Mjr. Jaroslav Krátký se narodil 8. 10. 1911 v rodině střížovského zemědělce Karla Krátkého. Ten se svojí manželkou Marií měl celkem 12 dětí, takže v domku čp. 4 bylo určitě rušno. Osm chlapců a čtyři děvčata nebylo jistě jednoduché uživit, proto se Jaroslav (nejspíše z tohoto důvodu) rozhodl po absolvování gymnázia v Třebíči pro vojenskou dráhu. Od 1. 10. 1931 nastoupil vojenskou základní službu u pěšího pluku 31. ARCO v Jihlavě. Své vzdělání si doplnil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, školu ukončil v červenci 1934 v hodnosti poručíka dělostřelectva a ve stejný měsíc byl přidělen k dělostřeleckému pluku ve Znojmě.

Jaroslav Krátký získal vzdělání na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Školu ukončil v červenci 1934 v hodnosti poručíka dělostřelectva a ve stejný měsíc byl přidělen k dělostřeleckému pluku ve Znojmě.Období mobilizace v září 1938 pro něho jako profesionálního vojáka bylo tak jako i pro mnoho dalších uvědomělých občanů velmi trpké a nelze se divit, že po propuštění z armády k 31. 3. 1939 začal neprodleně plánovat odchod do zahraničí. Hranice do Polska úspěšně překročil v červnu 1939 a podařilo se mu dostat s prvním transportem do Francie, kde byl zapsán do stavu Cizinecké legie. Bojů se sice přímo nezúčastnil, velmi aktivně se však zapojil do organizování odchodu svých soukmenovců do Anglie, kam se dostal v červenci 1940.

Pro svůj charakter byl vybrán k plnění zvláštních úkolů ve vlasti (pravda jako dělostřelec neměl ve Velké Británii příliš co na práci), potřebný výcvik absolvoval v druhé polovině roku 1941. Po ukončeném výcviku byl Jaroslav Krátký s krycím jménem Jaroslav Karas (odtud tedy operace KARAS) vyslán v březnu 1942 z Británie do tureckého Istanbulu, kde byl zařazen do stavu československé zpravodajské expozitury a velmi aktivně se podílel na její činnosti. Po téměř dvouročním působení odjel na Slovensko se zpravodajskými a spojovacími úkoly jako „styčný důstojník hlavního velitele československého vojska u vedení vojenské organizace na Slovensku". V duchu tohoto úkolu, přesně vymezeného ministrem národní obrany exilové vlády v Londýně div. gen. Sergějem Ingrem a přednostou II. zpravodajského odboru z téhož ministerstva plk. gšt. Františkem Moravcem, navázal spolupráci s vedoucími odbojových organizací především s bývalým ministrem pro Slovensko MUDr. Vavro Šrobárem a s lidmi okolo dr. Jána Ursínyho. Na rozdíl od ostatních výsadků z Británie či Itálie, které se do Čech, na Moravu a na Slovensko dostaly vzdušnou cestou, mjr. Krátký cestoval bez větších překážek do Bratislavy vlakem přímo z Istanbulu. Jel pochopitelně opět pod cizím jménem…

Za pomoci svých agentů zpravodajsky úspěšně pronikl na území Čech a Moravy a navázal spolupráci s odbojovými skupinami hlavně na Moravě. Později během Slovenského národního povstání úspěšně spolupracoval se spojeneckými britskými i americkými zpravodajskými skupinami. Byl prakticky jedinou osobou, která pomohla čs. výsadku MANGANESE, když přišel o vysílačku. Členové MANGANESE s ním později sdíleli také jeho osud až do tragických událostí na začátku listopadu 1944. Po pádu SNP ustoupil s oběma generály Viestem a Golianem směrem na Donovaly, kde v okolí Bukovce byla celá skupina 2. listopadu 1944 přepadena Němci a zajata. Mjr. Krátký byl následně (spolu s ostatními) převezen do Bratislavy, Prahy a posléze do Berlína, kde byl vyslýchán a následně odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Tam jeho stopa bohužel končí…

FLOSSENBÜRG. Zbytky táborového vězení Flossenbürg, kde byl s největší pravděpodobnosti mjr. Krátký vězněn a kde zahynul. Snímek je z loňského května, kdy v prostorách tábora probíhaly terénní úpravy, které by místu měly dát pietnější charakter.

Po skončení války a poté, co se rodinní příslušníci J. Krátkého vrátili zpět domů (kvůli Jaroslavovu účinkování v zahraničním vojsku byli jeho sourozenci a děti sourozenců starší 14 let internováni v táboře ve Svatobořicích a nejstarší bratři vězněni v Brně a Jihlavě), rozběhli příbuzní pátrání po nezvěstném členu svého rodu. Ministerstvo národní obrany informovalo rodinu o smrti mjr. Krátkého 1. 8. 1945 a ve stejném měsíci jim předalo pozůstalost. I přesto, že měli oficiální komuniké z MNO, rodina se i poté snažila získat další informace o osudech Jaroslava neformální cestou, např. prostřednictvím jeho přítelkyně Zdenky.

Bohužel ani v průběhu dalších poválečných let, ani poslední dobou, kdy již byl umožněn přístup k zahraničním archívům (např. National Archives v Marylandu, USA, pečující o spisy 90. Infantry Division, která osvobodila KT Flossenbürg), ani domácí dostupné zdroje (např. Vojenský historický ústav) nevnesly bližší světlo do poznání, kdy mjr. Krátký skonal a kde je pohřben. Nejpravděpodobnější vysvětlení nakonec poskytli pracovníci památníku KT Flossenbürg: v průběhu zimy 1944/45 oddíly SS v táborovém vězení KT postupně shromáždily celkem asi 1500 pro Německo nebezpečných a nepohodlných osob (jednalo se např. o členy francouzského hnutí odporu či výsadkáře britské SOE, ale i o další odbojáře z Ruska a Polska), které vojáci zastřelili nebo oběsili a dokumentaci ke všem těmto případům zničili. Skupina prominentů zajatá na Slovensku (Golián, Viest a Krátký) podle nemnohých (a velmi vágních) svědectví měla nejspíše stejný konec a zahynula patrně v únoru 1945.

Přesto se na mjr. Krátkého nezapomnělo. Již 8. 10. 1958 mu byla na jeho rodném domku ve Střížově odhalena pamětní deska, následně 16. 10. 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka dělostřelectva in memoriam a konečně 28. 10. 1998 byl vyznamenán Řádem Bílého lva in memoriam. Jeho odkazu je nutno si vážit tím spíše, že patří mezi ty bojovníky, na něž historie pomalu zapomíná, ale bez nichž by naše současná svoboda nebyla získána.

MICHAEL DOLEŽAL