Kdy jste začal s psaním?

Jako první jsem napsal rybářské povídky tak v patnácti letech, ještě když jsem chodil na základní školu. Byly asi na jednu stranu a otiskl je časopis o rybářství. Tento úspěch mě přesvědčil, že nepíšu tak špatně, a motivoval mě k tomu, že bych mohl napsat něco většího. A tak jsem začal s kapříkem Metlíkem. Potom jsem psal také zamilované básně, jako asi každý. Byly strašně růžové, snové, o tom jak láska zraňuje a je nevděčná. Mně se líbily, ale nikomu dál jsem je číst nedával.

Kdo vás k psaní pobízel?

Hlavně asi moji učitelé na češtinu, učitelka Kasalová a Fejtová, jejich úvahy a charakteristiky. Nikdy jsem ale nepatřil ve třídě k těm nejlepším, k těm, kdo četli svoje dílo před ostatními.

Chtěl jste být už odmalička spisovatelem nebo jste aspiroval i na jiná povolání?

Já jsem chtěl být hlavně asi rybářem. To mě bavilo, ale neměl jsem představu, jak bych si tím mohl vydělávat. Ale v úplně raném věku to byl určitě prezident, protože má hodně peněz a je nejváženější.

Kdo vás přivedl k rybaření?

Děda mě poprvé vzal na ryby v deseti letech. Ryb mi sice ze začátku bylo líto, dlouho mi trvalo, než jsem je dokázal zabít. Okolí mi ale pak ukázalo, že ryba je hlavně hospodářské zvíře určené na jídlo. Rybářská škola, kterou jsem navštěvoval, mi v tomto také hodně otevřela obzory. Ryba není kamarád, až tedy na Metlíka.

Jak jste přišel na nápad vydat svoji knihu, byl tu nějaký zlomový okamžik?

V šestnácti letech jsem začal psát Metlíka. První dva díly jsem napsal původně dohromady. To vše jsem dokončil tak kolem dvaceti let. No a potom jsem si říkal, že když už je to hotové, že by to chtělo vydat. Mamka mi řekla, že je to dětská knížka, což mě samotného nenapadlo, protože já to psal pro sebe. Tak jsem tam ještě dodělal ilustrace, až na titulní stranu, tu kreslila sestra. Prvně jsem si to vydal sám v jednom nakladatelství v Brně, kde to stálo strašné peníze.

Kolik stála jedna knížka?

No hlavně mě dost ošidili, platil jsem tři a půl tisíce za pět kusů. Byl jsem ale rád, že mám konečně v ruce hotovou knihu. Byl to strašný papír, nekvalitní obálka, která se odlupovala, vše to bylo jenom lepené. Těchto pár kusů jsem potom porozdával a s jednou jsem začal obcházet nakladatele. Když se na to dívám zpětně, tak současné knihy jsou opravdu moc pěkné.

Bylo těžké sehnat nakladatele?

No, rozesílal jsem emaily, asi všem 140 nakladatelům, co u nás jsou. Nikdo mi ale moc neodpovídal, a když už jo, tak se jednalo o odmítnutí. Na svého nynějšího nakladatele jsem potom narazil náhodou. Objevil se ale další problém, a to byl sponzorský příspěvek. Potřeba bylo sehnat alespoň tak čtyřicet tisíc. Zkoušel jsem různé rybářské firmy, všem jsem telefonoval, zase mě ale jenom odmítali. Aspoň ale vím, že to není zadarmo. Jako poslední šance mě napadlo, že bych se mohl zeptat děkana Jihočeské univerzity, kde jsem studoval. Tak jsem mu zavolal, jestli by nepodpořil kulturu výměnou za reklamu v mých knihách. Čekal jsem, že mě odmítne, protože jsem jenom student, ale on překvapivě souhlasil.

Co vás vlastně ponoukalo jít pořád dál i přes všechna ta odmítnutí?

Nerad prohrávám. A také jsem chtěl mít čisté svědomí, abych věděl, že jsem pro vydání své knihy udělal maximum. A navíc, když už jsem ji držel v ruce, řekl jsem si, proč bych s ní nemohl prorazit?

