VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Okradli nás, ale dvakrát jsme potkali Dalajlámu

17.12.2013
SDÍLEJ:

Khardung La - kamarádi Petr Taks (vlevo) a Oldřich Pišan (vpravo) vyjeli na nejvyšší průsmyk pro motorová vozidla na světě na motorkách, Olda předtím dokonce i na kole. Cedule, u které se vyfotili, se nachází ve výšce 18 380 stop nad mořem - 5 606 metrůFoto: archiv Petra Takse

Do zahraničí cestuje Petr Taks z Libkovy Vody poměrně často, většinou v rámci pracovních povinností. Občas ale veden pouze spontánním nápadem a zvědavostí. Většina zemí, které navštívil – Itálie, Polsko, Francie, Spojené státy americké, je křesťanskou tradicí poznamenána. Malý Tibet, který byl jeho cílem na třítýdenní cestě po Indii, však tvoří výjimku.

V následujících řádcích bude vyprávět nejen o kulturních rozdílech, ale také o dobrodružstvích, která ho spolu s jeho kamarádem Oldřichem Pišanem v Indii potkala.

Jak se vlastně zrodil nápad vycestovat do Ladakhu?

Když se vrátím úplně k počátku cesty, myšlenka se zrodila v sauně pelhřimovského bazénu. Kamarád Olda přišel s tím, že našel na internetu silnici, po které se dá vyjet na kole nebo na motorce skoro do šesti tisíc metrů. V legraci jsem mu řekl: „No to je super, jedem, hned." A jak jsme o tom tak mluvili v té sauně a potom člověk skočí do toho bazénu a má takový euforický stav, tak jsem mu to slíbil. Asi měsíc nato jsme letěli.

Přivezl jste si z Indie spoustu fotografií. Proč ale nemáte zdokumentovaný začátek cesty?

O fotky z cesty letadlem z Vídně do Moskvy, do Dillí a z Dillí autobusem do Manali jsme přišli, protože mezi Kalkou a Manali nás okradli. Jeden mladý Ind nám nejprve pomohl sehnat jízdenku na autobus, když to vlakem dál nešlo, a pak když jsme se loučili a my mu za pomoc dali pár rupií, donesl nám na oplátku dvě lahvičky liči džusu. Ty jsme bohužel vypili, zalezli do autobusu a Olda ihned usnul. Mně se po chvíli taky začala točit hlava a došlo mi, co se nám stalo. Stihl jsem do sebe ještě dostat energetický gel, co jsme měli na zátěžové výstupy, ale vydržel jsem asi tři čtvrtě hodiny, než jsem taky usnul.

Co se dělo potom?

Probudili jsme se asi po několika hodinách v autobuse na nějaké zastávce. Batohy původně přivázané nad námi, kde jsme měli veškerou elektroniku včetně foťáků, telefonů a tak dále byly samozřejmě pryč. Zastavili jsme autobus. Olda pořád nebyl vzpamatovaný, dostal toho uspávadla asi víc. Chytil jsem prvního kluka, který jel kolem na motorce, a objel s ním okres. Prolezl jsem asi pět autobusů, které v tu chvíli z místa odjely, jestli tam ten Ind není. Samozřejmě že nebyl. Ale štěstí v neštěstí bylo, že kluk, kterého jsem oslovil, byl synem místního starosty a jeho strejda byl šéf místních policistů, takže pocházel z významné rodiny místní šíitské komunity. Vše bylo v tu chvilku jednodušší, mluvil anglicky, uměl číst i psát a měl mobil, ze kterého jsme si mohli zavolat. Pomohla nám ještě drobnost, a to že jsem měl na ruce šátek National Geographic, což znal. Všem ukazoval, že jsme z National Geographic, no, a tak jsme ho při tom nechali. (smích)

Jeho rodina vám tedy pomohla?

