Kliknutím zvětšíteZačíná období půstu. To potrvá až do Velikonoc, které letos přijdou na přelomu března a dubna. Jak nadcházející týdny budou vypadat ve farnosti, kterou spravujete?
Postní období se projeví především na obsahu nedělních biblických textů, které při nedělních bohoslužbách čtu. Půst je příprava na Velikonoce, které jsou i pro nás evangelíky velkými svátky. Když se člověk předtím nezastaví a trošku nepřipraví, tak ty Velikonoce mohou kolem něho proletět, aniž by je člověk nějak prožil, aniž by se ho dotkly. Právě půst je pro nás způsobem, jak vnímat Ježíšovu cestu na Golgotu. Proto bude půst tématem na bohoslužbách.
Liší se nějak toto období u evangelíků od půstu u katolíků?
V evangelické tradici nebyl nikdy tak silný důraz na stravovací stránku půstu. Naopak půst byl přijímán jako období, kdy na této jeho vnější stránce tolik nezáleží. To se v poslední době mění a obrací, takže i lidem z našeho sboru čím dál víc zasahuje půst, jeho praktikování, do jídelníčku.
Jak konkrétně se se to projevuje? Třeba právě tady ve sboru v Moravči?
Tady je společenství dost pestré, což se projevuje i v rozdílných přístupech. Za to jsme rádi. Když se bavíme při biblické hodině, tak zjišťujeme, že každý si zvolí trochu jiný přístup, něco malinko jiného, co si v půstu odepře. Nebo co v tomto období v souvislosti s půstem řeší.
Myslíte už teď na prahu období půstu na vlastní Velikonoce?
Ano. Mě k těm myšlenkám přivádějí biblické texty, které jsou doporučené pro nadcházející neděle. Právě v tomto období začíná Ježíšova cesta ze severu k Jeruzalému, a to pro mě osobně je příprava na Velikonoce. Připomínat si, co v Ježíšově příběhu Velikonocům předchází, považuji za důležité.
Prolínají se tím i myšlenky, jimž by se dalo říct organizační či praktické? Starost o přípravu kostela a dalších prostor tady ve sboru v Moravči?
To přijde, až se Velikonoce opravdu přiblíží. Popravdě, my nedáváme takový důraz na vnější stránku, i když taková květná neděle se na vzhledu kostela projeví. Je v tom ale více symboliky. Těsně před Velikonocemi rád prožívám setkání na Zelený čtvrtek v potemnělém kostele, kdy se čtou pašije. To je událost, která vybočuje z pravidelného rytmu. Při té příležitosti kostel působí svou vlastní atmosférou, ale velké zdobení k tomu třeba není.
Těšíte se už teď na Velikonoce?
Ano. Ale ne tak, že bych k nim už teď utíkal v myšlenkách, že bych chtěl přeskočit ten půst. Mám za to, že pak by půst ztratil na svém poselství. Kdyby nesměřoval k Velikonocům tak, jak tradičně směřuje.
Ke kostelům, farnostem a lidem, kteří se na těchto místech setkávají, patří i spolčené kulturní aktivity. Také tady v Moravči se v posledních letech formuje jakési kulturní centrum. Jak se vám vytváření takového centra daří?
Není to jednoduché. To je ale povzdech, který slýchám z různých stran. Uspořádat kdekoliv nějaký kulturní počin, aby přišli místní, je obecně oříšek. Také u nás platí, že častěji přijedou lidé z okolních obcí nebo z Pelhřimova. To se potvrdilo také loni, kdy se i u nás ve zdejším kostele konal koncert, který byl součástí Českého varhanního festivalu. Přijelo a přišlo šedesát sedmdesát posluchačů, což jsme považovali za nečekaný úspěch. Hodně jich ale bylo z okolí.
Kultura ale do kostela patřila vždy…
Ano, s tím souhlasím.
Zmínil jste loňský koncert u příležitosti Českého varhanního festivalu. Jak se sem taková akce dostala?
Trochu nečekaně. Přišli s tím organizátoři festivalu, kteří chtěli koncert uspořádat také u nás. Ta myšlenka se mi moc líbí. Oni oslovují obce, také v našem případě mířilo oslovení na obec. Organizátoři sami hledají, kde jsou drobné kostely a v nich funkční varhany. A díky tomu ukazují, jak kvalitní koncert se dá i na takových místech uspořádat. U nás se nejednalo o první varhanní koncert, ale po nabídce jsme sáhli, neboť to byla příležitost stát se součástí něčeho širšího. Český varhanní festival je určitě známý a má slušnou prestiž.
Plánujete opakování varhanního festivalu? Navázali jste při té příležitosti kontakty, které by myšlence na opakování mohly napomoci?
Určitě to nebyl poslední varhanní koncert, který se u nás konal. Význam mělo, že souběžně s koncertem tady byly i další aktivity, bohoslužby, přednáška… Pravidelně tady probíhá Festival na dobrých cestách, takže se nabízí toto spojení.
Sám máte k hudbě evidentně hodně blízko, hrajete na řadu hudebních nástrojů. Jak jste se k muzicírování dostal?
