Migréna mi vzala radost ze života, popisuje žena. Trpěla i čtyřikrát týdně

Svoji první migrénu si Gabriela Bartáková vybavuje dodnes, přestože od ní uplynulo už 28 let. Bylo jí třináct let, chodila do osmé třídy a po vyučování se vracela autobusem domů. Najednou začala pociťovat urputnou bolest hlavy, která nepolevovala. Otec ji proto naložil do auta a odvezl k lékaři. „Když doktor tátovi říkal: ‚Připravte se na to, že se toho vaše dcera nikdy nezbaví,‘ šokovalo mě to, vůbec jsem si to nedokázala představit,“ vzpomíná.

Imunitu posiluje strava a pohyb. Ale zapomínáme na důležitou věc, říká lékařka

Lékař měl ale pravdu. Dostala od něj ibalgin, doporučení na oční a na rehabilitaci krční páteře. „Nevědělo se, co ty bolesti způsobuje. Mohlo to být špatným zrakem nebo ztuhlými šíjovými svaly. Je pravda, že rehabilitace občas na chvíli pomohly.“ Později jí lékař nasadil léky na epilepsii, po kterých Gabriela přibrala deset kilo. „Byla jsem v pubertě a tohle mi na sebevědomí rozhodně nepřidalo.“ Na střední škole navíc musela čelit výsměšným poznámkám spolužaček, že se chce ‚zas ulejt‘, ‚vždyť to nic není, každýho občas bolí hlava‘, ‚tak si vem prášek a je to‘. Aspoň že učitelky, možná proto, že učily mimo jiné zdravovědu a základy psychologie, byly chápavé a po Gabriele se pro časté absence nevozily.

Injekce do hlavy

Nejhorší migrénová ataka přišla pár dní před maturitou, nejspíš ze stresu. Bolest udeřila nebývalou silou a vyděšení rodiče zavolali sanitku. Jejich dcera měla tak nízký tlak, že se ho záchranářům podařilo naměřit až na několikátý pokus. Dívku převezli do domažlické nemocnice a odtud na neurologii do Klatov. Tam Gabriela pobyla týden. V době, kdy si její spolužačky tahaly maturitní otázky, dostávala injekce do hlavy, které byly tak silné, že ji paralyzovaly, nemohla se hýbat.

Migrén ji ale nezbavily. „Tehdy jsem v sobě pořád řešila: Proč já? Proč zrovna mně se tohle musí dít? Až později jsem se dozvěděla, že na migrény trpí celý život i moje maminka. Ale u nás doma se o nemocech nikdy nemluvilo, bylo to tabu. Maminka to v sobě dusila, nechtěla si stěžovat, trpěla mlčky. Já jsem to tak ale dělat nechtěla,“ říká Gabriela rozhodně.

Obrat k lepšímu však přišel až o spoustu let později, když si našla novou neuroložku. „Ta předchozí si myslela, že přeháním, že jsem hypochondr.“ Nová lékařka byla první, kdo se Gabriely zeptal, co doma. A doma to ideální rozhodně nebylo. Problémy s tehdejším partnerem se po porodu syna stupňovaly k nesnesení a s nimi i frekvence a intenzita migrén. Tou dobou přicházely i čtyřikrát týdně.

Životní změna: Z Prahy odešli do maringotky a nijak je to netrápí

„Začíná to klasickou bolestí hlavy nebo takzvanou aurou, kdy se vám dělají mžitky před očima, rozostří vidění, já začnu špatně vidět na levé oko. Migréna pak přijde do 20 minut většinou v opačné části hlavy. Když si vezmu včas prášek, trvá to pak hodinu dvě. V případě migrény bez aury trvá bolest i celý den. A je paralyzující, jako by vám někdo zevnitř tloukl kladivem do hlavy a ta se chtěla rozskočit a mozek vyletět ven,“ popisuje své celoživotní trápení Gabriela.

