Landovského znali kolegové a přátelé pod přezdívkou Lanďák. Narodil se v Německém, dnes Havlíčkově Brodě 11. září 1936. Otec byl zemědělský inženýr. Landovský vystudoval strojní průmyslovku v Teplicích, na DAMU se pokoušel dostat čtyřikrát. Slavný herec se poslední roky života potýkal s vážnou nemocí. V Havlíčkově Brodě se objevil v září před dvanácti lety u příležitosti odhalení pamětní desky na rodném domě v ulici Barbory Kobzinové.

V té době mu byl čtyřiasedmdesát let. Na Landovského, který dorazil s mírným zpožděním, čekala u jeho rodného domu stovka lidí. „Všem se vám, vážení přátelé, omlouvám, ale stavili jsme se ještě u hrobu mé maminky,“ omluvil své zpoždění slavný herec.

Rodný dům herce a bouřliváka Pavla Landovského.
Pocta hereckému bouřlivákovi. Landovského trojjediná deska zdobí Brod deset let

V obležení fotografů a novinářů se odebral před vchod rodného domu, usedl do křesla, požádal o cigaretu a vyslechl úvodní proslov a verše svého přítele, spisovatele Eugena Briksiuse.

Pamětní deska vznikla v dílně havlíčkobrodského sochaře Radomíra Dvořáka. Zachycuje Landovského ve dvou filmových a v jedné civilní podobě. První podoba patří mladému Boháčkovi, druhá majoru Terazkymu a třetí je civilní. „Přátelé, jsem dojat,“ prohlásil Landovský svou typickou dikcí a se smíchem dodal, že deska bude na jeho rodném domě určitě na věčné časy. „Ale ta omítka toho domu určitě ne,“ halasil Landovský. Herec vzpomínal na svoje dětství. Zejména pak na na květen 1945. „Přímo tady před naším domem byla kamenice. Byly to čtvercový kameny nachystaný na barikády. A tam jsem já jako kluk řádil,“ smál se. „A byla tady i moje sestra Helenka. Rusové jí dali čokoládu a ona nevěděla, co to je,“ vzpomínal dále.

Mezi lidmi, kteří na Pavla Landovského čekali, byla i zpěvačka Naďa Urbánková. „Co tady děláš?“ neskrýval své překvapení a posléze společně zavzpomínali na duet, který nazpívali.

Přitížilo mu i přátelství s Havlem

Landovský odpočívá na hřbitově v Dobrnicích kousek za Leštinou u Světlé nad Sázavou, kde má jeho rodina hrob. K Landovského hrobu se pojí i jedna zajímavost - je totiž v evidenci Spolku pro vojenská pietní místa. Jak zaznamenal Deník, Landovský se na stará kolena skutečně stal majorem. Pavla Landovského, majora Halušku, alias Terazkyho, povýšil do čestné hodnosti majora 11. září 2013, v den jeho sedmdesátých sedmých narozenin, tehdejší ministr obrany Vlastimil Picek. Jako držitele osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu podle zákona. Landovský tak mohl pronést kultovní větu terazky som majorom s naprostou vážností. „Absolutně nic mu to nenárokuje. Hodností majora se proslavil a tu hodnost má jako čestnou,“ řekl k ocenění Picek.

Od poloviny 60. let byl Landovský členem pražského Činoherního klubu. Zahrál si v oscarových snímcích Ostře sledované vlaky nebo Marketa Lazarová. Nezapomenutelné jsou jeho role ve filmech Svatba jako řemen nebo Utrpení mladého Boháčka.

Naopak 70. léta hereckému bouřlivákovi přinesla ústup ze slávy. Vedle hercova odporu k nastupující normalizaci k tomu přispěl i jeho zvyk říkat, co si myslí. Přitížilo mu i jeho dlouholeté přátelství s Václavem Havlem. Poté, co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, už mohl hrát jen neveřejně, například v bytovém divadle Vlasty Chramostové.

Historický hostinec U Muchů.
Hostinec, kam chodil Jaroslav Hašek: dostane novou podobu. Víme, co z něj bude

V roce 1978 jej komunistický režim donutil opustit republiku. Žil v Rakousku, kde se stal členem souboru prestižního vídeňského divadla Burgtheater.

Po listopadu 1989 a po skončení vídeňského angažmá se do Čech vrátil natrvalo. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle. I po návratu z emigrace ztvárnil výrazné filmové role, vedle majora Terazkyho v Černých baronech z roku 1992 si zahrál například ve snímcích Amerika, Cesta pustým lesem či Nejasná zpráva o konci světa. Landovský je autorem několika divadelních a rozhlasových her, z nichž nejznámější je Hodinový hoteliér. Pavel Landovský zemřel doma v pátek večer desátého října 2014 na infarkt.