Porodník z Nemocnice Jihlava Petr Kozmon se po akci lékařů Děkujeme, odcházíme, rozhodl, že chce změnu. A to pořádnou. Vydal se léčit do Afriky. První půlrok strávil ve Rwandě, další čtyři měsíce v Jižním Súdánu. Po tomto pobytu přehodnotil své životní priority. Smrt tam byla všude.

S jakými nemocemi jste se v Africe nejčastěji setkával?
Nejčastějším onemocněním v Africe je malárie, i když ve Rwandě jí tolik není, protože to je země, která je vysoko v horách. Častým onemocněním je tam také břišní tyfus a spousta infekčních chorob. Občas se objevují i naše nemoci.

Jak je to v Africe s léky?
Léků na malárii nebo HIV je tam poměrně dostatek. Jsou distribuovány z humanitárních organizací zdarma. Ale co se týče speciálních, například kardiologických léků, tak ty tam nejsou.

Jak je to s placením? Funguje tam systém zdravotního pojištění?
Ve Rwandě systém pojištění funguje. Není ale povinné. Pokud pojištění někdo nemá, péči si pak musí platit, ale většina obyvatel pojištěná je. Když přirovnám Afriku k Evropě, tak Rwanda je řekl bych takové africké Švýcarsko. Země je bezpečná, je to tam cítit a nebojíte se.

Líbilo se vám ve Rwandě?
Moc, je to krásná země, mají nádherné národní parky. Když jsme měli o víkendu čas, tak jsme cestovali. Byl jsem v parku, kde žijí horské gorily. Dívat se z pár metrů na tato zvířata byl opravdu zážitek.

Co vám pobyt v Africe přinesl?
Spoustu zkušeností a spoustu zážitků. Po té lékařské stránce se člověk najednou musí více spoléhat na to, co ví. Vyzkoušíte si spoustu věcí, co jste se ve škole učili, ale nikdy nezkusili v praxi. Delší pobyt v Africe člověka změní, co se týče pohledu na svět. Přehodnotí životní priority. Svoje priority jsem výrazně změnil poté, co jsem se ze Rwandy dostal do Jižního Súdánu.

Co pro vás v Súdánu bylo nejhorší?
Asi to, že vám děti umírají pod rukama a vy s tím nemůžete nic dělat. Pak je to takový pocit odlehlosti. Pracovali jsme na místě, kde jediné spojení s okolním světem byl vrtulník, který tam přistával jednou týdně a který přivezl základní léky a vybavení.

Byl tam i hlad?
Ano, v Súdánu je celkově obrovská bída a nebezpečí, každý třetí muž měl přes rameno kalašnikov. Nikdy nevíte, co se jim honí hlavou.

Večer po setmění jste nechodil ven?
Moc ne, i když časem strach opadával, ale člověk měl pořád respekt.

Takže rozdíl ve Rwandě a Jižním Súdánu je značný?
Určitě, v Súdánu to už je návrat ve staletích, co se zdravotní péče týče. Přestože tam nebyla aktivní občanská válka, pacientů tam bylo nepředstavitelné množství. Na celou nemocnici jsme byli dva doktoři. Měsíčně jsme přijímali kolem 900 pacientů, další tisíce jich bylo ošetřených ambulantně. Bydleli jsme v areálu nemocnice. Pracovní doba byla prakticky nonstop.

Tam už zřejmě pojištění nebylo…
Tam lidé zdravotní pojištění neměli žádné. Systém péče spočíval v tom, že za námi přišli a za čtvrt dolaru si koupili sešit, do kterého jsme psali, s čím přišli, jak je budeme léčit a kdy mají přijít příště. Ten sešit nosili s sebou, byla to taková jejich karta, jejich dokumentace. Tím jsme je motivovali.

Musel jste se někdy rozhodovat, komu dát přednost?
Taková situace nastávala ke konci, kdy nám docházely nutriční výživové doplňky pro podvyživené děti. Rozhodovali jsme se, jestli už je dítě dostatečně podvyživené, nebo ještě vydrží a přijde třeba za měsíc.

Zažil jste tam i radost?
Největší radost jsem tam viděl při oslavách první menstruace dívky. Pokud měla dívka první menstruaci, šla tuto radostnou novinu oznámit svému otci a všem strýčkům.

A oni pak na její počest slavili?
Ano, zabili nejlepšího býka ze stáda a udělali obrovskou hostinu, která trvá asi týden. Pobíhají dokola, pískají a skáčou. Zkrátka dávají do světa vědět, že slečna je připravená na vdavky. Na lásku se tam moc nehraje. Ženy se kupují za krávy. Po první menstruaci začínají chodit nápadníci a nabízejí, kolik za slečnu dají krav. Někdy se počet vyšplhal i hodně vysoko, třeba na 120 krav. Když jsem jim řekl, že nemám žádné krávy, tak jsem u nich klesl hodně hluboko.