Krátce před porodem začala mít Hana křeče v podbřišku a nezvyklé tvrdnutí břicha, což lékaři přisuzovali takzvaným poslíčkům. Porod byl proto vyvolán až za deset dní po předpokládaném termínu. Bohužel se zjistilo, že vše v pořádku není. Plodová voda už byla zkažená a Hanička přiotrávená.

Hana Bublová nedá na dceru dopustit a říká, že má tak nádherný úsměv, že si dokáže každého hned získat.

Dovolíte, mi, prosím, několik otázek? Jak vypadá život matky, která neměla to štěstí, mít zdravé dítě? Popište svůj klasický den a kolik hodin vám zůstává pro sebe?

Tak to je různé. Hodně času trávíme v nemocnici. Pokud jsme doma, tak hodně záleží, jestli Hanička v noci spí, nebo ne. Jakmile se vzbudí, jsem vzhůru i já. Pokud však je noc klidná, vstávám tak kolem půl sedmé a postarám se o Haničku. Nasnídáme se a jdeme do školy. Tam Hanička zůstává tři hodiny. Já si mezi tím vyřídím osobní věci, nakoupím a třeba poklidím. V jedenáct hodin jdu zpět do školy a jedeme domů. Haničku nakrmím, pokud nechce, tak napojím na výživu a potom jdeme ven. Někdy jedeme k rodičům do Lučice. Snažím se s ní trávit hodně času venku. Po procházce se pokusím znovu Haničku nakrmit, nebo opět nasadím výživu. Odpoledne s ní cvičím, někdy ještě uděláme procházku a navečer s ní znovu cvičím. Vykoupu a napojím na výživu, která jí přesně dávkuje výživu do tenkého střeva. Od malička je Hanička vyživovaná přímou sondou do žaludku. Pak záleží, v kolik usne. Takže pro sebe mám zhruba tři hodiny denně, po dobu, kdy je Hanička ve škole. Všechen čas trávím s ní. Mám to štěstí, že mi pomáhají rodiče.

Jak nejlépe relaxujete a co vám nejvíce udělá radost?

Hrozně času trávím venku. Mám ráda přírodu. Pokud to jde, utíkám do lesa. Ve městě mi stačí i Heulos nebo ZOO. Takové sbírání hub je pro mě velký relax. Ráda jezdím i na kole, ale to už opravdu málokdy. Největší radost mi udělá, když je Hanička několik týdnů v pořádku a nemusíme být v nemocnici. To mi bohatě stačí.

Jak k vašemu dítěti přistupuje okolí?

S okolím problém nemíváme. Slyšela jsem, že některé matky problémy mají, ale já mám zřejmě štěstí na lidi. Nestává se mi, že by se na ni někdo divně koukal, nebo říkal něco nevhodného. V tomto si nemohu stěžovat.

Co se vám honilo hlavou, když jste zjistila problémy?

Po narození Haničky jsem k ní přistupovala jako ke zdravé. Sice problémy byly, ale nic jsem pořádně nevěděla. První problémy mi byly potvrzeny po třech měsících, v Thomayerově nemocnici mi potvrdili epilepsii. V půl roce po magnetické rezonanci mi řekli, jak na tom opravdu je. To byl obrovský šok. Mozek mi to tehdy vůbec nebral. Lékaři mi řekli, ať jdu na vzduch, že se o Haničku zatím postarají. Seděla jsem venku na lavičce asi půl hodiny a měla i černé myšlenky. To se ani nedá popsat. Tohle už nikdy nechci zažít.

Kdy jste měla největší problémy?

Určitě po porodu. když Haničku převezli do Brna. Nevěděla jsem, co se děje, a nemohla jsem jít za ní. Bylo to hrozné, než mi povolili návštěvu. To byly moje čtyři nejhorší dny života.

Kdo nebo co vás nejvíce nabíjí zvládat takový náročný život?

Je to asi paradox, ale opět Hanička. Je to zvláštní, ale ta mi dokáže dát takovou sílu, že funguji, i když nemůžu v noci spát. Někdy by z ní člověk zešílel, když začne v jedenáct večer křičet. Jdu k ní a říkám si, před hodinou jsem šla spát a ty už tu burcuješ. Přesto rozsvítím a jdu si s ní hrát, protože na ni se nedá zlobit. Přijdu k ní, ona se usměje a najednou je vše jinak.

Dokážete popsat svůj citový vztah k dceři?

Je to moje srdce, je to můj nejdůležitější orgán. Je to prostě část mě. Bez srdce člověk nežije.

Měla jste někdy slabé chvilky, kdy jste přemýšlela, že Haničku dáte do ústavu?

Ne nikdy. Ona je mojí součástí.

Povíte nám více o partnerském životě, máte problém navázat vážný vztah?

Navázat partnerský vztah není problém. Hanička si dokáže každého získat. Problém je trochu jinde. Trávíme mnoho času v nemocnici a na to muži nejsou moc zvědaví. A já se jim nedivím. Nemůžu přece někoho nutit, aby byl neustále sám a jen na mě čekal, až se vrátíme s Haničkou z nemocnice. Za pár měsíců tam totiž můžeme jet zase zpátky.

Chtěla byste ještě další dítě?

Ano, chtěla bych ještě holčičku. Ovšem je to o té zodpovědnosti. Pořídit si dítě je to nejjednodušší. Ovšem problém je ten, že jedno bude vždy odložené. Když budu s Haničkou v nemocnici, tak to druhé dítě bude na telefonu. Pokud budu doma, budu se snažit miminku věnovat a rozvíjet jeho život, tím pádem ubírat čas věnovaný Haničce. To bych musela najít partnera, na kterého se dá plně spolehnout. Snad se někdy objeví.

Kdo vám v životě nejvíce pomohl, kdo naopak nejvíce ublížil?

Mám skvělé rodiče, kteří mi pomáhají. Tímto bych jim chtěla poděkovat za jejich pomoc a podporu. Často mi pomáhají také přátelé a další lidé z okolí. Nelze všechny jmenovat, protože na to by nám nestačila ani celá stránka. Někoho bych ale přece jenom chtěla zdůraznit a zároveň jim poděkovat. Tím je JIP u dětského oddělení Nemocnice Jihlava, především paní doktorka Hana Bartošová. Děkuji jim za jejich užasnou péči o Haničku. Na otázku, kdo mi ublížil nejvíce, vám odpovím trochu jinak, než jste čekal. Myslela jsem si, že se Hanička narodila jako zdravé dítě, ale bohužel se tak nestalo. Tak ať si to každý přebere sám. Nikoho nebudu jmenovat.

Podělíte se s námi o své tajné přání v životě?

Je to asi nesplnitelné přání, ale člověk nikdy neví. Přála bych si, aby mi Hanička někdy dokázala říci mami.

Máte nějaké heslo, kterým se řídíte?

Snažím se žít heslem: Každý den je skvělý, ať je, jaký je.

Nejste jediná matka, která má postižené dítě. Měla byste pro ostatní nějakou radu?

Neuzavírejte se do sebe. Snažte se komunikovat s okolím. Některé matky postižených dětí bývají závistivé. Nepřidávejte se k nim.

JAROSLAV DRAHOŠ