Ano, takto na dálku ještě jednou posílám díky. Sehnali jsme strejdy a sepsali na bedně od čaje ručně v trojpropise protokol o krádeži. Na základě něho jsme po návratu do České republiky dostali plnou náhradu od pojišťovny. Potom nás místním autobusem, což stálo za to, poslali do Manali. To je takové předhůří Himalájí a odtud už vedou v podstatě jen horské cesty. V Manali jsme zůstali tři dny. Podnikli jsme odtud první zatěžkávací trek do 4 500 metrů nad mořem. Pak už jsme zamířili do Lehu, hlavního města Ladakhu. Byla to devatenáctihodinová cesta džípo-dodávkou místy, kde jsme se chvílemi docela báli, protože pohled dolů z kopce nabídl trosky autobusů, motorek a buldozerů a před každou zatáčkou se troubilo, aby se zjistilo, jestli za ní náhodou někdo nejede. Cesta vedla přes druhé nejvyšší silniční sedlo na světě Taglang La, nadmořská výška 5 340 metrů. V Lehu, 3 700 metrů, jsme si udělali základnu a vyráželi odtud na jedno- až třídenní výlety na motorkách, pěšky a Olda i na kole. Jedna z našich zastávek byla i v blízkém letním sídle Dalajlámy.

Zažili jste v Ladakhu nějakou duchovní slavnost? Jak se liší od křesťanských obřadů?

Ano, buddhistickou za účasti několika tisíců lidí, a dokonce v době přítomnosti Dalajlámy.  Nás na celém obřadu zaujala jeho zvláštní opravdovost a překvapila jeho zábavnost. Vedle nás seděla celá rodina, babička, její dcera i vnoučata, a ve chvílích, kdy neodříkávali mantry, se všichni včetně dětí vesele smáli tomu, co Dalajláma vykládal.  U nás v kostele si tu situaci představit nedokážu.

Čím se Ladakh liší od zemí, kde většinu obyvatel tvoří křesťané?

Ladakhu se přezdívá „Malý Tibet", protože místní lidé praktikují buddhismus už tisíce let. Díky Himalájím byl po staletí odříznutý od zbytku světa, podobně jako Tibet. Asi díky tomu se zde zachovala kultura a lidé, kteří jsou uprostřed nejdrsnější přírody spokojení a šťastní.  Žijí v souladu s přírodou a drží pospolu, protože jinak by nepřežili. Poprvé jsem cestu do Tibetu plánoval asi před osmnácti lety.  Měl jsem takovou tu romantickou představu o Tibetu z filmů a snil jsem si o tom, jak moc je to tam všechno jinak. Tehdy jsem se tam nedostal. No a po návštěvě „Malého Tibetu" vidím, že je to tam vážně všechno jinak, jen úplně v něčem jiném, než jsem si původně myslel.

V čem ta jinakost spočívá?

V naší tradici křesťanství čím dál víc oddělujeme duchovnost od běžného života. Občas mám pocit, že stejným způsobem, jako se chodí do práce, chodí se i do kostela. V Ladakhu, který je posledním státem na světě, kde je buddhismus státním náboženstvím, jsem měl pocit, že myšlenka na duchovno je přítomna v každém okamžiku života tamních obyvatel. Když jsme šli ještě v Manali na první zatěžkávací trek, potkali jsme v horách babičku, která vláčela na zádech ohromnou nůši dřeva. A i v téhle naprosto běžné denní povinnosti točila pořád svůj modlitební mlýnek. Rozdíl je v tom, že v buddhistické tradici to není proto, aby si vymodlila štěstí nebo pomoc pro sebe, ale aby tím určitým způsobem napomáhala šíření dobra a požehnání všem bytostem.

Co si pod modlitebním mlýnkem představit?

