Centrum tu místní užívají prakticky k čemukoliv – přednáškám, dílnám pro děti, promítání filmů, ale například i ke cvičení. Teď se opět po týdnu proměnilo na dva dny ve volební místnost, v jejímž roku nechybí čtyři vlajky – České republiky, Evropské unie, Kraje Vysočina a Opatova. Uprostřed místnosti stojí tři stoly, na nich jsou již připravené bílé orazítkované obálky a volební lístky dvou kandidátů. Zapisovatel Petr, já, tedy předseda okrskové volební komise, jak uvádí cedulka přede mnou, místopředseda Lenka a členka komise Adriana zasedáme za stoly a čekáme. Čtyři – to je prý nejnižší možný počet členů komise.

Minulý týden byla volební účast skoro 41 procent, a to v porovnání s ostatními obcemi v okrese není špatné. Přemítáme. Jenže lidé volili také do krajského zastupitelstva, takže chodili. Opatov má 160 obyvatel. „Jestli přijde třicet, bude to úspěch," padá můj první nástřel. „No, co, člověk má alespoň čas si tady něco přečíst," říká Adriana a otevírá knihu. Já notebook a dodělávám pracovní resty. Asi po půl hodině se konečně otevřou dveře s prvním voličem. No, konečně! Podávám mu po předložení občanského průkazu obálku, odchází za plentu, hází volbu do urny a za minutu už je zase pryč. Další půl hodinu se neděje vůbec nic.

ČEKÁNÍ NA HOSPODSKOU

„Manžel přijde, až půjde do hospody," vytrhne nás z nenadání z našeho nicnedělání další volička ve dveřích. Škrtáme ji ze seznamu a dáváme obálku. Za deset minut přichází její manžel. Nechápavě se koukneme na nástěnné hodiny před námi. Je teprve po třetí hodině, hospoda otevírá v pět.

„To jdete do té hospody nějak brzo," podotkne s úsměvem Lenka. „Ale já ještě nejdu do hospody, žena na mě jen nechtěla počkat," ušklíbne se volič, bere lístky a jde pomalým krokem za zástěnu. Jen co vyjde, otevřou se opět dveře volební místnosti, a v nich stojí předchozí volička.

„Je tu Karel?" ptá se. „Jo,jo, už jdu," hlásí volič a vhazuje obálku do urny. „Ale vždyť jste říkala, že se staví, až půjde do hospody," rozvíjíme alespoň na chviličku nějaké úsměvné téma před tím, než místnost zase zcela ztichne. Vracím se k obrazovce notebooku, Adriana a Petr ke knihám a Lenka ke křížovce. „Luštíš? Já to nikdy nedám do kopy," nakouknu jí po desetiminutovém tichu přes rameno. „Jo, tyhle jsou lehké, doma mám těžší," odvětí Lenka.

Rafička nástěnných hodin pomalu odpočítává čas. Občas se po ní kouknu. Asi se přejedla a je líná, moc rychle neběží. Taky budeme muset něco zakousnout, říkám a vytahuji salát z červené řepy na svačinu.

KAŠE JAKO SVAČINA

Adriana, stoupenec zdravé výživy, jakousi předvařenou kaši z jáhel a pohanky. Zalije ji vodou a postaví na stůl. Nevoní dobře a podle jejího výrazu ani nechutná. Smějeme se jí a ona také. Přichází další dva voliči. Je po páté, v hospodě otevřeno, a tak se občas někdo zastaví. „Á, vážení členové obce," rýpne si Petr do místostarosty a jednoho ze zastupitelů. „Jdeme do hospody, mají tam tatarák," hlásí místostarosta. „Schovejte mi jednu topinku," žadoní Adriana, a tak kaše po jejich odchodu končí v záchodové míse. Asi deset minut nato se rozletí dveře. Není to volič ale muž, který do Opatova jezdí na chalupu. „Nese se tatarák," směje se od ucha k uchu a pokládá topinky pokryté červenou vrstvou masa na stůl. Hned se do nich pouštíme a krátíme si dlouhou chvíli.

Za celý páteční den přišlo 
v Opatově k volbám šestnáct lidí, v sobotu třináct. Jsme na tom ještě dobře, jak se dozvídám při předávání výsledků na jihlavském magistrátě. V Kalhově například prý volila snad jen volební komise. Vydaných mají pět obálek, zapsaných 105 obyvatel. 21 ku 8 hlasům v Opatově vyhrál Stehlík. K celkovému vítězství mu však opatovských jednadvacet hlasů nepomohlo.

IVANA HOLZBAUEROVÁ