Ve středu 17. srpna navštívil Letní žurnalistickou školu v Havlíčkově Brodě, aby spolu s dalšími jeho blízkými spolupracovníky besedoval o bývalém prezidentovi.

Jaký byl váš dojem, když jste se poprvé setkal s Václavem Havlem?

Potkali jsme se jednou 
na večírku a působil na mě, že je nesmírně plachý
a skromný člověk, ale zároveň velmi zábavný. Měl jsem na něm nejradši, že náš smysl pro humor byl vcelku stejný. To mě na něm velmi přitahovalo.

Dokázal byste říct, jaký by měl právě on názor a vůbec pohled na dnešní dění ve světě?

Nejspíše ne, člověk nemá mluvit za druhé, když si není jistý. Ale Václav Havel by byl, asi jako většina 
z nás, zneklidněný tím, co se děje, že se kolem nás množí a sílí netolerance. Jak se k sobě lidé chovají hrozně, že politický diskurz má prvky vulgarity a populismu, jež rozhodně nepomáhají společnosti se tříbením názorů. To vše by asi cítil, ale co by tomu řekl, nevím.

Publikací o Václavu Havlovi vyšlo už několik. Liší se ta vaše v něčem zásadním?

Knih je o něm opravdu celá řada. Moje je první, která je úplným životopisem, protože je napsaná až po jeho smrti. Mohla tak obsáhnout celý Havlův život, což ty ostatní z vlastní viny ne. Liší se i tím, že se snaží zachytit jeho postavu, ne jenom jako politika nebo spisovatele, ale i v různých polohách života a tvorby, které se vzájemně prolínaly a obohacovaly.

Jak vzpomínáte na působení 
v Občanském fóru?

Byla to doba nesmírně bouřlivá. A to dokonce tak, že si spoustu věcí, které jsem osobně zažil, rekonstruuji teprve, když si o nich přečtu nebo uvidím filmový záběr. V určitém smyslu to byla taková rychlost, že si 
to člověk nemohl ani všechno pamatovat.

Pracoval jste v opravdu hodně oborech, zkusil různé profese, jaký byl váš původní plán, kam vás to ze začátku nejvíce táhlo?

Měl jsem jediný záměr 
a ten byl velmi raný – jako dítě jsem chtěl být popelářem, protože se mi hrozně líbilo, jak měli barevné zástěry, jezdili a byli hodně bezstarostní. Jinak jsem nikdy přesně nevěděl, co chci dělat, ale vždy to mělo něco společného s lidmi. Se vztahy mezi nimi či snahou 
o pochopení toho, co vede druhé k jednání a postojům, se kterými se v životě setkáváme. To jsem dělal 
v nejrůznějších polohách 
a myslím, že to dělám do dnes.

Jaká z vašich uplynulých profesí a zkušeností vám byla nejblíže a nejraději na ni vzpomínáte?

Strašně nenávidím výrok: vším, čím jsem byl, byl jsem rád. V životě se fakt nenudím a nemůžu říct, že by mě něco, co jsem v životě dělal, nebavilo. To je taky důvod, proč jsem těch profesí vystřídal hned několik. Když mě to přestávalo bavit, začal jsem prostě dělat něco nového.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste si jako novinář zvykl mít u sebe zápisník. Doporučil byste to i nám, začínajícím žurnalistům?

Ano. Myslím, že se nedá spoléhat jen na chytré telefony, určitě je dobré nosit 
s sebou i zápisníček. Ovšem tak, aby to bylo k lepšímu užitku, než jsem měl já. Člověk se musí naučit psát čitelně a já bohužel píšu
tak hrozně, že to často luštím několik hodin a to už není ono.

Jste překladatelem mnoha hodně známých a oblíbených knih. Který překlad považujete za nejvýznamnější?

To se opravdu nedá říct. Člověk ke knížkám přistupuje trochu jako k dětem 
a je vždycky hrozně rád, když už je dítě na světě
a nemusí na něj stále myslet. Ale nikomu se nechce říkat, že tohle dítě má radši než jiné, protože každé pro něj něco znamená. Vím, že nejtěžší kniha kterou jsem přeložil, byl vzpomínkový román Amose Oze, původně z hebrejštiny. To je jazyk, kterým pořádně neumím, takže mi tato kniha dala více práce než překlad například z angličtiny. Navíc je sama o sobě úžasná.

Jaké bylo překládat Woodyho Allena, který je známý svým koktáním a nepřehlednou řečí?

I já trochu koktám a někdy mluvím moc rychle. Humor, který je v jeho filmech, se myslím docela podobá tomu našemu středoevropskému vnímání světa, takže se poměrně snadno převádí a překládá. Oprav-du mě to bavilo a nebyla to nejtěžší práce, kterou jsem 
v životě dělal.

Karolína Borská
Kateřina Hlaváčková