Je to tyčka asi patnáct centimetrů vysoká, na kterou navazuje hrot. Na to se nasadí svitek manter – modliteb – a přes to klobouček, na kterém je těžítko. Člověk s ním točí a ono to létá dokola. To je technicky, ale podobně jako buddhistické modlitební praporky, které třepetáním ve větru prý neustále rozšiřují na nich natisklá požehnání, tak i modlitební mlýnky otáčením svitku s posvátnými texty šíří energii, která je do nich vložená. Babička v Manali, která sbírá dříví ve 4 500 metrech nad mořem, má neustále v hlavě myšlenku na šíření dobra. Dřív jsem si romanticky představoval, jak v Tibetu všichni sedí v meditačních pozicích a zažívají neuvěřitelné transcendentální zážitky. Ono to o tom ale samozřejmě vůbec není. Duchovnost, za kterou my tady chodíme do kostela, je tam v každé vteřině života. Když to srovnám s Vánocemi, mám pocit, že je to dnes už trochu na povel. Že se musí nařezat tolik vánočních stromečků a že se musí utratit od dvou do pěti tisíc za dárky pro děti, jak jsem teď četl v novinách. A v tom zmatku a spěchu ještě máme mít v srdci pokoj a mír. Zatímco my je hledáme o Vánocích a ještě za ně draze platíme, tam je klid a mír všudypřítomný. Cokoli se lidem stane špatného i dobrého, považují prostě za běžnou součást života.

Takže je buddhismus podle vašeho názoru lepší duchovní směr než křesťanství?

To ne, rozdíl není v duchovních směrech, ale v lidech.  Každý směr, náboženství, filosofie, duchovní nauka jsou přesně takové, jací lidé je tvoří, vykládají a žijí. Rozdíl je v tom, že v Ladakhu se lidem nějak povedlo nenechat si odtrhnout duchovnost a každodenní běžný život. To se mi na tom líbí.

Potkalo vás do konce cesty ještě něco nečekaného?

Velmi zřídka se stává, že by v Lehu pršelo nebo sněžilo. Je to způsobeno srážkovým stínem Himalájského pohoří. No a v době, kdy jsme tam byli, se sníh dostal i tam. A zrovna i v den, kdy jsme měli z Lehu odlétat, nám po třech hodinách čekání oznámili, že je sněhová bouře a letadlo dnes neodletí. O den jsme si tedy ještě pobyt prodloužili. Do Vídně jsme kvůli zdržení letěli přes Spojené arabské emiráty. Tak luxusní let jsem nikdy předtím nezažil. Mít před sebou tablet s neuvěřitelnou videotékou, MP3 a internetem, po třech týdnech mimo technologie moderní civilizace to byl docela šok.  Ačkoli jsme se na cestu nijak zvlášť nepřipravovali a byla to vlastně spontánní akce, byl to nakonec dobrý čundr. Sice jsme se vrátili okradeni, ale bohatší o zážitky, které bychom nikde jinde neměli šanci zažít. Dal bych si to někdy ještě jednou, ale tentokrát bych jel asi do Kašmíru.

Autor: Dominika Dufková

17.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nová poslankyně za hnutí ANO na Vysočině Monika Oborná. Je jí 28 let a je z Náměště nad Oslavou.

Je to úžasný výsledek, který jsme na Vysočině nečekali, říká nová poslankyně ANO

I sociální demokraté sledovali výsledky voleb společně.
18

Hodnocení voleb: Zklamání i naděje politiků

S výsledkem jsme rozhodně spokojeni, libuje si lídr Pirátů

Vysočina – Jako lídr kandidátky na Vysočině má Jan Pošvář významný podíl na tom, že do nové Poslanecké sněmovny vstoupí poslanci za Českou pirátskou stranu. Stranický zisk ho nikterak nepřekvapil.

Zelení: Smetla nás vlna populismu a extremismu

Vysočina – Za výprask tradičním stranám označila volby Hana Veronika Konvalinková, která byla jedničkou kandidátky Strany zelených na Vysočině.

Radek Koten (SPD): lidé májí rádi rádoby mučedníka

Vojnův Městec - Vysočinský lídr hnutí Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD) Radek Koten je s výsledkem voleb spokojený.

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Vysočina - Strana TOP 09 se do poslanecké sněmovny dostala takříkajíc s odřenýma ušima.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení