Dnes pětiletý Matěj byl už jako miminko náročný, nespavý a uplakaný. Čím starší byl, tím častěji se doma odehrávaly hysterické scény, kdykoli se mu něco nelíbilo nebo po něm někdo něco chtěl. „Už v té době na mě byl hodně upnutý, nemohla jsem se od něj moc vzdálit. Byl i hodně stydlivý a nechtěl si hrát s cizími dětmi,“ vypráví Matějova máma Zuzana.

Když bylo Matějovi asi tři a půl začal mít noční běsy, každou noc se budil s křikem, třásl se, kopal… a trvalo dlouho, než se uklidnil. O něco později začal chodit do mateřské školky. „Nejprve chodil jen na chvíli a se mnou. Pak už sám. Zvyknul si a byl nadšený, moc se mu tam líbilo, chtěl tam chodit pořád a ze školky nechtěl domů,“ vypráví Zuzana s tím, že po půl roce se ale situace změnila: „Najednou začal ve školce brečet, nechtěl tam. Chvíli jsme zkoušeli všechno možné a nemožné, ale nic nepomohlo. Vždycky zavolali ze školky, že Matěj brečí, nejde uklidnit a nevědí, co s ním.“

Ošetření u zubního lékaře. Ilustrační foto.
Velké srovnání: kde je nejvíce a kde nejméně zubařů v Česku

Pak se Zuzana jednou potkala s kamarádkou, jejímuž synovi diagnostikovali Aspergerův syndrom. „Povídaly jsme si o tom a u spousty popsaných situací jsem si říkala, že Matěj reaguje naprosto stejně. Rozhodla jsem se proto začít hledat psychologa, abychom zjistili, zda nemá poruchu chování nebo něco jiného,“ pokračuje Zuzana.

Dětského psychologa hledala na internetu, několik jich kontaktovala, ale odpověď byla vždy stejná. Buď že vůbec neberou, anebo že je objednací lhůta několik měsíců. Nakonec měla štěstí, narazila na kliniku v Praze, kde Matěje objednali do týdne. To bylo v prosinci 2019.

První sezení vypadalo tak, že se psycholožka ptala, proč přišli, Matějovi udělala test intelektu, sledovala, jak se chová, a dávala mu různé úkoly. Domů pak Zuzana dostala k vyplnění dotazníky a za dva týdny je čekalo další testování, rozhovory, pozorování. Matějovi to přišlo dobré, psycholožka se mu líbila.
Za měsíc si měli přijít pro výsledek testování, zprávu pro pediatra a doporučení, co dál. „Výsledek byl, že se o žádnou poruchu nejedná, intelekt je v normě, ve hře je spíš jeho povaha, možná nějaká úzkost. Záchvaty popsala psycholožka slovy afektivní labilita – tedy že Matěj špatně zvládá svoje emoce, což je běžné u menších dětí, ale u pětiletých už by to být nemělo,“ tlumočí výsledky Zuzana.

Dana Popelka, zakladatelka Ateliéru Kreativní malování, vede ke kreativitě nejen předškoláky a školáky, ale i dvouleté děti s rodiči.
Kreativita obohacuje život. Trénovat ji je důležité jak u dospělých, tak u dětí

Doporučení znělo: najít si dětského psychiatra a zvážit podávání medikace ke zklidnění záchvatů vzteku. Nebo najít dětského psychoterapeuta a začít pracovat s Matějovými emocemi. „To je ale skoro nemožné, protože neberou,“ smutně dodává Zuzana. Dohodly se tedy s psycholožkou, že za půl roku přijdou na opakování testů a řeknou si, zda se něco změnilo. Během této doby mají s Matějem hodně chodit mezi děti, do školky, na návštěvy. A také s ním mluvit o jeho stavech a ptát se ho, až se uklidní, co se stalo.

