Nad hlavami stovek přihlížejících se ozve ostrý zvuk píšťaly a vzápětí se jim pod nohama objeví oblaka páry. Z komínu se vyvalí hustý černý dým, následně se ozve nezaměnitelné puf-puf-puf. Kovová kola se na chvilku mírně protočí a pak se dá celý ten technický pradědeček do pohybu. K radosti všech dětí – a nejen dětí. „Já s parní mašinou jedu poprvé. A je to moc krásné,“ rozplývá se Radka Švihálková.

Z této panenské jízdy je nadšená. „Je to jiné než v běžném vlaku. Cítíte tam viklání, houpání a děti si užívají, že mohou celou cestu být vykloněné z okénka. Všichni z toho máme úžasný zážitek,“ dodává mladá maminka.

Švihálkovi na historickou jízdu mezi Telčí a Třeští dorazili až z Třebíče. A nejsou sami, kdo si chtějí užít jízdu p parní lokomotivou typu 310.093, které železničáři a milovníci vlaků přezdívají velice láskyplně – Kafemlejnek. Malou mašinkou, která však oplývá množstvím zajímavostí.

Už jen rok výroby budí obdiv. Zhotovili ji v „První česko-moravské továrně na stroje v Praze“ v roce 1901. „V rakouské části Rakouska-Uherska to byla jedna z nejběžnějších lokomotiv. Jezdilo jich asi 270, v Česku se ale do dnešní doby dochovaly v provozuschopném stavu jen tři,“ zasvěceně hovoří jeden z organizátorů Telčského parního léta Richard Cila. „Dnes pojedeme dvakrát z Telče do Třeště a zpět. Na celý den budeme potřebovat asi půldruhé tuny uhlí a čtyři až pět kubíků vody,“ vypočítává Cila.

Malým dětem, ale mnohdy i těm starším, je však divná jedna věc. Kafemlejnek nemá při startu v Telči komín vpředu – takže vlastně bude couvat. Ale vždyť Mašinka Tomáš necouvá, říkají si. Jenže pohádkový seriál a skutečnost jsou od sebe dost vzdálené. Zkrátka a dobře tu není točna, která by lokomotivu postavila správným směrem. „Ale tak to bylo vždy. Všechny mašiny na lokálních tratích polovinu svého života odcouvaly. Železničáři říkají, že polovinu života jezdily po pr…,“ směje Cila, přičemž poslední větu raději zašeptá, aby ho malí pasažéři neslyšeli.

Ke všeobecné spokojenosti se ale lokomotiva do správné pozice dostává v Třešti. Tam ji celý její doprovod odpojuje od zbytku vlaku, pan mašinfíra ji šibuje na vedlejší kolej a poté předjíždí na druhý konec vlaku. Mašinka na děti rázem „kouká“ podobně, jako to znají z pohádek. „Už je to správně,“ hodnotí změnu malý klučina a nastupuje s tatínkem zpět do vagonů třetí třídy, kde se usazuje na dřevěnou lavici.

O něco později se parní vlak opět dává do pohybu a romantickou Vysočinou supí zpět do Telče. Cestou na něj čeká množství zvědavců a také šotoušů, tedy fotografů vlaků. Ti nacházejí ideální místo například u Mysliboře, kde trať v krátkém oblouku dvakrát kříží silnici. A také v Hodicích na nádraží, kde sídlí muzeum místní dráhy. Tato místa zkrátka vypadají, jako by tudy Kafemlejnek jezdil zcela běžně.

Nadšení z historického vlaku neupadá ani na zpáteční cestě. „Děcka jsou jak v Jiříkově vidění. Mají z toho všeho ohromnou radost. A my samozřejmě taky. Vzali jsme s sebou i naši babičku, velkou znalkyni vlaků. Je to pro nás událost,“ usmívá se Barbora Vlasáková, když vidí tu krásu kolem sebe.

Parní lokomotiva je zkrátka jednou z těch věcí, z nichž jako by vyzařovalo štěstí a laskavost. Kdo se o tom chce přesvědčit na vlastní oči, má o tomto víkendu ještě jednu příležitost – v neděli 11. srpna Kafemlejnek vyrazí z Telče znovu. Tentokrát však na druhou stranu do Dačic a Slavonic.