Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vyzdobený teletník obdivoval i Zdeněk Troška

Velká Černá – Neuvěřitelným elánem oplývá devětašedesátiletá Ludmila Buřičová 
z Velké Černé u Pacova na Pelhřimovsku. Matka tří dětí a babička šesti vnoučat začala v důchodu skládat básně a fotografovat.

2.11.2013
SDÍLEJ:

Kuchařka Zdeňka Trošky nese název podle receptu Ludmily Buřičové Nebe v hubě. Kromě tohoto sladkého koláče si mohou čtenáři podle sympatické seniorky udělat zelnou pomazánku nebo kuře na paprikovo-hořčičné omáčce. Foto: Deník/Alexandra Knapová

Kromě toho je zapálenou malířkou. Její um ocenil i známý filmový režisér Zdeněk Troška, který obdivoval teletník, který celý sama vybílila, a následně vymalovala zajímavými krajinami. Od té doby se z režiséra a sympatické seniorky stali přátelé.

Jak jste se s úspěšným režisérem seznámila?
Znám se s ním 26 let. Tehdy jsem viděla jeho film Slunce, seno, jahody a v rádiu jsem slyšela, že je to režisér, který bydlí na vesnici v nějakých Hošticích. Neváhala jsem ani minutu. Vzala jsem do ruky dopisní papír 
a poděkovala jsem mu za film. Obálku jsem nadepsala režisér Troška, Hoštice. Vůbec jsem nečekala odpověď, ale ona přišla. Stálo v ní, že ho můj dopis velmi potěšil, 
že jej dal přečíst i hercům 
a že až bude v Praze, pošle mi nějaké fotky. Postupně mi od něj přišel první, druhý, třetí, dvacátý dopis, čímž jsme se spřátelili. Pak jsme si začali 
i telefonovat. Jednou mi takto volal, jestli se u nás nenachází nějaký starý mlýn, který hledal k natáčení pohádky Princezna ze mlejna.

Jak to dopadlo? Přijel se osobně podívat?
Představte si, že já tu takhle v sobotu uklízím a najednou se mi za zády ozve: „Dobrý den, paní Buřičová." Já se otočím a Troška stojí ve dveřích. Příjemné setkání se uskutečnilo v roce 1993. Nakonec ho tady nenašel, sice je tu moc hezký mlýn, ale vedou nad ním dráty elektrického vedení.

Pojďme k teletníku, který je součástí vašeho stavení. Vy jste v něm celý život pracovala a starala se o jalovice a později malá telátka, ale zároveň jste si práci dokázala i zpříjemnit.
Teletník mi zrušili v roce 1984. Už tehdy jsem si malovala různé obrázky, navíc po mě děti chtěly malovat krajinky, princezny. Jednou jsem si v teletníku při práci vzpomněla, jak nás v osmé třídě bral učitel kreslení ven do přírody a učil nás kreslit stromy, keře. Tehdy jsem si řekla, proč bych v teletníku měla mít holé zdi, tak si na ně zkusím rovněž něco namalovat.

K realizaci už byl kousek…
No jistě. Řekla jsem si, že by to mohlo mít i vliv na přírůstky. V Troškově komedii Slunce, seno, jahody si z toho sice dělali legraci, když pouštěli kravám do uší hudbu a ona pak každá jinak dojila. Pro mne to byl ale impuls. Vzala jsem si magnetofon, pustila jsem si hudbu, okna jsem osadila truhlíky s řeřichami a večer, když si jalovice lehly a uvelebily se, vzala jsem do ruky štětku, barvu na bílení a šla jsem na to.

Vy jste tedy Zdeňka Trošku neinspirovala, jak se kdysi psalo.
Vůbec ne. Mrzelo mě, že někteří novináři napsali, že se Troška nechal inspirovat mým nápadem, to vůbec není pravda.

A odkud jste tedy čerpala inspiraci?
Opět z krajiny. V hlavě se mi promítly stromečky, cestičky, které jsem pak přenesla na zdi teletníku. Malovala jsem ho zhruba týden, vždy po večerech.

Nenapadlo vás během těch let, že byste tam ještě něco přimalovala?
Už ne, nemám na to věk, ale hlavně už tady pomalu ani není kam.

Další příjemné setkání s režisérem jste zažila i v pacovském kině, kde měl besedu o natáčení pohádky Z pekla štěstí.
To se mě několikrát ptal, jestli tam půjdu. Já mu stále říkala, že nevím, ale nakonec jsem šla. Ještě předtím jsem mu říkala, že jestli bude 
o mně něco povídat, tak to tedy né (smích). No a najednou slyším – „Je tady někde ta básnířka paní Buřičová 
z Velké Černé?" Já jsem sjížděla dolů do židle, jenže on 
o mně začal vyprávět, jak fotím, skládám básně. Mně tadyto nedělá dobře. Nakonec od někoho dostal velikánskou kytku, kterou nakonec věnoval mně.

