Je to zajímavý příběh, který vás přenese do Itálie a ukáže různé strasti i slasti studenta z Československa. Studenta, který netuší, co vše může ve velkém světě zažít. Někteří pamětníci mohou zavzpomínat, jaké to bylo vyjet do západní země s výjezdní doložkou v cestovním pase. A ti, co to nezažili, budou rádi, že dnes mohou cestovat, jak se jim zachce.

Co knize Most do Palerma předcházelo?

Už od středoškolských let mě bavilo psát si nejrůznější texty. Střídal jsem žánry od písniček až po divadelní scénář. Některé básně mi potom vyšly v časopisech i ve sbornících poezie, ale nejvíc času jsem věnoval povídkám. Ty nejranější patřily do žánru sci-fi. Ta úplně první dokonce vyhrála v celostátní soutěži vědecko-fantastické literatury O cenu Karla Čapka ve své kategorii, tedy v kategorii autorů do osmnácti let. Navíc byla o tři roky později publikována v prestižním sborníku sci-fi povídek českých autorů, v knize Návrat na planetu Zemi. Námětem byl – jak věku a žánru odpovídalo – konflikt mezi kosmonautem a roboty.

Bylo něco, co ovlivnilo Vaši tvorbu?

Na gymnáziu se mé zájmy stále více soustředily na biologii, zejména na molekulární biologii a genetiku. Tomu odpovídala i moje studentská práce v rámci středoškolské soutěže Natura semper viva s hezkým českým názvem Onkogenita a komplementace mutant Agrobacterium tumefaciens na Kalanchoe daigremontiana (Crassulaceae). To sice nebylo úplně optimistické čtení, ale tématika molekulární biologie se logicky postupně prosazovala do paralelně vznikajících sci-fi povídek. A do nich jsem se snažil přidat i poněkud veselejší tóny.

Biologie nebyla vaším jediným zájmem.

Současně mě zajímala historie, zeměpis, cestování. Počátkem osmdesátých let to však byl zájem ryze platonický. Nicméně třeba římské Koloseum mě fascinovalo odjakživa - a tak jsem si o něm napsal povídku. Jako zápletka samozřejmě posloužila fabulace z oblasti sci-fi, ale úvodní scéna mohla s notnou dávkou štěstí odpovídat tehdejší současnosti. Profesor dějepisu Horáček přijíždí do svého milovaného Říma, o kterém už tolik let učí studenty a do kterého mu až teď, na sklonku kariéry, bylo povoleno se zájezdem ČEDOKu vycestovat. Takže pocity, které bych nejspíš měl prožívat, kdybych se někdy v životě do Kolosea dostal, jsem už znal skrze pana profesora - napsané na papíře. A o několik let později jsem tam opravdu stál – a vše bylo ještě intenzivnější a barevnější, protože pravdivé. Sám život pak vtipně načasoval pointu, původní povídka Na dně Kolosea vyšla brzy po revoluci i knižně (ve sci-fi antologii Hosté z planety lidí).

Nezůstal jste jen u povídek a pustil se i do spolupráce s rozhlasem.

V roce 1982 jsem nastoupil ke studiu na lékařskou fakultu. Hned druhý ročník medicíny jsem si dopřál luxus splnit si svůj další sen, tedy studovat fakultu přírodovědeckou. Obor – jak jinak – molekulární genetika. Tento heroický nápad šlo pochopitelně provozovat jen po dobu jednoho ročníku. Ale stálo mi to za to, studium molekulární genetiky jsem zakončil úspěšnou zkouškou. A nová témata povídek se jen hrnula. Nejzřetelnějším výsledkem byla šestice rozhlasových her, natočených a odvysílaných brněnským rozhlasovým studiem v letech 1986 až 1988. Nedávno mi radost znovu přinesla jedna z nich s názvem Géniem přes noc, kterou Český rozhlas znovu odvysílal po dvaceti osmi letech v lednu roku 2015.

O čem pojednává?

Na webových stránkách rozhlasu dosud stojí, že krátká hříčka pojednává o pozoruhodném vědeckém experimentu, ve kterém se Miloš Holub s humornou nadsázkou zabývá problematikou aplikace takzvaného genu geniality. Členové jedné umělecké skupiny se ze dne na den stanou geniálními tvůrci, ačkoli dosud byla jejich tvorba průměrná. Konkurence si najme soukromého detektiva, který objeví řešení záhady. V rámci genetických pokusů došlo k nechtěnému omylu s komickými následky.

