„Jsem z Brna, tam jsem se narodil, ale naše rodina z matčiny strany pocházela z Novoměstska z Vlachovic a z Rokytna. A tak jsem se rozhodl vrátit do míst, odkud byli mí předci," vysvětluje Pavel Haluza.

Jste operním pěvcem, jak se vlastně stane, že se člověk začne živit operním zpěvem?

Já jsem začal zpívat už v devíti letech. Tehdy jsem měl na výběr mezi hokejem a zpíváním ve sboru a já jsem si vybral zpěv. A u toho jsem také zůstal. Nejprve jsem zpíval v brněnském dětském sboru Kantiléna a když jsem později nastoupil na gymnázium s uměleckou profilací, zpíval jsem v komorním sboru a začal jsem se učit i sólový zpěv. Dál už to byla poměrně jednoduchá cesta ke zpěvu v opeře.

Vraťme se ještě k dětství. Zpíval jste rád ve škole ?

S tím jsem nikdy problém neměl. Ale musím přiznat, že pro ostatní spolužáky jsem byl divný. Chodil jsem na osmileté gymnázium, kde byli fotbalisté, házenkáři a další sportovci a já jsem byl ten, co chodil do dětského sboru zpívat. Nějak jsem se mezi ně nehodil. To se ale pak obrátilo, když jsem přestoupil na zmiňované gymnázium s uměleckou profilací. Tam už jsme byli všichni takříkajíc stejně postižení.

Měl jste se spolužáky nějaké problémy, objevila se třeba nějaká šikana nebo něco podobného?

Šikana přímo ne. Když chtěla učitelka, abych zazpíval, neměl jsem s tím problém. Ale moji spolužáci se pochechtávali a mívali všelijaké hloupé poznámky. Nebyla to zrovna záviděníhodná situace. Nejhorší to bylo v období puberty, kdy si člověk všechno strašně bere.

Někteří to řeší tím, že se naučí hrát na kytaru a pak začnou „balit" holky u ohně a u kytary.

To jsem nedělal. Měl sem jiné účinné metody, a tudíž jsem hrát na kytaru nikdy nepotřeboval. (smích)

Takže písničky u ohně vás minuly?

To přišlo až později. Na kytaru sice neumím, ale u táboráku si velmi rád zazpívám.

Jaké písničky jste měl jako dítě nejraději?

To je těžké. Prošel jsem několika etapami. Když jsem jako dítě začal chodit do sboru, žil jsem tím, co jsme právě nacvičovali. A tak je to vlastně stále. Já pořád žiji tím, co právě studuji. Snažím se do toho proniknout, pořád si to přezpívávám, když se probudím, zní mi to v hlavě. Někdy je to na zbláznění, pak se pokouším melodie, které se mi doslova zažraly pod kůži, něčím vytlačit.

Zdědil jste talent po některém z rodičů nebo jste výjimečné dítě?

Maminka hrála na klavír, navštěvovala základní uměleckou školu. Tatínek hrával u ohně na kytaru. A hrál i na banjo a na mandolínu. Takže nějaké geny tam byly.

A vy sám na něco hrajete?

Dokážu se doprovodit na klavír, ale není to žádné velké umění.

A co tatínkova mandolína a banjo?

K tomu jsem nikdy nedospěl. Tatínek zemřel, když mi bylo deset let, takže neměl ani příležitost mě to naučit. Zbyla po něm i mandolína i banjo, ale já se na ně nikdy asi nenaučím, podle mého názoru to má divný počet strun. (smích)

Bavili jsme se o dětství, co dospívání?

Gymnázium s uměleckou profilací už bylo pro mě jako stvořené. Tam jsme byli z větší části všichni hudebníci. A studovali tam i výtvarníci, svým způsobem všichni na podobné intelektuální vlně. Tím, že jsme měli dopoledne normální vyučování a odpoledne to umělecké, trávili jsme spolu strašně moc času. Mnohá moje tehdejší kamarádství přetrvávají do dneška. Tam už jsem byl mezi svými.

Co jste dělal po absolvování gymnázia?

Přihlásil jsem se ke studiu hudebních věd do Brna a zároveň historie do Ostravy. Ale historii jsem vzdal, nestíhal bych to. Hudební vědy mi zůstaly. Paralelně jsem ve třetím ročníku začal studovat i Akademii umění v Banské Bystrici.

Nebylo to trochu daleko?

Podle mého názoru na školu tohoto typu se chodí za učitelem. Já jsem tam jezdil už dříve na konzultace za panem docentem Zemkem, takže pak už bylo přirozené přihlásit se tam, byť to bylo kus cesty. Studoval jsem na Slovensku tři roky.

Jak moc se liší hudební svět u nás a na Slovensku?

Žádné zásadní rozdíly jsem nezaznamenal. Chlebíček je stejně tvrdý na Slovensku jako tady. Člověk musí neustále jezdit po konkurzech, snažit se dostat do sboru nebo k nějakému sólu. Pokud má známé, nabídne se mu celá řada zajímavých spoluprací, ať už jednorázových nebo dlouhodobějších. To je všude stejné. Na druhou stranu je na Slovensku méně hudebních center. Jen Bratislava, Banská Bystrica nebo Košice. Není žádný výběr.

Kolik center operního zpěvu je v České republice?

Mnohem více. Hudební scénu má Ostrava i Opava ta na velmi vysoké úrovni. Ale také Liberec, Plzeň, samozřejmě Praha tam jsou dva operní domy a Brno. Stálá operní scéna je přinejmenším v sedmi městech. A některé nárazové záležitosti se vyskytnou také třeba v Hradci Králové a jinde.