Měla jste možnost navštívit ho i v Hošticích?
Ano. Tenkrát jsem vyjela, jak se dnes říká se šmejdy, na předváděcí akci. Říkala jsem si, že se jenom podívám, kde má dům, jak bydlí, že stejně doma nebude. Předtím jsem mu ještě napsala sms zprávu, že se konečně podívám do jeho vesnice, a on mi odepsal: „Já nejsem v Praze, jsem doma. Sejdeme se na hřbitově." Když jsem tam přijela, tak všichni šli na předváděcí akci a já jsem šla za ním. Vidím to jak teď, on tam stál 
v kraťasech, žabkách, bafnul mě za ruku a řekl: „Než přijdou báby, pojďte k nám." Na hřbitově mi ukázal, kde má hrob Kelišová, Michal Tučný a další. On totiž bydlí u hřbitova. Pak jsme šli k němu.

Přispěla jste mu i do jeho kuchařské knihy, která nese název Nebe v hubě. Ten nápad se zrodil v Hošticích?
Přesně tak. On mi tam řekl: „Paní Buřičová, mám napsat kuchařku. Vy máte dobré recepty, tak mi nějaké pošlete." Začala jsem přemýšlet, jaké mám recepty. Hned mě napadl koláč s názvem Nebe v hubě. Načež Troška říká: „Jak že se to jmenuje?" Já to znova zopakovala a on hned pohotově řekl, že to bude titulní název kuchařky. A taky, že byl. Pak došlo na další recepty.

Z čeho se skládá Nebe v hubě?
Jedná se o dávku do kulaté koláčové formy. Potřeba je 30 dkg hladké mouky, 18 dkg tuku (hera nebo máslo), dvě lžíce bílého vína, dva žloutky. Všechno zpracujeme v těsto 
a necháme odpočinout. Následně si uděláme náplň. Uvaříme puding, ale místo půl litru mléka dáme jenom tři deci, aby byl puding hustý. Do vychladlého pudingu přidáme kostku tvarohu, šest lžic cukru krupice a ušleháme. Z bílků, které zbyly, ušleháme sníh, který tam lehce zašleháme. Následně vezmeme odpočinuté těsto 
a rozdělíme ho na dva díly. Jeden položíme na spodní část formy, pak přidáme náplň a z druhé části těsta uděláme rádýlkem proužky. Pak to dáme péct do zlatova.

Máte v kuchařce ještě nějaké recepty?
Zelnou pomazánku a kuře na paprikovo-hořčičné omáčce. Byla jsem strašně ráda, 
že se o mně v kuchařce zmínil a napsal mi tam moc hezký vzkaz, ve kterém mi děkoval za recepty. Rovněž mi napsal krásný dopis, ve kterém stojí, že mám na kuchařce lví podíl.

Vy rovněž ráda fotografujete 
a skládáte básně. To jsou vaše záliby od mládí?
Ne, s focením jsem začala 
v 56 letech. Básně skládám asi pět let. Zatím jich mám na kontě asi 28. Týkají se především ročních období, další jsou patriotské, složila jsem báseň i Zdeňku Troškovi, pak rodině k různým výročím.

Proč jste nezačala dříve?
Předtím nebyl čas. Neměla jsem na nějaké koníčky pomyšlení. Chodila jsem do práce – pětatřicet let jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno krmit dobytek, svátek, nesvátek, dále jsem se starala 
o tři děti, nemocné manželovy rodiče, měli jsme tu velké hospodářství. Když jsem odešla do důchodu, tak najednou bylo hodně času. Začínala jsem fotit na úplně obyčejném foťáku, automatu. Troška mi tehdy říkal, ať vyberu dvacet fotografií a pošlu je Janu Šmokovi, který ho učil fotografii na FAMU. Ať posoudí, jak fotím. Tak jsem mu je poslala a on je otiskl v časopisu pro fotografy. Uznal, že jsem výborně zachytila atmosféru okamžiku. Vyfotila jsem třeba západ slunce, kde je krásně vidět delfín, který vznikl z oblaků. Nejraději fotím přírodu, roční období. Zato moc nemusím portréty.

Fotografie si necháváte pro sebe, nebo je i někde vystavujete?
Děti, rodina si nechávají některé fotografie zasklít, jinak nikde jinde nevystavuji, takové ambice nemám.

Vraťme se ještě ke skládání básní. Vzpomenete si, kterou jste složila jako první?
Poprvé jsem začala veršovat k narozeninám, k svátku, pak jsem začala veršovat 
o přírodě.

Kdy se vám skládá nejlépe?
Jednoznačně večer, když třeba nemůžu usnout. Mozek mi šrotuje a druhý den pak básničku odříkám nazpaměť.

Máte nějakou báseň, na kterou jste nejvíce pyšná?
Na všechny jsem hrdá, protože jsou to moje „děti". Ale asi nejvíce se mi líbí vánoční báseň. Pro své děti jsem složila báseň s názvem Až tady nebudu, ale tu ony moc rády neslyší. Já to tak neberu, smrt je nedílnou součástí života, stejně jako narození. Vyrůstala jsem 
na vesnici, kde když někdo zemřel, tak jsme ho oblékli 
a šli jsme se s ním do světnice rozloučit. Dneska se to tak nebere.