Jaké to tedy je, slyšet svou povídku v rozhlase?

Bylo moc milé opět z rádia slyšet hlas pana Josefa Karlíka, filmového dědečka Tomáše Holého z komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku. A přiznat můžu ještě jednu věc - při poslechu hry s názvem “Drakula totiž nespí“ jsem se musel znovu smát úžasnému výkonu Miroslava Donutila v roli prodavače v Prodejně literárních nápadů. Originální audiozáznamy ostatních her se bohužel nedochovaly, protože magnetofonové pásy s původními díly se v té době přemazávaly nahrávkami novými. Zůstaly mi tak jen psané scénáře. Ale i z nich je patrno, že jsem se snažil o skloubení vědecko-fantastického námětu s nějakým vtipným příběhem, jak možno tušit kupříkladu z názvu hry Limonádový Noe.

Co máte ze své tehdejší tvorby nejraději?

Hru “Kupte si naši stavebnici!“ Pojednává o malém géniovi, kterému rodiče koupili v hračkářství budoucnosti stavebnici Malý genetik (dle vzoru stavebnic Malý chemik), aby od něj měli na chvíli klid. Kdo si hraje, nezlobí, že ano. Šikovný klučina v dětském pokojíku nejenže záhy geneticky upravil maminku i tatínka, ale začal modifikovat paní učitelku, replikovat sousedy… A ve výsledku vytvářel i nové hybridy, které posílal posadit na pohovku vedle do obýváku. Takže když se ho vyděšená maminka ptá, jak je možné, že u nich doma před televizí sedí Albert Einstein a proč je celý zelený, chlapec po pravdě odpovídá: „Albert teď přechází na fotosyntézu, mami, víš?“ Námět starý třicet let - a pomalu začíná být realitou.

Četla jsem povídku Coloseum i Knihu Most do Palerma. Když jsem se v čekárně u doktora už potřetí nahlas rozesmála, rozhodla jsem se podělit se o vaši knihu se čtenáři Deníku. Uvažoval jste o tom, že byste se dal na dráhu spisovatele? Já bych byla rozhodně pro!

Psaní by mě určitě bavilo, ale přednost má pořád medicína. Těším se, že jednou to snad skloubím dohromady.

Kdy vás napadlo, že o své cestě napíšete knihu? Kdy jste to uskutečnil?

Všechny zážitky a dojmy jsem si zapisoval do notýsku. A brzy po návratu domů jsem to dopiloval do formátu kompletního rukopisu. A teď – po třiceti letech – mi to přišlo jako zajímavé čtení, které by bylo škoda nechat v šuplíku…

Co na váš nápad říkala rodina?

Manželka se zájmem sledovala, zda přípravu knížky dotáhnu až do finále. A pro mé syny to bylo překvapení.

Rodina byla z takového překvapení opravdu nadšená…

Syn Ondra: Když nám doma táta už před nějakou dobou poprvé sdělil, že přemýšlí o tom, že by něco ze své dřívější tvorby zrevidoval a publikoval, měl jsem radost. Jeho slovní hříčky jsou u nás na denním pořádku, s češtinou podle mě svede opravdu divy. To, že táta knihu už vydal, jsem se spolu s celou rodinou dozvěděl až na oslavě 85. narozenin babičky, která knihu dostala jako dárek a byla tím velmi potěšená. Vyjma mamky o tom nikdo nevěděl, takže to myslím pro všechny bylo velkým překvapením. Můj brácha Štěpán byl naprosto nadšený, že se do toho táta konečně opřel. Se smíchem a trochou nadsázky dodal: „Kdo dneska nevydal knížku, jako by nebyl, mám pocit.“

Věděli jste, že byl táta takový dobrodruh?

Syn Ondra: Z různých jeho vyprávění jsem měl určitý obrázek, i přesto mě však v knize mnohé překvapilo – a to mě těší. Dnešní generace dvacátníků je mnohdy samozřejmě o dost divočejší, ale my taky žijeme, díkybohu, v úplně jiných podmínkách.

Co se vám na otcově knize líbí?

