Tito dva mladí muži vyrazili 12. června roku 2015 do Japonska na celosvětové setkání skautů zvané jamboree. Nevydali se tam ale letecky jako dalších tři sta Čechů. Na místo setkání, které se uskutečnilo od 28. června do 8. srpna nedaleko japonské Hirošimy, se dvojice dopravila třicet let starou Škodou 120 L.

O své výpravě kluci referovali už například v Brně, v Praze, v Liberci, v Ostravě, Českých Budějovicích, Holešově i Havlíčkově Brodě. Jihlava si na příhody se škodovkou musela počkat, přestože Boby z jihlavského skautského střediska Divočáci z krajského města Vysočiny pochází. Dočkala se. O svém putování Boby pohovoří tuto neděli v 17 hodin v jihlavském DIODu. Na co se mohou zájemci těšit, jsme se Bobyho zeptali předem.

Jak vznikl nápad vydat se na tak dlouhou cestu škodovkou?

Výpravu do Japonska jsme plánovali už v roce 2012. S Alim jsme se seznámili na jedné skautské akci v roce 2011 a sedli jsme si. O rok později jsme spolu jeli autem na další kurz a bavili se o cestování autem a Japonsku, protože Aliho zajímá. Pak jsme si uvědomili, že by se to cestování autem dalo spojit se skautským sekáním v Japonsku. V Brně jsme se najisto dohodli, že do toho půjdeme. Na začátku to byl spíš takový hec. Postupem času přerostl v projekt, který dostal jasné kontury v roce 2014, kdy jsme si řekli, že koupíme auto, nebo nikam nejedeme, protože to nestihneme naplánovat.

Proč jste si vybrali právě Škodovku 120?

Uvažovali jsme i o jiných autech, ale pak jsme si řekli, že čeští skauti přece nepojedou žigulíkem. Když už, tak českou značkou. Stodvacítku jsme našli na inzerát za zajímavou cenu. Stála deset tisíc.

Nebáli jste se, že se vám stodvacítka porouchá?

Na cestu jsme se připravovali i po této stránce. Pomohl nám s tím kamarád Láďa Reich, který má autodílnu a je fanoušek škodovek. Pro náš projekt se doslova nadchnul. Vysvětlil nám, co se může porouchat a jak to opravit, jaké náhradní díly a nářadí s sebou vzít a tak. Byli jsme vybaveni.

Takže jste si s autem vždy dokázali poradit?

Ano, štěstí nám šlo hodně naproti. Třeba nám shořel jeden alternátor, pak druhý a my sebou naštěstí měli tři. Občas nám někdo s opravou vypomohl, protože jsme neměli veškeré vybavení, ale většinu jsme zvládli sami s Láďou na telefonu. Já nejsem moc technický typ, takže často opravoval Ali a já mezitím třeba psal deník.

Stala se vám na cestě i nějaká hodně nepříjemná příhoda?

Třeba hned za hranicemi Ruska se nás snažili obrat o peníze, a to jim nakonec vyšlo. Stavěla nás policie a donutila nás udělat přestupek, a pak nám v tom vymáchala čumák. Navedla nás, ať místo zastavení u krajnice přejedeme naproti k benzínce. Pak jsme za přejetí plné čáry zaplatili 2 500 korun pokutu. Ruští skauti nám pak řekli, že tamní policie nesmí vybírat pokuty na místě. Je to ochrana proti úplatkům. To jsme ale tenkrát ještě nevěděli.

Jsou ruské silnice hodně kontrolované?

Policie nás tam zastavila asi desetkrát. Ta představa, že Rusko je divoký východ v tom smyslu, že si tam můžete dělat, co chcete, určitě není pravda. Rozhodně si tam nemůžete dovolit všechno.

Co tím myslíte… ještě nějaká další pokuta?

To ne, ale třeba hned jak vjedete do Ruska, tak vám auto zapíší do pasu, abyste ho tam někde nemohli nechat. Kdybychom to udělali, třeba z důvodu poruchy, museli bychom zaplatit importní clo. U každé silnice vedoucí do města a z města jsou také policejní stanice.

Jak jste se na cestě dorozumívali?

Já jsem byl v Rusku už v roce 2011 na tři týdny, takže jsem něco málo pochytil. Byl jsem schopný si koupit chleba. Vzhledem k tomu, že jsme naši výpravu plánovali předem, tak jsme se dohodli, že Ali se bude učit rusky a já japonsky. Ali se učil asi rok, já chodil půl roku na kurz, a pak jsem to vzdal. Je to velmi náročný jazyk. V japonštině znamená jeden znak jedno slovo, já se jich za kurz naučil pět. Když si ale chcete přečíst noviny, musíte znát padesát tisíc znaků. Japonci to prý zvládnou až tak v patnácti letech.

Kde jste na cestách přespávali?

V Rusku často u jiných skautů. Bylo zajímavé pozorovat, jak je skautský svět pestrý. Ruský skauting byl totiž ovlivněn různými a odlišnými směry.

A jak jste dostali škodovku zpět do Čech?

V kontejneru po vodě. Auto, které jsme koupili za deset tisíc, jsme přepravili z Japonska do Čech za sedmdesát, plus jsme ještě dvanáct dali celníkům jen za to, že nám namátkově zkontrolovali kontejner. Asi ho teď budeme muset vydražit. Alespoň za osmdesát osm tisíc jako auto s příběhem (smích).

Na co se mohou těšit lidé na přednášce?

Mám připraveno kolem sto padesáti fotek, a ke každé se váže nějaká historka. Povím více o cestě, skautingu, jamboree i třeba o výstupu na japonskou sopku Fudži vysokou 3 776 metrů. Nebude chybět ani prostor na otázky.

Ivana Holzbauerová