A pak přišlo první autorské čtení…

V Čechově domě ve Žďáře nad Sázavou, tam jsem četl svoje rybářské povídky. Byl jsem strašně nervózní. Nebyl jsem zvyklý nic prezentovat. Měl jsem papír, nazpaměť jsem se naučil proslov a skoro nikdo tam ani nebyl. Teď už je to ale lepší, na interpretaci jsem už dost zapracoval. Ze začátku jsem se musel na čtení také trochu vnutit, protože knihu nikdo neznal. Teď už jsem s ní ale několikrát objel celou republiku a z knihoven mi i sami volají, aby si mě objednali, třeba v Kolíně jsem byl už dvakrát.

Musíte pracovat s dětmi. Je těžké si získat jejich pozornost?

No s nimi je to úplně jinačí než s dospělými. Snažím se je hodně zapojovat. Ze začátku jsem tedy pro ně pořádal soutěže o kyselé rybičky. Při malé skupině to sice bylo dobré, ale u větších to už nedělalo dobrotu. Hlavně si děti pamatovaly z celého čtení pouze to soutěžení. Teď se tedy ptám na otázky z knihy, aby se jim vryla jména hlavních hrdinů.

Jaké jsou ohlasy na vaši knihu?

Časem se lidi začali ozývat, že se jim líbí. Ne ale každý, co si přečte knížku, dá vědět. Teď už ale vím, že mám tak deset věrných fanoušků. Třeba maminku v Řepišti, tatínka v Mokrovratech, kterým se Metlík líbí a šíří ho dál. I kdyby byl jenom jeden kladný ohlas, je to pro mě znamení, že to nebylo zbytečné.

Kde berete náměty na knihy o kapříkovi Metlíkovi?

Hlavně z dětství. To byla taková tajemná doba, kdy jsem o rybách nic moc nevěděl, tak jsem si mohl domýšlet, co dělají různé druhy v noci, kde ji tráví. Ona celá rybařina je o tajemství, nikdy nevíte, co chytíte. A mě tajemství vždycky fascinovala, a také proto vznikl Metlík. Vždy mě zajímalo, jestli si kapři povídají a jestli ano o čem? V příběhu jsem použil i poznatky ze školy, třeba to, kdy se ryby třou nebo co jí. V knize jsem si vytvořil vlastní svět, to znamená, že nemám žádné mantinely a pokud ano, tak jsem si je vytvořil sám. Celé toto mi přináší svobodu. O malém kapříkovi ještě nikdo nic nevymyslel. Hlavně mi pomáhá, že Metlík není pořád na jednom místě, každá kniha se totiž odehrává jinde.

Stárne Metlík v průběhu knih?

Díly jsou tak po třech letech, v prvním se jedná vlastně o malé dítě a v tom posledním je z něj už puberťák. Kapří věk se na lidský převádí tak krát dva. Hlavním problémem s propojováním knih bylo, aby to bylo uvěřitelné. Musel jsem tedy pečlivě vymýšlet přesuny hlavních tří hrdinů. Sice jsou takové málo pravděpodobné, ale možné. V dalších knihách plánuji, že budou cestovat dál. Třeba čtvrtý díl začne ve sportovním rybníce, tam se něco stane, a tak ryby budou utíkat do řeky. Dobré je, že je voda propojená, takže se mohou přesouvat i sami.

Hlavní postavy jsou všechno kapři?

Ano, Šupinka, Metlík a Břéťa. Stejně jako Harry, Ron a Hermiona ze slavné série o Harrym Potterovi, která mě mimo jiné hodně inspirovala. Až na to, že jsou to všechno kluci. Kapřenky bývají v knihách jenom v době tření, nemají tam žádnou hlavní úlohu. Kapry jsem si vybral hlavně proto, že se jedná o nejdůležitější rybu v České republice, tvoří devadesát procent naší produkce. Jedná se mimo jiné o dlouhověkou rybu, takže může příběh pokračovat.

Mají vaše postavy z kapří říše nějaké speciální charakteristiky?

Metlík se snaží všem pomáhat, je hodný, občas ale i smutný. Psal jsem ho dost podle sebe, je tam trochu autobiografie. Šupinka je takový opatrný, protože když byl malý, tak měl špatnou zkušenost s rybáři. Břéťa je pak takový rošťák, a proto ho také děti mají nejradši. Utekl od rodičů, chtěl ukázat, že je nejchytřejší. Na druhou stranu si sebou ale není moc jistý. Sebevědomí získá v knize díky kapří plácané, což je něco jako famfrpál v Harry Potterovi, ve které je přeborníkem.