Studenti bez motivace

Podobných rodin, jako je ta Zuzanina, které si musejí poradit samy bez odborné pomoci nebo na pomoc čekat dlouhé měsíce, je celá řada. „Prvním problémem je, že vlastně není jasně definováno, kdo je dětský psycholog. K tomuto pojmu neexistuje žádná závazná regulace, a proto každý, kdo vystudoval psychologii a rozhodne se říkat si dětský psycholog, v zásadě může,“ konstatuje na začátku debaty o nedostatku lidí v této profesi klinický psycholog a profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, který se ve své praxi věnuje mimo jiné i dětem.

Faktem také je, že stát se klinickým dětským psychologem není jednoduché. Musíte studovat pět let magisterské studium a pak strávíte sedm let ve specializační přípravě, kdy máte velmi nízký plat, a ještě musíte platit velmi drahé kurzy, supervize a výcviky.

„Ve chvíli, kdy této velmi vysoké kvalifikace dosáhnete, jste stále v sektoru zdravotnictví a váš plat rozhodně není vysoký, a to ani v případě, že máte vlastní praxi. Kdežto pokud jdete hned po škole do komerční sféry a pracujete jako firemní psycholog, můžete velmi rychle dosáhnout i relativně vysokého příjmu, na jaký ve zdravotnictví nedosáhnete ani se super kvalifikací,“ vyjmenovává Radek Ptáček důvody, proč se studenti do této kariéry příliš nehrnou.

Odborník na očkování RNDr. Marek Petráš, autor známého webu vakciny.net
Covid může vytlačit chřipku, říká odborník na očkování Marek Petráš

Neexistuje tedy příliš velká motivace mladých psychologů k tomu, aby do této praxe vůbec vstupovali. A ani zdravotní pojišťovny jim v tom nepomáhají. Založit si psychologickou praxi je dnes velmi složité, organizačně i finančně náročné. Jestli chcete mít možnost úhrady svých služeb ze zdravotního pojištění, čeká vás doslova maraton administrativy v podobě výběrových řízení s nejistým koncem. „Znám řadu mladých a velmi kvalifikovaných kolegů, kteří žádali zdravotní pojišťovny o smlouvy a ony jim oficiálně sdělily, že dětských psychologů je dost,“ upozorňuje Radek Ptáček.

Psychologická práce s dětmi je přitom podle něho krásná. Sám se problematice dětské psychologie věnuje v rovině klinické, poradenské, ale i výzkumné více než dvacet let a rozhodně by neměnil. „Vstupujete do jiného světa, který je nesmírně obohacující. Práce s dětmi je velmi motivující. Velmi často vidíte pozitivní změny i ve velmi krátké době, na rozdíl od práce s dospělými, která může být velmi zdlouhavá, a než uvidíte nějaký posun, může to trvat velmi dlouho,“ přibližuje svou práci profesor Ptáček.

Jak poznat kvalitního odborníka

Pouze u klinického psychologa má rodič jistotu, že má dotyčný za sebou náročné vzdělání, přípravu pro výkon této profese a zkoušky. Podléhá též zákonu o Zdravotních službách, takže když se něco stane, je jednodušší to řešit.

Kliničtí psychologové také přispívají k diagnostice a léčbě duševních poruch, ve většině případů úzce spolupracují s dětskými psychiatry. „Nicméně to neznamená, že ostatní psychologové kvalifikovaní nejsou! Naopak, máme velké množství psychologů bez klinické atestace, kteří mají vynikající kvalifikaci i praxi a dovedou opravdu pomoci,“ zdůrazňuje Radek Ptáček.

Grafoložka Hana Hašková
Písmo prozradí o člověku hodně. Povahu, vlastnosti i mnohem víc, říká grafoložka

Problém je v tom, že v současné době v Česku neexistuje funkční registr, což je běžné v cizině, kde dohledáte, a hlavně si ověříte, zda má daný psycholog potřebnou erudici. Odpovědnost za výběr se u nás tedy přenechává rodičům. Většina psychologů si na svých webových stránkách píše informace o různých výcvicích a praxi, kterým rodiče samozřejmě nerozumějí. No a tak se stává, že i mezi velkým množstvím kvalifikovaných odborníků se najdou lidé s velmi problematickou kvalifikací a praxí, nebo dokonce i různí šarlatáni, kteří s psychologií nemají vůbec nic společného.

