Byl čtvrtek odpoledne, když Michaela Čeřovká, Olga a Tomáš Novákovi z Telčska spolu s Kristýnou Boháčovou z Chrudimi dorazili na srbsko-chorvatský hraniční přechod s názvem Bapska. Dříve to byla tichá, úzká, klikatá asfaltka mezi dvěma poli, dnes je to brána do Evropy pro tisíce Syřanů. Brána, ve které ale nikdo nikoho nevítá, kde je chaos a nepořádek. Desítky promáčených a zmrzlých migrantů tudy kráčí v žabkách, ženy tiše pláčou a svírají v náručí své vyčerpané děti. Ti větší jdou sami. Nestěžují si. Jdou mlčky po boku svých rodičů a prarodičů, mnohé jenom v krátkém tričku bez ohledu na počasí. Starší se vzájemně podpírají. Někteří před sebou tlačí invalidní vozík.

„Poprvé v životě jsem viděla a pochopila, co to je skutečná humanitární katastrofa," vyjádřila své pocity Michaela Čeřovská. Ta se minulou středu rozjela k hranici spolu s dalšími třemi dobrovolníky. Skupina na místo přivezla humanitární pomoc a rozhodla se zde strávit víkend a pomáhat příchozím. Ty tam po skupinkách vozily z makedonsko-srbské hranice autobusy.

Dvacet Čechů

Na místě bylo asi dvacet českých dobrovolníků. O víkendu počet vzrostl na padesát. „Fungovala tam i jedna humanitární organizace a Lékaři bez hranic. Ti se ale drželi od davu dál," popisovala Čeřovská. Dobrovolníci se rozhodli vybudovat na srbské straně hranice výdejnu, ve které by potřebným poskytovali oblečení, boty a plenky. „Věci jsem dávali skutečně jen těm, kteří je opravdu potřebovali. Když přišel někdo bos, dostal boty. Když je ale chtěl někdo, kdo je měl ve špatném stavu, pochválili jsme mu je a řekli, že jsou ještě dobré," vysvětlila Čeřovská.

Po úzké asfaltce stále proudily desítky uprchlíků. „Hranici hlídali chorvatští policisté a všude byly zátarasy. Policie pouštěla přes hranici vždy jen skupinku lidí, která se vešla do přijíždějících autobusů. Ty uprchlíky vozily do Opatovce, což byl detenční tábor, kde se mohli umýt a vyspat," vypověděla dobrovolnice. Ve čtvrtek večer se ale situace vyostřila. Došlo k tomu v momentě, kdy chorvatští policisté přestali přes hranici uprchlíky pouštět, protože tábor Opatovec byl již přeplněn.

Stmívalo se a začínalo pršet. A to pořádně. Dobrovolníci se snažili alespoň matky s dětmi a staré lidi, kterých bylo v davu několik, dovést pod přístřešek. Zbylým rozdávali pláštěnky nebo alespoň igelitové pytle. Atmosféra houstla a dav rostl. Zmrzlí a mokří lidé, kterým nikdo neřekl, proč tu mají čekat, začali být nervózní. Mačkali se na zátarasy, až je nakonec provalili. Nastala tlačenice a zmatek. Několik dětí, které stály v prvních řadách, měly zlomená žebra, ruce i nohy. Dobrovolníci přiváděli Lékaře bez hranic. Nakonec se policisté rozhodli nechat hranici po celou noc otevřenou. Žádné autobusy ale už přijet neměly. Ti, co nechtěli na místě čekat, museli do Opatovce pěšky. Sedmnáct kilometrů. „Vidíte vyčerpané a promrzlé rodiny, dáte jim sušenku a vodu a řeknete jim, že mají jít sedmnáct kilometrů pěšky do nějakého tábora, kde ani nevědí, co je čeká. Šli za tmy a za bouřky. Byli vyčerpaní, ale báli se, že když na místě zůstanou, ráno se odtud již nedostanou. Ženy a děti brečely. Připadalo mi to jako pochod smrti," vzpomínala Čeřovská.