Neuvažovala jste někdy, že byste vydala básnickou sbírku?
Kdysi byla někde soutěž právě o vydání sbírky. Syn mi tehdy přepsal na počítači básničky, do soutěže je chtěli pro komisi ve více kopiích. Tehdy mi přišel diplom za účast, ale bylo mi napsáno, 
že mám básničky číst svým známým, že na otištění nejsou.

Jste velmi aktivní žena, která kolem sebe šíří pozitivní energii. Prozradíte nám recept?
Děkuji. Máte pravdu, že jsem pozitivní a snažím se to vkládat do paměti i druhým. Vždy jim říkám, že pokud budou myslet pozitivně, tak 
i podvědomí se tak naladí. Navíc věřím, že příroda uzdravuje, dává nám sílu. Celý život žiji v souladu s přírodou. Je mi 69 let a nikdy jsem nebyla na nic operována. Beru každý den jako ten poslední. Nikdy nevíme, co nás čeká. Mám ráda humor 
a legraci, v televizi se nedívám na žádné drasťáky. Ráda luštím křížovky a sudoku.

Co je váš sen, čemu byste
se chtěla ještě věnovat?
Já už toužím jenom po zdraví. S manželem j

sme toho zažili hodně a hodně jsme toho procestovali. Vzpomínky zůstaly, a to je nejdůležitější.

Curriculum vitae

Ludmile Buřičové je 69 let. Do Velké Černé na Pacovsku se přivdala před 44 lety z malé vesničky Chmelná na Vlašimsku. Její manžel je o 14 let starší. Má tři děti, dva syny a dceru a radost jí dělá šest vnoučat, 5 vnukůa jedna vnučka. Už 26 let se přátelí s režisérem Zdeňkem Troškou. Kromě toho, že ráda maluje, věnuje se i poezii a fotografování. Mezi kuriozity patří teletník, který vlastnoručně téměř celý vymalovala krajinami.

Báseň Ludmily Buřičové: Mějme rádi svoji zemi

Český člověk stále touží poznávat svět za „Velkou louží",
trmácí se v dálky a mnohdy zklamán – zpátky spěchá.
Poznává pak dnes a denně, jak nádherná je naše země.
Každý koutek, každý kraj, má v sobě svoje zvláštní kouzlo, taj.

Zadumaná Šumava s hlubokými lesy, či překrásné rybníky, co zdobí jižní Čechy! Kolik krásy v sobě skrývá ta naše jižní  Morava, vinohrady ověnčená Rajská zahrada.

Máme tu i krásné hory, spoustu hradů, zámků též a potom Prahu – hlavní město – bájnou slavnou matku měst!

Není možné žít a přece tu krásu kolem nevidět!
Vždyť tuhle naši českou krajinu nám leckdo může závidět.

Chce to sundat nohu z plynu a zpomalit žití shon.
Rozhlédnout se kolem sebe a nežít jenom pro mamon.
Tak mějme rádi naši zemi, ona matkou je nám všem.
Vždyť jednou všichni, bez rozdílu, v jejím klíně spočinem.

Autor: Alexandra Knapová

2.11.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vedení žďárské radnice chce lidem více zpřístupnit část Sázavy.
6

Bude se po řece plout na lodičkách? Jednání zatím nejsou konkrétní

Kniha Vyprávěnky o panence Lence od Josefa Havlíka má za sebou slavnostní křest. Publikace vyšla v nákladu 150 výtisků.
24

Vyprávěnky o panence Lence pokřtila i Beata Rajská

Na výživném dluží 200 tisíc korun

Žďár nad Sázavou – Z přečinu zanedbání povinné výživy je podezřelý čtyřicetiletý muž ze Žďáru nad Sázavou.

Jak odpovídali politici ve vysočinském Deník-Busu

Vysočina - Přinášíme vám vyplněný dotazník politických špiček z Vysočiny. Takto politici odpovídali na naše otázky v Deník-Busu před volbami v pátek 13. října. (Pro lepší čitelnost klikněte do grafiky)

Mošt je nejen vitaminovou bombou, ale také základem pro jablečné víno

Habří – Přišel podzim a spolu s ním i sklizeň všeho, co se v našem kraji urodilo. Meruňky a broskve stejně jako hroznové víno se na Vysočině moc často netrhají, zato jablka odedávna byly a dodnes jsou naším nejčastějším ovocem. V Habří, malé vesničce na Bystřicku, se jablka každoročně nejen sbírají a uskladňují, ale také zpracovávají.

Politika je v kraji pánská jízda

Vysočina - Přehled lídrů nejsilnějších politických stran na Vysočině jednoznačně ukazuje na pánskou jízdu. Ženu mají ve svém čele pouze Zelení. Před čtyřmi lety přitom stálo v čele kandidátek v kraji hned několik žen. ANO táhla vzhůru dnešní eurokomisařka Věra Jourová, ODS vedla do parlamentu Jana Fischerová, ženy stály v čele kandidátek Zelených, Pirátů i zemanovců.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení