Výživoví poradci to asi neuslyší rádi, ale Josef Porazil by postavil na hlavu všechna jejich doporučení ohledně zdravé stravy. Rád si totiž dopřává vepřové koleno, které zapijí několika doušky piva. „Ale vepřové koleno nemám rád úplně od mládí. To přišlo až později, když se objevilo tady v obchodě. Já měl rád uzené a tlusté, tak jsem to tenkrát vyzkoušel. A když mi ho povařili, aby bylo měkké, jéžišmarjá, to byla dobrota,“ rozplývá se vitální důchodce.

Tomu na tváři téměř neustále hraje spokojený úsměv. Jakpak by také ne, když si ve svém věku může dopřát i procházky po městě, byť s pomocí francouzských holí. Je ale pravda, že teď už si dává větší pozor na cestu. „Vždy jsem si chodil nakupovat, co jsem potřeboval. Ale minulý měsíc jsem šel do lékárny a cestou zpátky jsem se svalil, byla tam špatná silnice. Kdybych dával pozor, tak to obejdu, ale já šel rovně a už to bylo. Ale naštěstí jeli kolem dva páni v autě, hned zastavili, postavili mě, posbírali věci a já jsem zase pomaličku šel. V domově mi hned změřili tlak a všechno bylo v pořádku,“ popisuje Josef Porazil.

Holčiček v princeznovských šatech bylo na karnevalu nepřeberně.
Elsa, Anna i Olaf. Ledové království v Třebíči navštívily stovky dětí, podívejte

Ten kupodivu poměrně rád vzpomíná na druhou světovou válku. „Vyučil jsem se řezníkem, ale celý život jsem jezdil s vlaky jako vlakvůdce. Tady u nás i na Slovensku. Ta práce mě moc bavila,“ vyznává se. Za války jej poslali do Korutan, až k italským hranicím. Pracoval tam u dráhy. „Bylo nás sedmadvacet. Hlídali nás asi dva nebo tři starší Němci. Vedoucí naší party byl taky Němec. Museli jsme poslouchat a pracovat, jak si přáli. Když skončila válka, vrátil jsem se domů. Ale nechtělo se mi, tak moc se mi tam líbilo. Kdybych býval měl ženskou, která by tam šla se mnou, hned bych se vrátil. Jedna byla, ale nešla,“ líčí Josef Porazil.

Jedlé lokomotivy

Jeho den a měsíc narození se shodovaly s datem narození prvního československého prezidenta. Tomáš Garrigue Masaryk se narodil také 7. března, jen o sedmdesát let dříve než Josef Porazil. „Taky mi mohli dát jméno Tomáš. Ale řekli, že budu Josef, tak jsem Josef,“ glosuje Josef Porazil. „Prý když jsem se narodil, tak muzika hrála a všichni slavili pana prezidenta,“ podotýká muž, který přišel na svět v době, kdy Československu nebyly ještě ani dva roky.

V náměšťském domově pro seniory žije deset let, celý svůj život však strávil v nedalekém Hlubokém. Letošní oslava prý podle něj byla skromnější, zato před dvěma lety si užil pořádné zábavy. „To bylo slávy! Přijeli i od dráhy a přivezli mi dort v podobě dvou velkých lokomotiv. Letos to už bylo klidnější,“ usmívá se starý pán, který je už čtyřicet let v důchodu.

Mladé otužilkyni chladná voda zjevně nic nedělá.
Voda má sedm stupňů, jde se plavat, zavelel Lední medvěd do třebíčské Kuchyňky

Jeho denní program většinou vypadá tak, že dopoledne stráví procházkami a odpoledne zjišťuje, co je nového v blízkém i vzdáleném okolí. „Na televizi se ale dívám až večer, přes den si radši čtu noviny. Zprávy v televizi ale sleduji denně a zajímám se, co se kde děje. Teď s tou Ukrajinou, to je taková pohnutá doba,“ přemýšlí.

Na druhou stranu má radost ze společenských akcí, které se pravidelně v náměšťském domově konají. „Na všechny chodím. A když je nějaký výlet autobusem, tak se ho taky rád zúčastním,“ říká muž, který je na světě už sto dva let. O takovém věku se většině lidí může jen nechat zdát. Má Josef Porazil nějaký recept, jak být na světě tak dlouho? „Já nevím. Furt jsem zkrátka žil, jak to běželo,“ krčí rameny.