Základním vodítkem pro rodiče by mělo být kvalifikované doporučení například od lékaře nebo ze školy nebo institucionální zaštítění – tzn. psycholog pracuje například v nemocnici, v pedagogicko-psychologické poradně nebo nějaké jiné etablované instituci a samozřejmě kvalifikace psychologa, která je důvěryhodná. „Chápu ale, že pro laika je to dost složité,“ poznamenává Radek Ptáček.

Napište své zdravotní pojišťovně

Psychologů v pedagogicko-psychologických poradnách a v soukromých praxích máme naopak hodně, při srovnání s ostatními zeměmi – ať již v rámci Evropy, nebo i mimo ni – máme dokonce prakticky nejhustší síť psychologické péče o děti. Problémem je, že psychologové v poradnách jsou orientováni na psychologické problémy související se školou, případně rodinou a nemohou se věnovat dětem s duševními poruchami – jako je například autismus či ADHD.
Právě takové děti ale potřebují pomoc nejvíce. Stejně jako děti, které jsou ohrožené akutním stresem nebo traumaty.

„Velmi důležitou skupinou jsou také týrané a zneužívané děti. Snažíme se vždy rychle řešit i sebepoškozování a zejména u dívek vážně probíhající poruchy příjmu potravy. Dalšími skupinami jsou děti s vývojovými poruchami. V neposlední řadě se snažíme zachycovat první známky agrese z jakékoli motivace,“ vyjmenovává nejohroženější děti prezidentka Asociace klinických psychologů Zuzana Svobodová. Děti s méně vážnými problémy se ale na řadu jen tak nedostanou.

Jakmile po něčem toužíme a myslíme to skutečně vážně, promítne se naše přání i do řeči těla.
Cesta k úspěchu podle expertů: Váš cíl musí splňovat tři konkrétní kritéria

Otázkou je, zda v této situaci něco zmůžou i samotní rodiče. Podle Zuzany Svobodové ano. Měli by apelovat na své zdravotní pojišťovny, že zdravotní péče o jejich děti není dostatečná, když musí čekat půl roku na volný termín.

Zdravotní pojišťovna je totiž povinna zprostředkovat v dostupné době odpovídající péči. To samé si myslí i Radek Ptáček: „Pojišťovny od rodičů musí slyšet, že dětských klinických psychologů není dost. Čekat by ale rozhodně neměli. Musí hledat a případně se připravit na přímou úhradu. Chápu sice, že když rodiče pracují a platí zdravotní pojištění, čekají, že se o ně stát postará, ale tak tomu bohužel není.“

Někdy stačí malá změna

Poptávka po psychologických službách pro děti stále roste. Souvisí to s osvětou, s věnováním větší pozornosti různým dětským problémům, kterým bychom ještě před pár lety vůbec pozornost nevěnovali.

Některé studie uvádějí, že přibývá i počet dětí s duševními poruchami. V těchto případech ovšem není podle Radka Ptáčka jednoznačně jasné, jestli to není pouze tím, že si dovedeme lépe všímat jejich projevů.

Stále více ale přibývá i rodičů, kteří chtějí „spravit“ naprosto normální a zdravé dítě. Jsou to nejčastěji rodiče hodně orientovaní na výkon. Dítě například každý den v týdnu dochází na jeden i dva kroužky a najednou začne selhávat ve škole. A rodiče nerozumějí proč.

„Za velmi důležité považuji to, aby si před vyšetřováním dítěte psycholog nejprve promluvil s rodiči – a to nejlépe v samostatném sezení. Důkladně probral, co rodiče trápí a jak na to reagují. V řadě případů postačí jedna konzultace, kdy si rodiče uvědomí, že stačí pouze malá změna v přístupu k dítěti nebo i to, že jeho projevy jsou zcela normální,“ uzavírá debatu Radek Ptáček.