Podle čeho jste vybíral knihu, ze které budete ve Víru číst?
Nejdříve jsem uvažoval o Foglarovkách, které jsem s nadšením četl tak ve dvanácti nebo třinácti letech. V té době dospívání ty knihy představovaly pevné životní hodnoty - co je správné a co ne. Často se dnes podivuji tomu, jak lidé, jejichž tatínci nebo dědečci kdysi četli Foglarovky, jsou tací, jací jsou. To je pro mě nepochopitelné.

A později? Když jste „vyrostl“ z Foglarovek?
Kromě knih Jaroslava Foglara na mě o něco později hodně zapůsobila novela amerického spisovatele Jonathana Livingstona Racek. To je takové podobenství o světě lidí promítnuté do světa racků. A je to svým zpracování také moc krásná věc. A samozřejmě moje nejoblíbenější je tvorba spisovatele Oty Pavla. Váhal jsem proto mezi několika jeho povídkami.

Pochopí ale Otu Pavla děti?
Děti povídku asi tak úplně nedocení, to je asi pravda. Ale snad se v nich uloží alespoň nějaký pocit a jednou si třeba vzpomenou, že něco takového už někdy slyšely. A pro dospělé, kterých na čtení bylo tentokrát více než dětí, je to takové příjemné pohlazení.

Která povídka Oty Pavla je tedy vaším favoritem?
Povídka Kopnutí za tři tisíce dolarů z knihy Pohár od Pánaboha z roku 1971. Kniha je o tom, jak slavný pražský klub jel do Spojených států amerických hrát fotbal.

Je nějaký důvod, proč na vás právě knihy Oty Pavla tak silně zapůsobily?
Jsou prostě nádherné, zejména jeho povídky o sportovcích. Jako sportovní redaktor a reportér psal ty svoje povídky způsobem, který čtenářům bral, a myslím, že i dodnes bere, dech. Povýšil tak svoji profesi na něco uměleckého, vykročil z omezení sportovního redaktora a to do té doby nikdo jiný neudělal.