Střelba, barikády a slzy. Stopaři z Pelhřimova uvázli v centru venezuelské bouře

V čem se nakupování liší?

V: Když jdete do obchodu, musíte odevzdat batoh, abyste něco neukradli. Pečivo je na zvláštním pultu. Když je požádáte o chleba, tak v Caracasu vždy chtějí nejdříve vidět pas. Vypisovali si tam z něj nějaké informace. Pokaždé se nakupující v obchodě registrují podle jména. Musíte nadiktovat sedmimístné číslo, co se jmenuje sedula. Je to číslo jejich občanky. My jsme si vždycky vymýšleli, protože jejich občanku nemáme. Díky tomu mají pod vašim jménem zaregistrováno vše, co si kupujete i kde si to kupujete. No a když platíte kartou, tak vám vytisknou lísteček, který je potřeba ještě podepsat. Když si člověk bere chleba, tak si musí vzít i šunku, která se stejně jako chleba platí jinde než u hlavní kasy. Jejich pracovní tempo je vražedné, všechno hodně trvá. A pin se tam diktuje nahlas. Vezmou si vaši kartu, dají ji do terminálu a vy tam pak před celou frontou říkáte svůj pin. S podepsanou účtenkou pak odcházíte a u východu je kontrolor, kterému musíte dát účet, a on zkontroluje, jestli máte jen to, co je na účtence. Když je to v pohodě, tak dostanete razítko a teprve poté si jdete vyzvednout batoh.

Co všechno jste ve Venezuele navštívili?

H: Prvně jsme byli v hlavním městě Caracasu. Když jsme přijeli, tak jsme byli hrozně ovlivnění tím, co jsme si přečetli na internetu. Furt jsme koukali kolem sebe, nechtěli jsme se držet za ruce, báli jsme se vytáhnou telefony z kapsy a cokoliv fotit. Říká se, že je to jedno z nejnebezpečnějších měst. Nebylo to tak. Možná večer by nás třeba někdo okradl, nevím. Nebo jsme měli štěstí a nechodili jsme tam, kde jsou ti zloději.

V: Jsou tam chudé čtvrti, kde stojí maličkaté baráčky bez omítky, bez oken a tam víte, že není dobré chodit. Nikdy jsme nenosili moc hotovosti a když, tak jsme ji měli schovanou na spoustě místech i kvůli vojákům a policajtům. Oni vás během policejních prohlídek mohou také okrást.

Co jste v Caracasu viděli?

V: Třeba nejvyšší slum Tower of David. To měla být banka, která se nakonec nedostavěla, tak se tam začali stěhovat lidi. Teď už je ale opuštěný.

Z Caracasu jste se vydali kam?

H: Z Caracasu jsme jeli na východ, na ostrov Margarita, což je největší venezuelský ostrov v Karibském moři. Tam jsme se koupali a strávili v okolí nějaký čas. Potom jsme jeli na jih k hranicím s Brazílií, kde jsou stolové hory, Roraima. Ta je necelé tři tisíce metrů nad mořem. Z údolí se dostanete na náhorní plošinu a na ní jsou teprve hory a vodopády.

Máte z těchto cest nějaký zážitek?

V: Cestou na tu Roraimu jsme dohromady strávili pět dní. Do hor musíte jít s některým z indiánů, kteří jsou z nedaleké vesničky. A to je docela drahé. Nahoru se chodí tři dny, my to zkrátili a šli nakonec jenom dva, to se dá. A pak zase dolů. Cesta byla hodně náročná, hlavně jak má člověk na zádech batoh, který je těžký, a je tam šílený terén, všude ostré kameny, tak člověk skáče jako kamzík. Brodili jsme dvě řeky. Byl tam šílený proud, nemáte tam žádné lano, nic, čeho se dá držet, smířili jsme se pak s tím, že prostě budeme mokří.

Je nějaké místo, které byste lidem doporučili, ať ve Venezuele navštíví?

V: Mně se hodně líbilo Choroni, tam jsou pláže a krásné město. Viděli jsme tam spoustu pomalovaných domečků pouličním uměním, byli tam rybáři, kteří tahali obrovské ryby, pelikáni… To se mi líbilo. Pláže jsou prázdné bez lidí. Je to úplně jiné. Často jsme tam byli sami, koupali se nazí.

H: Mně se líbí obecně hory, takže bych určitě doporučil Andy.

Věděli jste už předem, že budou ve Venezuele volby, když tam budete?

H: Když jsme kupovali letenky, tak jsme o tom nevěděli, při odjezdu z Česka už jo.

V: Pak jsem trošku čekala, že tam demonstrace budou, protože v takovéhle zemi se to dá čekat. Hodně jsem se na to ptala lidí, se kterými jsme se tam setkávali a ti říkali, že to bude v pohodě. Oni do poslední chvíle věřili, že vyhraje opozice. Jenže tím, že volby byly zfalšované a vyhrál to diktátor Maduro, tak ty demonstrace byly velké a pořád jsou. Po volbách tehdy zavřeli pozemní hranice, aby lidé nemohli emigrovat. Z toho jsem měla docela strach, jestli odejdeme zpátky domů.

Byli jste u toho, když se lidé výsledek voleb dozvěděli?

