Luděk Žákovský: Sedlářů není moc, bojujeme o malý rybník

Jeho sedla jsou přímo uměleckými výtvory. „Věnuji se také výrobě opasků, pro jednu německou firmu dělám polotovary obalů na tága na kulečník, pouzdra na nože a mám i další obdobné zakázky. Nejvíc se ale věnuji právě sedlům na koně,“ říká Luděk Žákovský.

Své výrobky děláte kompletně ručně nebo je část vaší výroby mechanizovaná?
Jediné, co by se v mé dílně dalo považovat za mechanizaci, je obšívání výrobků šicím strojem. Jinak dělám vše ručně.

Vše děláte sám? Nebo vám v dílně někdo pomáhá?
Teď už pracuji sám.

Jak dlouho trvá například práce na jednom sedle?
Časové rozpětí je velké, časy strávené nad jedním mým sedlem se různí. Některá se dají udělat za padesát hodin, jiná třeba za sto. Záleží na tom, jaký je to typ, jak je zdobené.

Lidé budou proti úložišti protestovat hudbou

Chodí vám i zakázky ze zahraničí nebo vyrábíte především pro české zájemce?
Nejvíce vyrábím pro jednoho rakouského trenéra a pak polotovary sedel pro americkou firmu. Jinak si u mě sedla objednávají jednotlivci přes internet, kde najdou mé webové stránky.

Jaký je o vaše výrobky zájem? Jste časově vytížený?
Popravdě teď moc nestíhám. Jsem pořád ve skluzu.

Musíte soupeřit s velkou konkurencí?
Sedlářů není moc, ale jak se říká, musíme bojovat o malý rybníček. Je to tím, že lidé, kteří se třeba jen chtějí povozit na koni doma na vsi, si nebudou kupovat drahá umělecká sedla ruční výroby, ale stačí jim levnější třeba z Číny nebo Pákistánu. Takže poptávka není zase tak moc velká.

Čemu se věnujete ve volném čase?
Jak už jsem říkal, nestíhám, takže mám volna poskrovnu. Ale když se přece jen nějaký čas najde, věnuji se muzice. Hraji ve dvou kapelách, na banjo a na kytaru.

Váš syn má také firmu zabývající se ruční výrobou z kůže, dovedl jste ho k řemeslu vy?
(smích) Nedovedl. Bylo to tak: když byl malý, chodil za mnou sem do dílny a pokukoval. Když pak chodil na základní školu, a chtěl si třeba přivydělat, tak jsem mu dal snadnější práci, třeba vyrobit si nějaký pásek, a za to jsem mu dal pár drobných. V pozdějším věku ho práce z kůží přestala bavit, našel si koníčky, začal sportovat, odešel na školu a odstěhoval se. Potom začal pracovat ve firmě se sportovními potřebami. Až před nedávnem se mu líbila peněženka jeho kolegy, tak si podle ní vyrobil vlastní. A to ho přivedlo zase zpátky k práci z kůží. Teď už má firmu, která vyrábí vlastní modely.

Byl jste první z rodiny, kdo se zabýval zpracováním kůže? Nenavazoval jste na rodinnou tradici?
Tímto řemeslem se zabývám jako první, ale u nás byla hojnost zase jiných řemesel, ze kterých jsem se mohl leccos přiučit. Můj pradědeček byl kočí, kdysi ještě vozil hraběte v Hostimě, a dědeček měl stejné povolání, proto mám ke koním blízko. Druhý dědeček byl vyučený truhlář a doma si vyráběl například dřeváky.

Z budoucích kanálů nejsou v Okřešicích nadšení všichni

A jak jste se k sedlařině dostal vy?
Jak? Bída mě naučila (zase se směje). Dělal jsem v OPMH mistra, tam se vyráběly a opravovaly boty. Po převratu jsem si tu dílnu pronajal a odkoupil stroje. Zpočátku jsme opravovali, postupem času začali chodit nožíři, že by potřebovali pouzdra na nože, k tomu se přidaly opasky a nakonec jsme s opravami skončili úplně.

Co vás na vaší práci tak baví? Jakou část výroby máte nejraději?
(opět smích) To, co mě baví nejvíc, na to nemám čas. Rád dělám svoje výrobky, plastické reliéfy v kůži a tak, to už ale vyrábím jen občas, třeba když má nějaký známý narozeniny. Taky mě baví učit se nové techniky.

ADÉLA FRIČOVÁ

Planeta Třebíč je pohled na město očima mimozemšťana