Občas skončila v nemocnici na kapačkách, kterými nitrožilně dostávala koktejl sedativ a analgetik. „Zabraly do hodiny, ale byla to tak silná dávka, že jsem po ní byla děsně otupělá a neschopná vstát a jít domů.“ Podobná letargie a únava se dostavovaly i po Sumatriptanu, léku na lékařský předpis. Sice zabral, ale pak po něm prospala čtyři hodiny. „Takže když na mě migréna přišla o víkendu, což se mi stává často, musela jsem zrušit program a čas, který jsem chtěla strávit s rodinou, jsem prospala.“

To je podle Gabriely na životě s migrénou to nejhorší – obírá vás o čas, o radost ze života, který si kvůli atakám přicházejícím bez ohlášení, nemůžete naplno užít. Pořád na to někde v koutku hlavy myslíte. „Když jsem s přáteli, se syny, nikdy se nemůžu úplně uvolnit, vždycky se může stát, že moje plány, rodinné i pracovní, půjdou stranou. Raději si nikdy nedávám ani skleničku, straním se kulturních akcí, protože hluk migrény zhoršuje. Pořád a všude s sebou musím nosit léky.“

Proti předsudkům. Lidé se schizofrénií mohou žít běžný život, říká Dana Mičolová

S novou neuroložkou přišly na to, že Gabrieliny zdravotní problémy souvisejí s psychikou a stresem. Ten vede k tuhnutí krční páteře, který k migrénám přispívá. Gabriela se proto rozhodla udělat nelehký krok, který jí přinesl částečnou úlevu nejen od migrén: rozešla se s partnerem a se synem se přestěhovala do Prahy.

Tam potkala svého nynějšího manžela, za kterým odešla na venkov a s nímž má druhého syna. Ale stejně jako po prvním porodu i tentokrát se zdravotní problémy během mateřské zhoršovaly. Přispěl k tomu fakt, že se výrazně zkomplikovaly vztahy v širší rodině, Gabriele se rozjely deprese a skončila na psychiatrii. Lékaři konstatovali, že zdravotní stav jí znemožňuje stoprocentní pracovní nasazení, a přiznali jí nárok na invalidní důchod v prvním stupni.

Ze stresu i radosti

Kromě neuroložky začala Gabriela pravidelně docházet také k psychoterapeutce a na fyzioterapii a přihlásila se na jógu. A k lékům přibrala i bylinky a čínskou medicínu. „A ano, pomáhá to. Někdy více, někdy méně, ale cítím se lépe než před lety.“

Také změnila medikaci. Ukázalo se totiž, že antidepresiva, která brala, měla pozitivní vedlejší účinky na její migrénu. Teď je tedy bere v minimálních dávkách ne kvůli depresím, ale kvůli bolestem hlavy. „Má to jednu nevýhodu. Dříve ataky přicházely ze stresu, dnes i z radosti. Lékařka to vysvětluje tím, že tělo tak reaguje na prudší výkyvy nálad, nerozlišuje, jestli je pozitivní nebo negativní.“ Zabralo také jedno režimní opatření: o víkendech vstává Gabriela stejně časně jako v týdnu. Po ranním podřimování totiž přicházela migréna.

Hereditární angioedém: to jsou bolestivé otoky a nekonečné čekání na diagnózu

Proč? A proč vlastně na migrény trpí? To jí nikdo není schopný vysvětlit. Mechanismus nemoci zůstává nejasný i pro odborníky. Má se za to, že ji způsobuje rozpínání cév v hlavě. Kdy, jak a proč ataka udeří, ale musí každý vypozorovat sám na sobě. Ani léčba není pro všechny stejná, každému zabírá něco jiného. Někomu může ulevit chladivý obklad, Gabriele naopak pomáhá spíše teplý.

Proto je ráda, že narazila na pacientskou organizaci Migréna-help.cz, kde si může s lidmi se stejnou diagnózou vyměňovat zkušenosti, rady a být si navzájem oporou. Tam také zjistila, že někteří jsou na tom ještě hůře než ona. Pravidelně mívají 20 atak měsíčně a zažívají kvůli tomu nepochopení v práci nebo o ni rovnou přišli. „V tom mám velké štěstí, mám podporující a chápající rodinu i kolegy v práci,“ pochvaluje si Gabriela, která pracuje na tříčtvrteční úvazek jako asistentka pedagoga v pražské ZŠ Eden.

Nejdůležitější je podle ní o problémech mluvit. „Mluví se o rakovině, autoimunitních onemocněních, nad migrénou se ale mává rukou, je to tabu. To chci změnit,“ vysvětluje, proč se rozhodla jít se svým příběhem do médií. „Mně pomohlo o tom mluvit a smířit se s tím. Teď to učím svoji pětašedesátiletou maminku,“ usmívá se Gabriela.