Pro operního pěvce je asi velmi těžké shánět stálé angažmá.

Pokud to člověk nedělá na vrcholové úrovni, což znamená cvičit až čtyři hodiny denně, tak nemůže být sólistou a shánění angažmá je pak opravdu velice těžké. V tom případě jsou mnohem výhodnější výpomocné sbory, s těmi hodně spolupracuji. Stálé angažmá by také znamenalo přestěhovat se do města, kde bych našel práci. To se mi nechce, v Novém Městě na Moravě se cítím doma.

V Novém Městě na Moravě žijete od roku 2013. Pracujete sice v Horácké galerii, ale zpěv jste na hřebíček nepověsil.

Nepověsil. Spolupracuji s Janáčkovým divadlem v Brně. A občas také s některými pražskými i brněnskými soubory.

Říkal jste, že kdybyste se chtěl zpěvem živit, musel byste nejméně čtyři hodiny denně cvičit. Kolik času věnujete cvičení nyní?

V průměru tak hodinu a půl denně. Je to málo, ale je pravda, že cvičení lze jen těžko skloubit se zaměstnáním. Když člověk přijde domů po osmihodinové, nebo i delší pracovní době, má toho až nad hlavu. Musím se přiznat, že lenivím. Ale když se pak vyskytne nějaký větší projekt, dám se zase do toho. Já mám ještě to štěstí, že pracuji v Horácké galerii, kde je občas možné cvičit po pracovní době ve velkém sále.

Potřebujete na cvičení dokonalou akustiku, nebo lze cvičit kdekoliv?

Dokonalou akustiku ani ne, ale odmalička mě učili, že je nejlepší cvičit s klavírem a také je dobré cvičit ve větším sále. Člověk pak ví, jak to zní, kde přidat, kde ubrat, jak si pohrát s frázováním, s dynamikou a podobně.

Už vás slyšeli zpívat lidé v Novém Městě na Moravě?

Ano. Pravidelně vystupuji na slavnostech Nova Civitas, na druhé scéně v Horácké galerii. To mluvím o sólovém zpěvu. A v příštím roce na jaře chystáme s kamarády z Brna nějaké menší turné po Vysočině. Vzhledem k tomu, že příští rok bude rokem baroka, budou to zřejmě barokní kantáty. Ale více prozrazovat nebudu.

A další vaše aktivity?

Kromě zpívání jezdím také po školách a kulturních domech, kde pořádám přednášky o muzice. Snažím se ji prezentovat zajímavými hudebními ukázkami, které doprovázím povídáním. I klasická hudba se dá podat zábavnou formou, aby to bylo zajímavé pro mladší generace. Také jsem členem Novoměstského ochotnického spolku. Tuto sezonu nacvičujeme již třetí kus. V neposlední řadě pak spolupracuji s novoměstským evangelickým sborem, kde společně s Janou Kabrdovou vedu ženský pěvecký sbor. Diriguji a také s nimi zpívám některé skladby určené pro smíšený sbor.

Já ale vím, že novoměstští evangelíci mají i mužský pěvecký sbor. Proč nespolupracujete s ním?

Nějaký čas jsem s jeho členy zpíval. A donedávna jsem jim dělal hlasového poradce. Ale vzhledem k tomu, že mé sólové projekty a ženský sbor mi zabírají hodně času, tak na ten mužský už čas nezbýval. Chodit každý týden na zkoušku bylo poměrně náročné. Nemám hvězdné manýry, že bych zkoušky vynechával a přišel pouze na tu poslední a pak přímo na koncert, i když bych byl schopný se to naučit sám. Nemám to rád ani u nikoho dalšího buď budu chodit pořád, nebo vůbec.

Zpíváte raději jako sólista, nebo jako sborista?

Jak kdy. Každé má svoje. Jsou věci, které si rád zazpívám sólově. Na druhou stranu pokud se vyskytne nějaký zajímavý projekt, nelze jej odmítnout. Například letos se bude mezi svátky v Petrově v Brně zpívat Bachovo Oratorium. A to je tak úžasná věc, že si to nemohu nechat ujít. V takovém případě zpívám ve sboru velmi rád, dokonale si to vychutnávám.

Účastníte se i dobrovolnických projektů, které nejsou nijak finančně ohodnoceny?

Účastním. Nedávno jsem třeba zpíval na vernisáži výstavy v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě. To byla taková srdeční záležitost. Ale občas se vyskytnou i jiné zajímavé příležitosti. Například pro venezuelské velvyslanectví jsem se naučil venezuelskou hymnu. Zpíval jsem tam vloni u příležitosti jejich státního svátku. To byla opravdová výzva.

Nedá mi to, abych se nezeptala. Jakou hudbu poslouchá operní pěvec?

Všechno možné. Mám rád Karla Kryla a pokud mám nějaké melancholické období, i Jarka Nohavicu. Dokonce jsem měl v minulosti i metalové období. Bohužel jsem na to nikdy neměl vlasy. (smích) Teď právě ujíždím na Karlu Hálovi, který perfektně jazzově frázuje. I to je pro mne poučné. Ale je pravda, že populární hudbě moc nedám, podle mě je většina hodně povrchní. Hudební kýč. Spíš poslouchám klasiku. Ovšem ne vokální, ale raději instrumentální, abych si odpočinul. Hodně mě oslovuje hudba Bohuslava Martinů, rád poslouchám jeho symfonie a kantáty.