Kolik ještě plánujete dílů kapříka Metlíka?

Osm, chtěl bych v tomto ohledu trumfnout ságu Rowlingové. Třetí knihu jsem pokřtil teď před měsícem v Praze. Další díl potom plánuji tak za rok.

Proč jste z pohádky přesedlal na horory?

To bylo v době, kdy jsem začal číst něco jiného, tak na střední. Oslovily mě horory, protože tam jde také o tajemství. Charakter lidí, emoce, to jsou záhady, které by měl spisovatel odhalovat. Horor mimo jiné poskytuje prostor a volnost jeho fantazii. Ve svých povídkách jsem se ale snažil vyhnout klišé. Nepoužíval jsem v nich tedy příliš nadpřirozené bytosti. Stavím hlavně na emocích lidí, jejich charakterech, různých duševních nemocích a úchylkách. Mým vzorem je v tomto ohledu Stephen King, který se ve svých knihách také snaží o něco netradičního.

Měly Hororové povídky úspěch? Plánujete další díl?

Druhý díl povídek by měl vyjít teď v září. Obálku bude mít stejnou, pouze jiný titulní obrázek. Délka příběhů bude různá, od dvou stran až po třicet.

Jste spisovatelem na plný úvazek nebo děláte i něco jiného?

Na plný úvazek. Zatím mě to uživí. Sice ne jenom příjem za knihy, z každé mám totiž tak sedmnáct korun. To bych jich musel prodat alespoň deset tisíc za rok, abych se přiblížit průměrné mzdě. Takže hlavně mám peníze za autorské čtení. Celý podzim a jaro jsem na cestách. Líbí se mi, že se jedná o svobodné povolání a svoboda je pro mě dost důležitá. Nenarážím na žádný stereotyp, potkávám stále nové lidi, záleží na mně, kdy a kam pojedu.

Kolik knih jste už prodal?

Dohromady tři tisíce výtisků. Prvního dílu Metlíka okolo dvou tisíc a druhého tak tisíc. Třetí díl je v prodeji zatím pouze krátce, takže to ještě nevím. Jedna kniha stojí okolo dvě stě padesáti korun a dá se koupit v každém knihkupectví. A když tam nebude, tak ji lze objednat. V tom je dobrá distribuční síť, kniha se díky ní může prosadit i v městech kde jsem ani nikdy nebyl.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Že knihy vůbec vyšly.

Čeho byste chtěl v budoucnosti dosáhnout?

Večerníčku, nebo filmu, něco jako je Hledá se Nemo. Ten je také o rybě. Chtěl bych ale dosáhnout až vrcholu, knihami se proslavit. Proto to člověk dělá. I když cesta bude trnitá, tak to za to stojí. Prorazit bych chtěl hlavně do Německa a Anglie, protože se jedná o země s podobnou mentalitou. Je tam stejné podnebí, jsou tam sportovní rybáři. Zároveň jsou to země bohatší a větší, takže se tam knihy kupují více než u nás. Prvně se ale musí pořádně prodávat zde, abych je mohl protlačit dál.

Plánujete psát časem i nějaký jiný žánr?

Dokončil jsem román Desatero. Má asi pět set stran, ale zatím ho nechávám uležet. Dal jsem ho číst pár kamarádům a těm se líbil. Příběh je z náboženského prostředí a ke konci se jedná spíš o detektivku. Nic jiného ale už neplánuji. Každý by měl zůstat u toho, s čím začal. Změna je sice hezká, ale lidé ji moc nechtějí. Když se jim něco líbí tak chtějí to samé. Knihy o Metlíkovi jsou také stále podobné. Vždy se tam vyskytuje tření, neboli rozmnožování ryb, hlavního hrdinu chytne rybář Pavel, je tam nějaký hlavní nepřítel a nečekaná zápletka. Podle podobného vzorce chci pokračovat až do osmého dílu. Pořád nové zážitky, hlavní hrdiny ale měnit nehodlám.