Než našel Michálek svoji současnou rodinu, byl několikrát odložený. Nejprve byl ve čtyřech měsících odebrán své biologické matce, která byla závislá na drogách a alkoholu. Poté byl umístěn do náhradní rodiny, ale takovou lásku, jakou zažívají od svých maminek jiné děti, stále nemohl najít. Až v devíti měsících, kdy se ho ujala Jana Rekšáková s rodinou, konečně poznal, co znamená mít láskyplný domov. Po určité době společného soužití si však Michálkova nová maminka začala uvědomovat, že je chlapec jiný než ostatní děti.

Odebrání dítěte závislé matce

Vývoj v těle narkomanky nepřinesl Michálkovi do života nic dobrého. Až do čtyř měsíců, kdy jí byl odebrán, o něj neprojevovala téměř žádný zájem a nestarala se o něj. Následně putoval chlapec k náhradní matce, ale u ní nalezl lásku jen přechodně. Pravý domov našel až v devíti měsících u paní Jany, která ho už dnes bere za svého.

Čestmír Kříž se z novorozených dcer nestihl dlouho radovat. Zemřel na rakovinu slinivky
Monika málem přišla o dcerky. Pak jí zemřel táta a za pár dní i manžel

„Míša byl nejednou odložený. Už jako miminko vnímal ty změny, kdy byl bez matky. Ať už to bylo v nemocnicích, nebo v době, kdy se o něj jeho biologická matka nestarala. Míša pořád chodí k velkému množství lékařů a nejspíš se bojí, že i my ho odložíme a zase bude někde sám,“ říká Michálkova náhradní maminka paní Jana, u níž našel chlapec v devíti měsících domov v pravém slova smyslu.

Michálek u rodiny zůstane po zbytek života. Do biologické rodiny se už nikdy nevrátí. Matka se o něj nestarala a přiznala, že by to ani nezvládla. „Navíc od té doby, co Michálka máme, nikdy nedošlo ani ke kontaktu. Přitom se staršími dětmi se údajně stýká. Alespoň to teda tvrdí,“ říká paní Jana, která si k sobě vzala i dalšího chlapečka, který se narodil v Michálkových třech letech. Je to dokonce jeho mladší bráška, který zůstal hned po narození v porodnici, ve dvou měsících šel k přechodné pěstounce a v roce života k paní Janě a svému bráškovi.

Odhalení četných diagnóz

Po pár měsících, kdy si tehdy ještě tříčlenná rodina přinesla odloženého chlapce domů, si začala náhradní maminka všímat, že Míša není úplně v pořádku. Diagnózy se najednou začaly objevovat jedna za druhou.

„Když jsem jela s Míšou na kontrolu, zjistila jsem, že má k tomu všemu, co ho v životě potkalo, ještě druh leukémie, přesně typ JMML. Tato nemoc způsobuje, že má zvětšená játra a slezinu, kvůli čemuž musí často do nemocnice,“ odhaluje první zdravotní komplikaci paní Jana.

Elenka teď musí musí každých 14 dní na operační sál
Elenka nemůže jíst ani pít. Operace měla pomoci, ale všechno se jen zhoršilo

To však není bohužel zdaleka vše. Míša měl celkově opožděný vývoj, ale když ani ve čtyřech letech nemluvil, začala paní Jana intenzivněji pátrat, co za tím vším stojí. První přišla na řadu neurologie, pak psychiatrie. Po vyšetření bylo vše jasné.

„Míša má kombinaci dvou vad mozku. Jedna způsobuje retardaci a opožděný vývoj, druhá špatný poměr růstu k tělu kvůli malé hlavičce. Jako by toho nebylo dost, má ještě skvrny na mozku a autistické rysy,“ jmenuje další diagnózy náhradní maminka.

Agrese vůči sobě i ostatním

Někdy je to podle paní Jany opravdu velice těžké, hlavně když Míša celé noci nespí, protože nerozlišuje mezi dnem a nocí, anebo když celý den hází věcmi a ubližuje sobě i druhým.

„Míša sebou začne plácat o zem, vezme židli a dá si ji na nohu tak, aby ho to bolelo, praští se do hlavy. Vždy u toho křičí. Se vším začne házet a je mu jedno, zda někoho trefí. Mě dává facky, hází po mě všechno. I po starším synovi. Štípe, drápe, prostě dělá vše, co ho zrovna napadne,“ popisuje náročné okamžiky paní Jana. Věří však, že každý den jednou končí a druhý den opět vysvitne slunce. To si říká vždy, když má pocit, že už nemůže dál. Pak ale stačí, aby se Michálek usmál, a hned ví, že bude zase lépe.

V jeho záchvatech se paní Jana snaží chlapce chytit a držet v náruči, aby se uklidnil. „Mluvím na něj, objímám ho a pokouším se mu naznačit, že je vše v pořádku. Pak mu dám lahvičku a bavlněnou plenu, což jsou předměty, se kterými se uklidní,“ pokračuje náhradní matka.

On jí to však neumí vrátit a dát jí najevo, že si její péče váží a že ji miluje. Alespoň ne tak, jako to dělají zdravé děti. „Míša není dítě, které se mazlí. Posazuji si ho na klín, hladím ho a učím ho, aby to dělal také. Hrajeme si v posteli a učím ho, ať mi dá pusu a pohladí mě. Občas to udělá, ale obecně nás sám neobjímá. Občas přijde a poplácá nás po vlasech. Je to jeho způsob hlazení. Směje se u toho,“ vysvětluje paní Jana.

Nebezpečné chování venku

O tom, že to má Míša v hlavě nastavené jinak, vypovídá i fakt, že je mimo domov nebezpečný sám sobě i ostatním lidem. I proto ho na delších procházkách vozí rodiče především v kočárku, ze kterého však už vyrostl a potřebuje nový.

Mariana je téměř plnoletá dívka, která měla být tanečnicí. Místo toho ji spinální svalová atrofie upoutala na invalidní vozík
Kvůli rýmě si Marianka už nezatančí. Statečná bojovnice skončila v umělém spánku

„Míša nezvládá delší chůzi, proto neustále potřebujeme kočárek. Hlavně na cestách k lékaři a na výlety. Bohužel, jinak to zatím nejde, protože když vidí auto, hned se pod něj rozběhne. Proč to dělá, vůbec netuším. Rozbíhá se ale i pod cyklisty, bruslaře či běžce. Jako kdyby jim chtěl zabránit v cestě,“ říká Míšova pěstounka.

Jak Míšovi pomoci?

Kromě kočárku však potřebuje Míša docházet i na četné rehabilitace a pořídit další zdravotnické pomůcky, které však zdravotní pojišťovna nehradí. „Došli jsme do bodu, kdy jsme pochopili, že to sami finančně nezvládneme, a tak vás prosíme o pomoc. Budeme moc rádi za jakoukoliv podporu,“ prosí za svého chlapce, kterého se ujala a zamilovala si ho i přes jeho zdravotní hendikepy, ve sbírce ZDE.

Míša bude potřebovat pomoc svých náhradních rodičů po zbytek života. Nyní dochází na terapie pro autisty, na konci října nastoupil do lázní, kde byl měsíc. Maminka by s ním ráda dojížděla i do centra pro autisty a zkusila jeho stav zlepšit i s využitím hyperbarické komory. To ovšem v současné době není ve finančních možnostech rodiny.