To se asi hodně předává v rodině. U nás v rodině se muzika vždycky hodně poslouchala. Táta dokázal sednout za piano a hrát, přestože se na klavír neučil v hudební škole. To pro mě představovalo povzbuzení. Že si člověk může dopřát dobrou muziku, i když není školený profesionál.
Jak se vám daří skloubit muzicírování s profesí duchovního?
Pro mě existuje muzika, jedna její stránka, dimenze, kdy jsem vděčný, že vůbec nesouvisí s mojí profesí. Věnuji se totiž i hudbě, která mě vyvede mimo církevní prostor, mezi lidi, kde člověk vůbec není za faráře. Jako farář jsem pro spoustu lidí v první řadě právě farář a teprve až pak člověk. A ta muzika dokáže toto odbourat. Při muzicírování se totiž vytvářejí jiné vazby, za to jsem vděčný.
Existuje na druhé straně i něco jako propojení obou popisovaných světů?
Ano. Pokoušíme se v kvartetu zpívat církevní hudbu, tam se u mě naopak role duchovního a muzikanta propojuje. Tam vidím přidanou hodnotu ve vnímání obsahu písní, které zpíváme.
Která z těch dvou poloh muzicírování je vám bližší?
Důležité jsou pro mě obě. Nerad bych o některou z nich přišel.
Který hudební nástroj je pro vás zásadní?
Já jak nemám žádný hudební nástroj opravdu vystudovaný, tak mám odbouraný stud brát do ruky různé hudební nástroje. A když je příležitost, tak si na ně zahrát. I když v současnosti, kdy máme malé děti, člověk víc volí a vybírá, kam se za muzikou vydá.
Po kterém nástroji saháte nejraději?
Nejsnáze se bere do ruky kytara.
Když už se bavíme o hudebních nástrojích. Je nějaký, na který byste se ještě chtěl naučit hrát?
Z nástrojů, na které dosud nehraju, mně imponuje basa. V kapele není v popředí, basáci stávají většinou někde vzadu a přitom dělají skoro to nejdůležitější.
Vraťme se ještě k vaší profesi evangelického duchovního. Jak se člověk dostane k takové práci? Působil takto někdo z Vašich příbuzných?
Profesi jsem zdědil. V evangelické církvi to ostatně bývá časté, statistika by to asi potvrdila. U mě je to tak, že otec byl farář a děda byl farář. Na druhé straně mám dva sourozence, kteří k tomuto povolání nedošli, a stejně tak to měl se sourozenci i můj otec.
Je to profese na celý život?
To se hodně změnilo. Dříve se to za povolání na celý život považovalo. V současnosti je generace farářů, kteří třeba už na počátku farářské cesty nejsou rozhodnuti dělat toto povolání celý život. Na druhé straně vstoupí do služby jako faráři lidé, které měli předtím civilní povolání. V praxi se ukazuje, že to není na škodu.
Vy osobně uvažujete, že někdy s kněžstvím skončíte a pak budete dělat něco jiného?
Reálně nad tím neuvažuji. Musím ale přiznat, že takový drobný krůček k jiné profesi si dopřávám, a to tím, že mám pár hodin latiny na pelhřimovském gymnáziu.
Tak to ale přece bylo vždycky, že duchovní byli i kantoři…
Ano, to je pravda. Farářování má k pedagogice blízko, ale farář třeba učil jenom náboženství. Tady v Moravči tomu bylo taky tak. Farář a učitel byly dvě postavy, které působily vedle sebe.
Vy jako evangelický farář působíte v Moravči od roku 2008, letos v září uplyne deset let od okamžiku, kdy jste sem nastoupil. Jaká bude oslava?
Jste první, kdo tuto myšlenku nadnesl. K tomu mému desetiletí se váže ještě jiná věc. U nás jsou faráři voleni. To, že mně končí desetileté období, na prvním místě znamená, že společenství bude rozhodovat o mém pokračování. Čekají mě volby. To je hlavní moje myšlenka, která se kolem zmíněné „desítky“ točí.
Obstojíte? Jak výsledek této volby odhadujete?
Věřím, že kritika mého působení přicházela průběžně. To je vždycky dobře. Volba samotná bude spíš formalitou, důležitější jsou rozhovory, které jí předcházejí, hledání, kam se společně vydat. Volba je dobrá příležitost nechat zaznít také ty kritické hlasy.
Daniel Matějka
Narodil se v roce 1982 v Plzni.
Otec i dědeček byli faráři Českobratrské církve evangelické.
Od deseti let vyrůstal v Českých Budějovicích, kde také absolvoval osmileté Biskupské gymnázium.
Vystudoval evangelickou teologickou fakultu v Praze.
Rok byl na studiích v německém Heidelbergu a před příchodem do Moravče absolvoval roční vikariátní praxi v Miroslavi.
Od roku 2008 působí jako farář Českobratrské církve evangelické v Moravči na Pelhřimovsku.
Je v pořadí teprve osmým farářem, který sbor od jeho ustavení po roce 1781 vede.
Hraje na řadu hudebních nástrojů, jako jsou kytara, klavír nebo trubka.
S manželkou Terezou vychovávají tříletou Marianu a ročního Petra.
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