Syn Ondra: Moc se mi líbí tátův osobitý styl vyprávění. Své zážitky líčí jako sled obrazů, mezi nimiž je posun někdy v časoprostoru, jindy zase ve způsobu vypravování. V knize tak pro mě není sebemenší hluché místo. Samotné příběhy pro mě skýtají vynikající příležitost k podrobnějšímu exkurzu do tátova života za studií. Každý by si asi řekl, že takovou možnost mám přece dnes a denně, stačí se zeptat. Při čtení však tátovy zážitky mohu pozorovat jeho optikou v mém věku, což je pro mě příležitost skutečně unikátní a velice cenná.

Teď povězte něco o té cestě, snažil jste se před tím učit italsky?

Přestože oficiální řečí výměnných studentských pobytů byla angličtina, byli jsme upozorňováni, že v Itálii mimo půdu univerzity s angličtinou velké štěstí neuděláme. Tak jsem se pro jistotu přes prázdniny základy italštiny naučil. A když jsem si dal záležet na správné intonaci a tempu, dokázal jsem být i dostatečně věrohodný. Dokonce natolik, že si moje palermské kamarádky přede mnou dávaly pozor na jazyk (tedy ten italský).

Jak na italské putování s odstupem času vzpomínáte?

Pořád to vnímám jako sen, který se mi kupodivu jen nezdál. Tak snadno se to tehdy mohlo ze spousty nejrůznějších důvodů zvrtnout. A klidně mě mohli vrátit ještě od hranic v Břeclavi z nádraží. A nikomu by to nepřipadalo divné.

Udělal byste něco jinak?

Rozhodně bych už nepřespával na trávníku před hlavním římským vlakovým nádražím. Když si to představím z dnešního pohledu, bylo to pravděpodobně stejně inteligentní, jako si dneska ustlat v parku před pražským Hlavním nádražím.

Navštívil jste Itálii ještě někdy později? Byl to velký rozdíl?

Cestoval jsem do Říma i po revoluci. A byl to hřejivý pocit, že jedu do „svého“ města, že některá místa znám, že některé sochy jsou mými starými kamarády. Rozloučil jsem se s nimi před lety velmi důkladně, protože oběma stranám bylo jasné, že se už neuvidíme. Naštěstí jsme se mýlili… Jinými slovy, prožil jsem si tu cestu tehdy tak, jako by to mělo být naposledy.

Nechybí vám někdy ten "bezstarostný" život, vzít batoh a prostě někam vyrazit?

Po všech těch letech dneska už jednu věc vím. Ten pocit, když vyrazím za poznáním, za dobrodružstvím, za neznámem, ten je pořád stejný. Ať už zařadím v autě jedničku a sešlápnu plyn, nebo si zavážu tkaničky u bot a vyrazím pěšky. A je jedno, jestli s mapou složenou v kapse nebo s GPSkou v mobilu. Podstatné je, že vybere-li si člověk cestu na Křemešník (a ta je super!), není to proto, že by nesměl do Alp. Prostě si normálně svobodně vybral.

Pamatujete si pocit, jaké to bylo, když na vás poprvé mířili zbraní? Bylo to podruhé jiné?

Poprvé v životě na mě mířila zbraň vojáka ve vlaku na hranici v Břeclavi. Pohraničníci důkladně prohledávali vagony předtím, než směly odjet do Vídně. Se samopaly - i když třeba aktuálně neměli nabito ostrými, nebo třeba taky měli, co jsme mohli vědět? – a s vlčákem u nohy. Hlaveň na mě mířila nejspíš jen náhodou. Nebo preventivně? Co já vím? Ale ruka se mi klepala, když jsem ukazoval pas a výjezdní doložku. Pak se mi něco podobného přihodilo v Itálii – ovšem na Sicílii jsem se opravdu připletl někam, kde jsem neměl co dělat.

Co se Vám na té cestě líbilo nejvíc?

Už navěky to zůstane ten neuvěřitelný pocit, když vlak z Břeclavi přejel linii státní hranice a za posledním ostnatým drátem bylo nefalšované Rakousko. První rakouské pole s obilím, úplně stejným jako u nás. První rakouská vesnice, úplně jiná než ty naše. A první parkoviště v Rakousku - to bylo z úplně jiného světa, než ze kterého jsem právě uprchl. V hlavě mi ještě dlouho zněla písnička z posledního koncertu folkového zpěváka Slávka Janouška s geniálním refrénem: „Vždyť stejně žádná Vídeň není, stejně je to všechno jenom vymyšlený“…

Karolina Kociánová