Světoznámá umělkyně zahájila ve čtvrtek 12. listopadu svým koncertem Festival Modré dny. „Účast na festivalu je pro mě premiérou, ale do Žďáru se vracím ráda a poněkolikáté,“ řekla houslistka Gabriela Demeterová.

Co říkáte na letošní téma Modrých dnů - rasismus?
Já se politikou ani negativními věcmi tohoto ražení moc nezabývám. Nicméně jsou tady přítomné a já jsem strašně ráda, že v tomhle životě mám tu možnost působit na lidi velmi pozitivně.

Věřím tomu, že právě hudba je mezinárodní jazyk, kterým se dorozumíme na celém světě. A klasika jako taková je schopna lidi rozvibrovat do tak jemných vibrací, kdy se neutralizují všechny tyto projevy jako je rasismus a podobně.

Byla jste vy sama někdy svědkem projevu rasismu?
Ne, naštěstí ne.

K hudbě jste se dostala sama, anebo vás k ní přivedli rodiče?
Sama. Jsem z muzikální rodiny, částečně po mamince, částečně po tatínkovi, který je z maďarské menšiny na Slovensku. Tam sice nikdo profesionálně nehrál, spíš amatérsky, ale všichni mají hudební sluch a mají nesmírně silné hudební cítění.

Když mi byly tři roky, tak moje sestra už byla na kozervatoři a já jsem pocítila potřebu hrát. Vyžádala jsem si housličky, a tak mi koupili plechové, které byly tehdy v hračkářství k dispozici.

Jelikož jsem byla schopná vyloudit písničky podle sluchu, tak usoudili, že by se mnou měli něco dělat a zavedli mě do lidové školy umění. Tam se prokázalo, že mám talent. A tak od těch tří let začalo profesionální drilování, chopili se mě odborníci a tak to začalo.

Můžete představit svůj hudební nástroj?
Můj nástroj je z dílny italského mistra a je signovaný Guiseppe Rocca. Je to nástroj z významné houslařské rodiny, jeho zvuk je velice průrazný a já ho používám na recitály s klavírem nebo na malé koncerty s velkými symfonickými orchestry, právě kvůli té jeho razanci, která je potřeba.

Kolik houslí celkem vlastníte?
Mám tři nástroje, ale hraju převážně na dva – právě na Guiseppe Roccu a ten druhý nástroj mám zapůjčený ze státní sbírky Muzea hudby. Pochází z dílny českého barokního mistra houslaře Kašpara Strnada z roku 1795. Je to velmi nádherný nástroj, krásně zachovalý, jeden z těch mála, které se dochovaly téměř neporušené. A ten zase má takový temnější tembr, má hodně barevný, spíš až violový zvuk. Ten používám výhradně na barokní hudbu. Mám ho podladěný o půl tónu níž.

Hrajete i na jiné hudební nástroje?
Hraju ještě na violu. Tu mám z dílny českého současného mistra houslaře Dalibora Bzirského, je to nádherný nástroj. Dalibor Bzirský patří k naší špičce a myslím, že jednou jeho nástroje budou velmi ceněné.

Na moji žádost mi postavil violu. Tu využívám, abych třeba v rámci recitálů vystřídala housle, violu a lidem zase nabídla trošku jiný druh repertoáru.
Ale jinak housle jako takové nelze zase tolik střídat, když člověk má hrát precizně, čistě. Ty skladby jsou opravdu náročné, takže nelze to střídat nějak moc, naopak je potřeba do těch nástrojů proniknout, teprve tehdy jsem schopna dostat z nástroje maximum.

Jak často zkoušíte?
Je to různé, ale před koncertem se zkouší několik dní dopředu. Záleží taky na tom, co máme za repertoár, jestli je to něco nového anebo něco, co už máme ohmatané. Je to spíš o každodenní poctivé přípravě doma.

V den koncertu je to pak pravidelný rituál: přijít do sálu, seznámit se s ním, s akustikou, vpodstatě je to taková akustická zkouška, aby si pianista zvykl na klavír, abychom se sehráli v prostoru a připravili na večer.

Dá se říct, jakou hudbu hrajete nejraději?
Hraji nejraději tu, kterou hraji momentálně. Tak to mám. Zeptejte se mně třeba za čtrnáct dní, a zase to budou úplně jiné skladby, ono to ale ani jinak nejde. Když relaxuji, jsem hodně unavená, tak mám nejraději ticho. Když jsem mírně unavená, tak si pouštím třeba jazz nebo Stinga anebo Michaela Jacksona, takže pouslouchám něco úplně jiného než klasik.

A když jsem hodně v kondici a mám ještě chuť studovat, když jedu třeba v autě, tak si pouštím barokní muziku.

Míváte při vystoupení trému?
Jsem trémista. Ale mám trému ráda, protože já jí říkám tréma dostihového koně před startem v boxech. Nabudí vás to a člověk pak hraje na maximum svých možností. Jsem zdravý trémista, mám zodpovědnost vůči všelm lidem v sále.