K uměleckému kovářství se Andrij dostal vlastně náhodou. „V rodině nemáme nikoho, kdo by to dělal. Mě odmala bavilo kreslit a různě tvořit různými materiály, takže pak nebylo o čem přemýšlet,“ líčí. Aby si svůj sen splnil, po nocích dřel ve večerní škole, poté získával odbornost uměleckého kováře v Užhorodu. „Mohl jsem jít ještě na vysokou, ale řekl jsem si, že chci mít praxi,“ dodává.

O práci prý na Ukrajině neměl nouzi, problém byl ale jinde. „Stávalo se, že se lidem moje práce líbila, ale nemohli si jí dovolit, protože neměli dost vlastních peněz,“ vzpomíná.

A protože Andrij je otec čtyř dětí, musel začít řešit, jak jim zabezpečí stabilní budoucnost. „Pocházím ze Zakarpatí, a tam je spousta zbytků českých staveb. Částečně i vlivem toho jsem se rozhodl přejít sem do Česka. Dnes tu moje děti chodí do školy, pracují a jsem už i hrdým dědečkem,“ pyšně popisuje.

Se smíchem dodává, že kovářské řemeslo u něj v rodině nejspíš nezanikne. „Vnouček se totiž ke kovářské práci docela má. Vždycky, když tu se mnou je, zajímá se o každé kladívko, i techniku sváření. Mám z něj obrovskou radost,“ říká Andrij a oči mu září štěstím.

Přijďte na slavnostní zahájení Bazárku a vyberte si unikátní kousky ze šatníku Vandy Hybnerové. Na fotografii Lidunka
Bazárek pomáhá Lidunce. Zapojila se i herečka Vanda Hybnerová

V Čechách trvalo dlouho, než se vypracoval. I dílem štěstěny se ale ocitl v sousedství jiného brodského kováře, Jana Herolda. „Dnes spolupracujeme, vděčím mu za hodně. V začátcích mi sehnal nějaké brigády, pomohl mi vyřídit živnostenské oprávnění. Respektuju ho i proto, že už není nejmladší, ale elánu do práce má leckdy víc než já,“ svěřuje se Tivodar.

Své klienty si našel a uchytil se. Vyhlédli si ho majitelé zámku Savoia u Prahy, jeho dílo se dostalo i do Mariánských lázní. „Tam jsem dělal kašnu, i s montáží a vším. Říkal jsem si, bude lepší, když to uděláš, než aby tam třeba někdo jiný něco zkazil,“ popisuje jeden ze zážitků ze své dvacetileté praxe Tivodar.

Ke své práci přitom využívá jeden z nejdražších materiálů vůbec, damascénskou ocel. „Vyhovuje mi, jak pěkně se s ní dá pracovat. Z kovářského hlediska jsou na ní i dobře patrné provedené změny,“ ukazuje Andrij.

V budoucnu by chtěl získat stavební povolení, aby se mohl zabydlet v budově, která sousedí s jeho současným obydlím. „Je větší, všechno by tam bylo pohodlnější. Ale zatím se mi nedaří povolení získat,“ uzavírá. Kovářské řemeslo by doporučil na vyzkoušení každému muži. Nejlépe se tu prý ukáže přístup k práci, pečlivost a důslednost.