Francie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Kuba, a dokonce ani Maroko neuchvátila mladou cestovatelku Kristýnu Dvořákovou z Jihlavy tak, jako jedna ze zemí jihovýchodní Asie.

„To nejlepší z mých cest? Největší zážitek byl zažít Vietnam. Být tam v těch uličkách a okusit to všechno. Tím myslím i ten nepořádek, smrad a vidět bohužel i tu bídu. Ale přesto, jak to tam vypadá, jsou místní hrozně milí, čilí, smějí se a jsou ochotní kdykoliv pomoci. Znamená to i zažít jejich životní tempo," shrnula s nadšením své vzpomínky na devatenáctidenní cestování po asijském státě mladá cestovatelka Kristýna Dvořáková.

Do Vietnamu se vydala se svým přítelem letos na začátku března a společně projeli zemi rýžových polí od severu až na jih. Navštívili Hanoj v severním cípu, ale i Ho Či Minovo město, známé také jako Saigon, na jihu. Neminuli ani turisty přeplněný Nha Trang, a naopak cizinci opuštěný Da Lat v horách.

Cestování v zemi s devadesáti miliony obyvatel, kteří neustále někam spěchají, nebylo pro ně úplně jednoduché. „Autobusy tam nezastavují, pouze přibrzdí. Kromě řidiče a prodavače lístků v nich jezdí ještě takový naběrač, který nastupující za jízdy chytí za ruku a vytáhne je do úplně přecpaného autobusu. Řidiči tam jezdí dost šíleně, díry třeba vůbec neobjíždí, prostě do nich hupnou, takže cestující padají. Všichni si proto chtějí sednout a sedí se všude. Když se zaplní sedačky, hodí sedícím pod nohy kartony a na nich se hned uvelebí další," vypověděla Kristýna.

Cesta autobusem ale nebyla její jediný zážitek ze silnic. Dopravu ve Vietnamu shrnula do čtyř slov kdo troubí, ten jede. A jezdí se tam skutečně na všem a jakkoliv. „Je to změť všeho. Kola, auta, spousta skútrů, na kterých kolikrát jedou i čtyři lidi. Máma, táta a dvě děti. Pro ně je to rodinný prostředek. Na skútrech se převáží cokoliv. Třeba slepice a kohouti na trh. Viděli jsme i skútr obestavěný neskutečným množstvím krabic, přes které nebyl vidět ani jeho řidič. Chodci si tam taky chodí, jak chtějí, na přechody se nehraje. Na silnici se nesmíte bát vkročit, nikdo totiž kvůli vám nebude zastavovat. Auta nezastavují a chodci taky ne. Předpokládá se, že když nikdo nebude na silnici dělat nic nepředvídatelného, nemůže se nic stát," vykreslila Kristýna.

Neminuli specialitu

Doprava, ve které běžně auta jezdí v protisměru, ale není to jediné, co dělá Vietnam takovým, jakým je. Největší zážitek si dvojice cestovatelů odnesla z dosti neobvyklé restaurace. Neobvyklé proto, že se v ní servírovali hadi zabití přímo před očima strávníků. „Věděli jsme, že se hadi ve Vietnamu jedí, a hrozně jsme to chtěli zkusit. Zabijáka hadů ale nebylo úplně lehké najít," smála se při vzpomínkách Kristýna. Nakonec se mladým cestovatelům ale zadařilo. Po tom, co šéfkuchař, nebo chcete-li zabiják hadů, vybral dostatečně malého hada, kterého byl ochoten evropskému páru za nabídnutou cena naservírovat, uvázal mu smyčku kolem krku, zařízl ho a vykapal z něj do jakési pálenky krev, kterou si všichni po „zabijačce" povinně společně připili. „Potom vyndal z hada ještě tepající srdce, hodil ho do pálenky a dal nám ho, že to máme také vypít. Přítel to skutečně udělal a srdce mu pulsovalo v žaludku prý ještě několik minut," popsala výjimečný zážitek z cest Kristýna.

Hadí maso jim hostitel připravil s bambusem. „Protože jsem věděla, že je to had, nemůžu říci, že jsem si úplně pochutnala. Po hlavním chodu jsme dostali ještě výborné závitky s mletým masem. Oddechla jsem si, že ty s hadem nemohou mít nic společného, a s chutí jsem je snědla. Potom jsme se dozvěděli, že maso bylo samozřejmě také hadí," zavzpomínala Kristýna. A k tomu všemu je jejich hostitel proléval i místní pálenkou. „Před odchodem se nám rozhodl objasnit, co jsme to skutečně pili. Šli jsme s ním a on nám ukázal obrovské sklenice, v nichž plavali mrtví hadi, a povídá nám tohle jsme pili, tohle jsme pili a tohle jsme pili."

