Během dvacetileté praxe si získal klientelu prakticky po celé České republice. O tom, jak se dostal k tomuto povolání, se rozpovídal během víkendu, kdy přijel do Jihlavy na soutěž ve čtení a psaní 
nevidomých a slabozrakých 
ve společnosti Tyflo Vysočina v Havlíčkově ulici.

„Můj otec ladil klavíry, protože je také zrakově postižený. A protože těch možností pro nás moc není, tak jsem u toho také skončil," začal své vyprávění pětatřicetiletý vysoký sympaťák se silnými dioptrickými brýlemi na nose.

S vrozeným šedým zákalem sice vidí, ale špatně. „Nosím silné brýle, bez toho moc nevidím. Vůbec nejhorší je to ve tmě," popsal své zrakové problémy Klim, který se nejprve povolání ladiče klavírů bránil. „Když jsem byl malý, tak jsem ze začátku nechtěl ladit klavíry, ale pak jsem zjistil, že mě to baví. Je to tak nějak jedna z těch lepších možností zaměstnání pro nás zrakově postižené," uvedl ladič.

Ladič s maturitou

Když se rozhodl, že se tedy vydá v otcových šlépějích, nastoupil na Konzervatoř Jana Deyla a střední školu pro zrakově postižené v Praze. „Je to ladičská škola pro mládež 
s vadami zraku. Můžete si vybrat, jestli budete studovat čtyři roky bez maturity nebo pět let s maturitou. Já jsem 
si vybral verzi s maturitou," upřesnil Pavel Klim.

Jako čerstvý student měl jednu výhodou, jeho otec ho 
o prázdninách brával na zakázky s sebou. „Abych se do této profese dostal, tak mě taťka bral s sebou a vše mi vysvětloval," přiblížil ladič.

Za zakázkou nemá problém kamkoli dojet. Když jde třeba 
o nějakou menší vesnici, tak do nejbližšího města dojede třeba vlakem či autobusem, kde si ho klient vyzvedne. „Jsem zvyklý cestovat, většinou jezdím po celé Moravě, ale mám zakázky například i na Vysočině," poznamenal Klim.

Naladit klavír vyžaduje soustředění a hodiny a hodiny tvrdé práce. Délka ladění jednoho klavíru závisí na tom, jak je starý či kdy byl laděný naposledy. „Klavíry na hudebních školách jsou laděné pravidelně, takže to je jednodušší. Takový klavír se ladí dvě až tři hodiny. Pokud jde o klavír, který je například u lidí doma a je dlouho neladěný, potom 
je to komplikovanější," popsal Pavel Klim. V takovém případě mu práce trvá třeba i pět hodin. Pokud u toho musí udělat ještě nějakou mechanickou údržbu, může se věnovat jedné zakázce i celý den.

Co se týče počtu zakázek, nemůže si zkušený ladič s dvacetiletou praxí stěžovat. „Jsou období, kdy je práce hodně, 
a potom je zase opak. Asi jako všude, rozhodně bych ale zvládl ještě i nějaké další zakázky," nabídl své služby ladič.

Nutný trénink

Nejvíce jezdí ladit na různé hudební školy, kdy je práce stálejší. Zde se totiž piana ladí až dvakrát ročně, protože jsou neustále využívaná. „Při této práci mě třeba osloví rodiče žáků, zda bych jim nepřišel naladit piano domů. Takto se to nabaluje a zakázky přibývají," podotkl Klim.

Na Vysočině například jezdí hodně ladit na Žďársko. „Základní umělecká škola ve Žďáru nad Sázavou je hodně velká. To je jedna z mých zakázek," zmínil se o pracovní příležitosti na Vysočině Klim.

Jak už to u lidí s nějakým smyslovým postižením bývá, nedostatek zraku Pavel Klim nahrazuje výborným hudebním sluchem. „Bývá to tak, že máme lepší další smysly. Ale 
v případě ladění pian jsem se tomu pět let učil na škole. Přeci jenom na tuto činnost musíte umět sluch vytrénovat," uzavřel Klim.