Naprostá bezmoc

Po několika hodinách se hranice skutečně znovu uzavřela a dobrovolnice si uvědomila, jak jsou migranti naprosto bezmocní. „Nemohou se rozhodovat dle vlastní vůle. Prostě tam musí sedět a čekat," komentovala Čeřovská. V pátek se dobrovolníci rozhodli vytvořit systém, aby nedošlo opět k tlačenici. Muži stáli ve frontě u zátarasů a čekali, až je pustí přes hranice. Ženy, děti a staří lidé seděli pod přístřešky. Když se dostal muž na řadu, mohla se k němu přidat i celá rodina. „Bylo těžké jim to někdy vysvětlit, protože ženy neuměly dobře anglicky. Rodiny měly obrovský strach, že se ztratí navzájem," uvedla dobrovolnice z Telče.

Systém se začal s přibývajícími autobusy pomalu hroutit. Často se stalo, že část rodiny pustila policie přes zátarasy a část zůstala za nimi. Michaela Čeřovská zatím roznášela vodu a jídlo. „Situace v tlačícím se davu byla nebezpečná. Někteří začali omdlívat. Kolem mě klopýtala rodina, která nesla úplně bezvládnou starší paní. Položila jsem ji na deku a dala do stabilizované polohy. Po chvíli se probrala," vzpomíná dobrovolnice. Z kříšení ji vyrušil hysterický křik ženy. „Nezvládla emoce, začala hrozně a bezmocně křičet. Pak náhle omdlela. Její dvě malé děti na ni celou dobu nevěřícně koukaly," vyprávěla s lítostí. Scénu přerušil opět křik. Nějaký muž vyběhl z davu. V náručí nesl svou těhotnou ženu v sedmém měsíci, lapající po dechu. Michaela běžela pro lékaře. Ještě dřív než on ale byli u těhotné dva kameramani.

Dramata, která dobrovolnice zaznamenala, ale neskončila. „Přišla jsem ke staršímu páru. Paní byla tak unavená, že se ani nedokázala sama zvednout. Pán byl diabetik a už tři dny neměl inzulin. Bylo mu opravdu zle, ale i přesto působil důstojně a mluvil velmi dobře anglicky. Dovedla jsem je oba k lékařům. Cestou zpět jsem potkala jinou dobrovolnici. Vedla starší paní a obě brečely. Pak jsem zaslechla zase dětský pláč. Viděla jsem dva kluky. Menší zoufale křičel, druhý ho statečně utěšoval. Ztratili se. Vzala jsem je na deku a objala je a myslela na to, co se bude dít, když se rodiče v davu nenajdou," vyprávěla Čeřovská a v očích se jí leskly slzy. „Potom se ale u policie objevil obrovský brečící chlap a zoufale něco křičel. Až po chvíli mi došlo, že je to otec kluků a policie ho za nimi nechce pustit. Když se setkali, padli si do náručí. Musela jsem to jít rozdýchat do pole," řekla dojatě dobrovolnice.

Čtyři stanoviště

Tyto dva dramatické dny vedly české dobrovolníky k tomu, že vymysleli nový systém. Vytvořili několik stanovišť, na kterých vždy drželi uprchlíky jen z jednoho autobusu. Tak nevznikala davová panika, dobrovolníci mohli skupinám informace lépe předávat a nemohlo se stát, že by se rodina rozdělila. Dobrovolníci se prostřednictvím vysílaček domlouvali, zda se skupina může posunout dál.

Čeřovská stála na druhém stanovišti ještě s jedním dobrovolníkem. „Lidem jsme vysvětlili, proč zde musí čekat, a dali jim teplý čaj. Uprchlíci nás zcela respektovali a byli nám vděční. Ptali se například i na to, zda jim budou brát otisky, když jsem řekla, že nevím, že jsem jen dobrovolník a nemám takové informace, někdo v davu obdivně hlasitě vykřikl, že moc děkuje, a ostatní se začali přidávat," zakončila Čeřovská.

Skupina čtyř místních dobrovolníků přechod opustila v sobotu odpoledne. Dle jejich informací se jejich systém na přechodu používá stále a chorvatští policisté dobrovolníkům za něj děkují stejně jako za jejich práci, kterou jim velice pomáhají. Tříčlenná skupina z Telčska nevylučuje, že se vydá uprchlíkům na pomoc znovu. Ke své aktivitě ale poznamenává, že to neznamená, že má z přílivu uprchlíků do Evropy radost a že chce, aby tu všichni zůstali a dělali si tu, co by chtěli.

Ivana Holzbauerová