Nedávných fotbalových oslav v Jimramově na Žďársku se zúčastnil také Jaroslav Pustina. A přivezl si ocenění Veterán Jimramova, byl totiž prvním, kdo hrál za tamní klub, ačkoliv byl z jiné obce. To začalo tak, že od mládí rád běhal a když byl ve škole Běh Mladé Fronty, vyhrál všechny čtyři ročníky. Díky tomu dostal nabídku hrát fotbal za Jimramov. „To pro mě byla velká pocta, a pár roků jsem tam odehrál,“ vzpomněl s tím, že je hezké, že si na něj jeho následovníci vzpomněli.

Hrál i hokej, pokusil se dostat i na vojnu do Jihlavy, kde by hrál za Duklu, ale vše ztroskotalo na tom, že nebyl registrovaným sportovcem. A tak hrál za Rudou hvězdu ve Znojmě, ale liga to nebyla. Po hokeji vždy chodil se spoluhráči na pivo a tam se jednou dal do řeči se vzpěrači.

Vizualizace Horácké multifunkční arény v Jihlavě.
Ryška: Referendum o Horácké aréně nebude. Není možné položit smysluplnou otázku

Slušnou průpravu měl tehdy díky sourozenci. „Brácha byl o tři roky starší, dělal box a jednou si přinesl domů rukavice. Na dvoře mi nalískal. Když jsem pak byl na učilišti v Bystřici, tak jsem chodil za boxery někdy trénovat. A na praxi v dílně jsem si udělal činky, s těmi jsem si cvičil doma,“ vyprávěl Jaroslav Pustina. „Pak jsem si půjčil rukavice domů a dali jsme si s bráchou zase box. On se po mě drápal, já mu vždycky odskočil. A když jsem viděl, jak dýchá, tak jsem spustil takovou mlátičku. Křičel, už dost, dost a od té doby jsme spolu neboxovali,“ dodal se smíchem.

Vzpěračům tak tehdy Pustina na dotaz, kolik zvedne, řekl, že metrák. Proto ho pozvali mezi sebe. Jako úplně neznámý jel závodit. „Skončil jsem čtvrtý, už ani nevím, kolik jsem zvedl. Ale já měl 92 kilo a váhová kategorie byla od 90 do 110. O kategorii níž bych býval byl druhý. Ale kdyby mi to řekli,“ vyprávěl senior. Dodnes si vybavuje, jak další boxeři nabalení v teplém oblečení běhali, pak šli ještě k topení, tekl z nich pot a shazovali tak váhu. „Zvážili se, potom se šli najíst a až pak závodili,“ dodal Pustina.

Na Tour de France

Hned po revoluci začal jezdit na kole do zahraničí. Nejprve se chtěl podívat do Vídně na jarmark. Tak tam dojel a přespal na nádraží. Díky tomu, že byl Čechoslovák, to měl dovolené. Další rok ho zajímalo zdymadlo Gabčíkovo na Slovensku. „Jeli jsme s kámoši prvně do Tater, tam jsme šli na rysy, pak jsme sjeli na Gabčíkovo. Tam jsme se Slováky pili a říkali si, že není možné, abychom se rozpojili. A za rok, za dva, už jsme byli bez Slováků,“ vzpomněl.

Další rok vyrazil do Rakouska na Grossglockner, kde je podle jeho slov pro turisty ideální stoupání, pořád nahoru. Největší kopce ale zdolával na tratích světoznámých cyklistických závodů. Nejprve byl na Giro d´Italia. Projížděli si trasu těsně před závodním polem a cílem museli dojet nejpozději tři hodiny před závodníky. Zážitky měl krásné a tak se další rok vydal na nejslavnější cyklistický závod světa, Tour de France.

Nová záchytka.
Náročný měsíc. Na jihlavské záchytce skončilo v červenci 131 opilců

Do Francie jel s kamarády ze Šumperka, kteří byli o generaci mladší. „Ti mi ujeli a já makal, abych to taky stihl do cíle. Necelé dva kilometry před vrcholem stáli policajti a tři cyklisty přede mnou už odklonili ze silnice. Já jen doufal, že mě nezastaví, byl jsem propocený a v horách je kolem pěti stupňů,“ vyprávěl senior zážitek z legendární hory Alpe d´Huez a se smíchem pokračoval: „Tak já najel na levou stranu a oni když viděli, jak jsem utahaný, tak mě nechali šlapat až nahoru.“

Když se blížil do cíle, natahoval se po něm dav lidí. „Já nevěděl, co po mně chtějí, tak jsem přijel blíž a oni si mě začali podávat, postrkovali mě dopředu. Prostě se chtěli bavit,“ líčil zážitek. Jeho kamarádi, kteří to sledovali, mu pak říkali, že to byla lepší podívaná než když pak projížděli nejlepší cyklisté planety.

Parta kolem Jaroslava Pustiny jezdila avií, nejdelší štreka byla na Korziku. Z cest bylo nejen spousta zážitků, ale i fotek a tak Jaroslava Pustinu napadlo, že by se všichni mohli na závěr sezony sejít u něj doma. „Já tam uspořádám závod, vezměte kamoša nebo kamošku,“ zval tehdy přátele. A přijelo pětatřicet lidí. Jeli časovku do Věcovských vrchů, z jimramovského náměstí na Koníkov.

Tam ale nebylo zázemí a tak po dvou ročnících Jaroslav Pustina „objevil“ prázdný kulturní dům ve Vodranci, který patří pod Věcov. „Šel jsem za starostou, jestli bych si mohl půjčit hospodu na závod a on říkal, abych se domluvil s hasiči, ale že o ni budou rádi, že se tam něco děje,“ vzpomněl. Tak se trať závodu prodloužila a v této podobě vydržela patnáct let. Potom už Jaroslav Pustina věděl, že se bude stěhovat, pořádání nechal jiným a závod později zanikl.

Podobný osud měla i lanovka ve Věcově. Ta se do obce dostala z Bystřice, kam pořizovali pomu a starou kotvovou byli ochotni prodat za cenu šrotu. Jaroslav Pustina tak tehdy založil tělovýchovu a získal dotaci. Lanovku do Věcova dostal a dokonce se povedlo sjezdovku i nasvítit. „Nakonec se o to neměl kdo starat. Já říkal, že u toho vleku nebudu pořád stát. Ostatní měli děti, které tam jezdily, mohli si udělat rozpis a střídat se. Já potřeboval trénovat na Jizerskou 50,“ popsal senior.

Na náměstí se bude konat republikové místrovství v beach volejbale. Bude to v druhé půlce srpna.
Na Masarykově náměstí v Jihlavě budou hrát plážový volejbal

Právě závod na běžkách byl jeho velkou vášní, startoval tam devětkrát, z ročníku 1994 má na zdi obraz. „Ani jsem nevěděl, že mě někdo fotí a pak jsem byl v katalogu s výsledky, tak jsem si tu fotku nechal zvětšit,“ vylíčil. Jaroslav Pustina to uměl i s kosou. Před dvaceti lety se stal v padesáti mistrem republiky v sečení.

Jaroslav Pustina nyní žije v jihlavském domě s pečovatelskou službou. Ještě loni jezdil na kole, letos už se může pohybovat jen s chodítkem. „Mám svalovou dystrofii. Je to dědičné a máma už to měla od pětapadesáti, léky na to nejsou a bude se to horšit,“ smutně uzavřel muž s ročníkem narození 1950.