Kdybych chtěl dřít, zůstal jsem doma, svěřil se se smíchem mladý Abdul ze Senegalu. Jeho pravidelným stanovištěm byla kavárna v pařížské čtvrti Bobigni. Abdul, oficiálně nezaměstnaný, tady vysedával denně, čím se živil doopravdy, raději nevědět. Domů psal nadšené dopisy, jaký je Evropa ráj na zemi.

Hasan z Tunisu Evropany pohrdal. Jsou nevěřící, na ulicích vystavují nahé ženské zadky a většina Evropanek jsou prostitutky. Ale přesto se chtěl ženit se starší Francouzkou, aby získal francouzské občanství a nárok na sociální podporu. Pak starou manželku opustí a přiveze si nevěstu z domova. Práci vrátného v malé firmě, kterou mu nabídli, odmítl. Evropanům otroka dělat nebude. „Tam bych dělal jen ředitele," prohlásil pyšně. Vůbec mu nevadilo, že má jen základní vzdělání, svým známým tvrdil, že je inženýr.

Aiša, Abdul i Hasan jsou se sebou spokojeni, jak se jim podařilo zařídit si život. Ani je nenapadne, kolik Němců a Francouzů bude muset v práci pořádně přidat, aby jim zajistili potřebný životní standard.
Nedávno si dvě stavební firmy na Vysočině posteskly, že jim chybějí dělníci. Několik českých zaměstnavatelů nabízí vlně ilegálních migrantů pět tisíc pracovních míst.

Hamižní páni podnikatelé se zřejmě těší na levnou pracovní sílu. Na laciné otroky, ochotné dřít za minimální mzdu 12 hodin a žít na omšelé ubytovně po deseti na pokoji . Možná by jim trochu globálního poučení neškodilo.

První generaci 
ve Francii vítali

Francouzští sociální pracovníci a bezpečnostní složky dnes řeší neřešitelné. První generaci imigrantů z kolonií vítali. Hlavně po pádu fašismu, když potřebovali znovu budovat zemi zničenou válkou. Migran
ti byli skromní, ochotní pracovat za almužnu a vykonávat práci, do níž se rodilým Francouzům nechtělo.

Další generace už plynule sklouzly do systému chronické nezaměstnanosti a sociálních dávek. I proto, že se změnil samotný kapitalismus. Kapitalismus lokální nahradila globalizace. Nadnárodní žraloci začali zcela beztrestně okrádat vlastní stát a stěhovat svoje firmy do zemí třetího světa s lacinou pracovní silou.

V západní Evropě tak zmizely tisíce pracovních míst 
i pro rodilé Francouze a Brity. Pro nové imigranty už není prostor. Současní mladí muslimové a potomci přistěhovalců ve Francii jsou frustrovaní, nenávistní, agresivní, chronicky nezaměstnaní už nejméně ve druhé generaci.

Žijí v ghettech podle vlastních zákonů. Nechávají se zlákat náboženskými fanatiky,
zapalují auta, rabují obchody, 
páchají výtržnosti, nenávidí „nevěřící" a přejí si jim vládnout. V Dánsku zveřejnili statistiku zločinnosti spáchané imigranty. Je děsivá. U nás si ji nepřečteme. Že by to bylo zakázané?

„Multikulturalismus nemá šanci," tvrdí známý britský psychiatr T. Dalrymple ve své knize Ztraceni v ghettu. Ne proto, že by Britové či Francouzi byli rasisté, ale proto, že sami imigranti (v nadpoloviční většině ekonomičtí čekatelé na pečené holuby) se nesnesou, hlavně z důvodu náboženských, ani sami mezi sebou. V německém Caldenu se nedávno uprchlíci společně servali. Muslimové bili křesťany a naopak. Možná je to jen začátek…

České firmy se těší na levné otroky, ale je otázka, zda budou mít uprchlíci zájem pracovat za běžnou českou mzdu od rána do večera.

Multikulturalismus v Německu selhal

Současná migrantská ekonomická tsunami má mobilní telefony, přístup na internet a cenné informace. Ti lidé vědí, že sousední Německo jim na sociálním kapesném bez práce nabídne dvakrát tolik. „Migranti by měli mít všude stejnou péči," hlásá již notně pomatená německá kancléřka.

Proč ne. Sociální ráj pro všechny! Chtějme i my německé platy, německé sociální dávky, mateřskou jako v Rakousku a péči o seniory jako ve Švýcarsku. Máme na to v rámci bruselského protektorátu logicky právo. Když jeden, tak všichni.

Na tomto místě by neškodi
la malá odbočka. V říjnu 2010 německá kancléřka prohlásila, že multikulturalismus v Německu selhal. Loni vyplynulo 
z informací Edwarda Snowdena, že kancléřčin mobil odposlouchávala americká tajná služba. Dnes bývalá odpůrkyně multikulturalismu pracuje jako poslušný šroub na likvidaci vlastní kultury a vlastního státu. Je to všechno jen náhoda?

Autorka žila rok v Paříži