, že jsou to primárně tělesné reakce, které nás nastavují k nějakému pohybu, a že radostný organismus je úplně jiný než smutný nebo naštvaný organismu téhož člověka. Emoce jsou totiž řídící systémy, které fungují daleko silněji a v širším záběru než celý slavný rozum, který tu je o stovky milionů let později než ony. Tohle si musí uvědomit především medicína a také všechny vědy o člověku, které si dělají nárok na hledání pravdy.

Bylo by nám lépe, kdyby nebylo emocí?
Kdyby nebylo emocí, tak by nám nebylo nijak. Byli bychom naprogramované stroje.

Rozhodovali bychom se bez emocí správněji?
Ani náhodou! Vy šlápnete v autě na brzdu a teprve za půl sekundy se tato skutečnost zobrazí ve vašem vědomí. Na dálnici to dělá šestnáct metrů. Jak správně řekl František Koukolík: Člověk není racionální tvor, který má emoce, ale emocionální tvor, který občas myslí.

Jedinou pozitivní emocí je podle vás radost. Podělíte se s našimi čtenáři o nějakou legraci, která by jim mohla udělat radost?
Přijde Matka Tereza do nebe. Bránu jí otevírá sám Pánbůh a říká: „Vítám tě, tak si to tady trochu prohlídni a přijď na večeři, zvu tě.“ Matka Tereza prochází podvečerním nebem a náhle uvidí jakýsi poklop. Nadzvedne jej a hledí přímo do pekla. Tam zrovna večeří a cpou se, až se jim dělají boule za ušima. Najednou dostane také chuť, přiklopí průzor a spěchá na večeři. Pánbůh stojí v kuchyni u sporáku, patlá tam instantní bramborovou kaši a ohřívá dietní párky. „Ne, že bych ti do toho chtěla mluvit,“ povídá Matka Tereza, „ale teď jsem nakoukla do pekla a tam to bylo trochu jiné…“ „Já ti to tedy řeknu na rovinu,“ odpoví Pánbůh, „víš, ono pro dva se nevyplatí vařit.“

Radkin Honzák

Narodil se 30. března 1939 v Praze, ale od šesti let vyrůstal na Dobříši, kde jeho otec provozoval lékárnu. Jeho netradiční křestní jméno vzniklo záměnou jednoho písmene ve jménu hlavní postavy Jana Ratkina ze Šrámkova Stříbrného větru, je proto jediným nositelem jména Radkin v ČR. Medicínu si jako své budoucí povolání vybral již v dětství, ale původně studoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze s představou, že bude obvodním lékařem, zálibu v psychiatrii našel až během studií.

Odbornou kariéru zahájil jako lékař v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Řadu let pracoval v pražském Ústavu pro výzkum výživy lidu, kde se zaměřil na pomoc pacientům s gastroenterologickými, kardiovaskulárními a nefrologickými problémy. To ho nasměrovalo k psychosomatice, které se od té doby věnuje. Po roce 1989 dlouho vedl Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. lékařské fakulty UK, poté pracoval na Psychiatrické katedře IPVZ a ještě později v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, kde stále působí jako sekundární lékař.

Zároveň dodnes přednáší na univerzitě, pomáhá pacientům v transplantačním programu v pražském IKEM a píše knihy. Mezi tituly z poslední doby patří například Všichni žijem’ v blázinci: současnost očima psychiatra, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Chcete se stát psychiatrem?!, Čas psychopatů (napsal s bratrem Františkem), sbírka básní, hříček a říkadel Úplňk nebo odborná publikace Emoce od A do P.