Mezi chlapy

S místními si jinak dvojice cestovatelů příliš nepopovídala. Na anglicky mluvící totiž kromě recepcí hostelů, kde přespávali, na cestách příliš nenarazili. Těch, co by se navíc vybavovali se ženou, už vůbec ve Vietnamu moc nepotkávali. „Večer jsme chodívali na pivo, to pijí Vietnamci poměrně často. Přes den kafe a čaj, večer rýžovou pálenku a pivo. V hospodách jsou ale spíše chlapi a se ženami se moc nebaví. Umím o něco lépe anglicky než přítel, ale stejně si vždycky chtěli povídat jen s ním. Hospody tam nejsou jako tady, jsou to jen takové krámky, před které se vytáhnou malá sedátka a kartony a příchozí si posedají všude, kam se dá. Chodníky po obou stranách jsou potom celé zaplněné, a chodí se proto po silnici," popsala večerní ruch na ulicích Kristýna. Podobně vypadaly i místní restaurace, kam cestovatelé chodili prakticky každý den ochutnávat místní speciality.

„Mohli jsme navštívit i honosnější restaurace pro turisty, ale my jsme do nich nechodili. Jedli jsme tam, kde místní, což byly spíš takové bufety. U nich stály maličké židličky, na které když jsme si sedli, tak jsme měli kolena až u uší. Pod nimi byl navíc pěkný nepořádek. Když jsme někam přišli, obsluha prostě sklidila z našeho stolu tak, že všechno před námi smetla na zem, kde se už válelo to, co si prostě odplivli ostatní při jídle. Tady by mi to vadilo, ale tam to prostě bylo normální. Viděli jsme to všude a nikdo to neřešil, tak jsme to tak brali," vysvětlila Evropanka.

Návštěvníci bufetů si ale mohli vybírat většinou jen z jednoho jídla. „Když jsme chtěli něco jiného, doběhli nám pro to k jinému stánku. Byli velice ochotní. Zaplatili jsme v přepočtu tak třicet korun za porci. Všechno je tam velice levné a tamní jídlo bylo skutečně výborné, ať jste si ho dali kdekoliv," vyprávěla cestovatelka.

Čilí už od rána

Nepořádek na ulicích vietnamských měst není skutečně nic neobvyklého. Odpadkové koše tam prý příliš nenajdete. Odpadky se odhazují na hromadu a každé ráno je sbírají místní popeláři, ohlašující svůj příjezd velkým zvonem. Ranní probuzení místním ale nevadí. „Lidé tam začínají fungovat strašně brzo. Od čtyř hodin ráno se už připravují místní trhy a všichni kmitají celý den. Jediná pauza je pro ně cigareta, kterých Vietnamci vykouří za den opravdu mraky, a to ať jsou to ženy nebo muži bez ohledu na věk. A kouří se opravdu všude, i tam, kde je to zakázané, jako třeba ve vlaku, kde kouří i průvodčí," podotkla cestující nekuřačka.

Místní tržnice mladá cestovatelka také s velkým potěšením navštěvovala, a to i sama. Bát se tam prý není čeho. „Po tržišti jsem se procházela ráno jen tak. Byla tam spoustu ovoce a zeleniny, které jsem nikdy neviděla, nejrůznější druhy všelijaké trávy v mnoha odstínech zelené, slepice a kohouti na prodej. Cena se samozřejmě smlouvá, ale mě to moc nebavilo. Kupovala jsem si tam banány na snídani. Vietnamci snídají jejich tradiční polévky pho bo, ale to já bych po ránu nesnědla,"přiznala Kristýna.

Kromě větších i menších měst, která mladý pár cestovatelů navštívil, si udělal výlet i do hor nebo třeba do delty Mekongu a chrámu staré čamské hinduistické kultury. Mezi jejich zastávkami nechybělo ani muzeum vietnamské války v Seigonu a s ní spojených tunelů, kde se Vietnamci za války schovávali.

„Byla to jen taková malá díra v zemi, kam se Vietnamec schoval, když šli tím místem američtí vojáci. Když přešli, Vietnamec vykoukl a postřílel je. Někde to byly celé chodby, ale byly hrozně malé, takže jsme tam chodili jak kačeny. Lidi se v nich schovávali i týdny a v jedné z nich se prý jednou narodilo asi dvanáct dětí," zavzpomínala Kristýna Dvořáková na relikt války, která se ve Vietnamu odehrála sice před čtyřiceti lety, ale tento stát je jí poznamenaný ještě dnes.

Ivana Holzbauerová