V: Bylo hodně smutné vidět to zklamání lidí, protože do poslední chvíle měli naději. Celý národ sledoval volby a výsledky, už to bylo skoro sečteno a pořád vyhrávala opozice, kterou chtěli. Už někteří i slavili v ulicích a najednou se to úplně rapidně převrátilo a vyhrál ten diktátor. Pán, u kterého jsme byli, tak dokonce brečel. Člověk vidí velkou nespravedlnost, se kterou nemůže nic dělat. Hodně lidí říkalo, že jdou volit, ale stejně ví, že to nemá prostě žádnou váhu. Ten den před volbami, a i den voleb, byly zavřené obchody, nic nejezdilo, z rušných ulic zbylo ticho, protože se lidé báli ozbrojenců. I den potom bylo všechno zavřené, protože smutnili.

Zažili jste i demonstrace?

V: Ano, když vypukly demonstrace, tak nic nejezdilo, ani metro, autobusy. Ulice byly zabarikádované. Na té naší ulici hořelo. Lidé to tam zapalovali.

H: Stáli jsem na ulici, bylo tam hodně lidí a najednou jich přišlo třeba padesát, přitáhli jednu policejní budku, mlátili do toho, převrátili ji a zapálili. Dost často také otevírali kanály, aby auta nemohla projíždět. Když jsme pak jeli ráno, tak jsme viděli rozstřílenou výlohu, kde v noci vykradli motorky.

V: Po celé zemi jsou vidět plakáty Madura, tak je lidé strhávali, pálili a také shazovali jeho sochy. Plakáty opozice nebyly skoro nikde. Vojáci stříleli do vzduchu, zaháněli lidi, aby šli domů.

H: Do lidí pak třeba stříleli plynovými zbraněmi. Lidé měli fotky, jak mají velké modřiny do krve.

Pamětní mince, recept či očkovací certifikát. Hrad Kámen ukryje časovou kapsli

Pelhřimovsko

Máte ještě nějaký zážitek z demonstrací?

H: Na ubytování s námi byl Španěl a ráno si řekl, že půjde pěšky na procházku. Vracel se někdy v pět, přišel na okraj města a zjistil, že už nejede metro. Potřeboval se dostat přes centrum k ubytování, to bylo nějakých sedm nebo osm kilometrů. Celé to šel pěšky a říkal nám, jak kolem něj jezdili chlapi se samopaly na motorkách.

V: Popisoval, že na jedné straně byli podpůrci Madura, na druhé zase jeho odpůrci a mezi nimi jezdili vojáci s obřími zbraněmi. Než jsme se šli podívat ven, tak nám domácí říkal, že jediné, co je nebezpečné, tak vojáci. Až přijedou, tak že musíme utíkat.

H: Bavili jsme se s lidmi a někteří říkali, že Madura podporovat musí, jinak by je vyhodili z práce. A to si člověk rozmyslí, když má doma děti, které musí živit.

V: Dva dny po volbách jsme měli odjíždět. Když vidíte ty hořící ulice, tak nevíte úplně, jestli to půjde.

H: Museli jsme stopovat i přes město, abychom se dostali na letiště. Mával jsem chvíli pasem, aby věděli, že jsme turisti, že nejsme migranti. Nakonec jsme se docela bez problému přes město dostali.

Jak vás místní vnímali?

V: Policajti s námi třeba chtěli fotky. Je to pro ně taková hrdost. Historka, kterou budou kamarádům vyprávět u piva o tom, že potkali Evropany a mají s nimi fotku. Z druhé strany jsou tam často dost pohrdaví, když zjistí, že neumíte španělsky úplně stejně jako oni. A nechápou, že Honza neumí vůbec. Anglicky tam nikdo nemluví a nedokážou pochopit, že někdo tu španělštinu nezná. Jeden dědula se nám snažil namluvit, že se v celé Evropě mluví jenom španělsky.

H: Na těch lidech jde vidět, že nikam necestují, ale ani po Venezuele. Nemají vůbec odhad na vzdálenosti, jsou pořád ve své obci. Lidi v našem věku už tam běžně mají děti, nás se ptali, jestli jsme vzatí, jestli máme děti a kde jsou. Většinou ti chytřejší ze země po volbách emigrují a zůstávají tam jen ti méně inteligentní, a nebo chudí, kteří si to nemohou dovolit.

Máte nějaký tip pro někoho, kdo by tam chtěl jet?

H: Mám tip pro někoho, kdo se tam rozhodne stopovat. Dost často se dá stopovat z policejních nebo vojenských checkpointů, tam kde kontrolují auta. Stačí za nimi přijít, říct jim, že potřebujete pomoct a že se potřebujete dostat na určité místo. Jelikož jsou líní, tak je o to musíte poprosit třeba desetkrát, ale pak se začnou ptát řidičů. Když zjistí, že někdo jede na místo, kam potřebujete, tak jim řeknou, ať vás vezmou. A oni vojákovi neřeknou ne. Takže vám takhle vojáci seženou auto, nebo i autobus. Zastaví ho, řeknou, že jste kámoši od vojáků, a tak vás řidič vezme i zadarmo.

V: Ale ty dálkové autobusy jsou utrpení. Hodinu jedou a pak prostě na hodinu zastaví, jenom protože má řidič hlad a jde se najíst. Třicet lidí čeká v autobuse, než se řidič nají. Tohle udělat v Evropě, tak vás v autobuse lidi vyřvou.

H: Autobusy tady jezdí a nemají dveře. Místo těch dveří tam stojí chlap a křičí, kam autobus jede a případně vybírá peníze. A když na něj mávnete, tak prostě náhodně zastaví uprostřed ulice, nabere vás. Chce to mít prostě trpělivost a tu už jsme často neměli.