Kromě starších hitů zazní na koncertě ve Žďáře nad Sázavou také písně z nového alba Vítr ve vlasech. Můžete čtenářům nějak přiblížit, co od něj mohou očekávat?

Myslím si, že velkou pestrost. Písničky od nejhlubšího smutku až po téměř bujaré veselí. A hlavně, a o to jsem se snažil vždycky, důraz na texty. Za tu dobu, co nové písničky hrajeme, víme, že se u nich lidé opravdu baví. Máme z toho velkou radost, kolikrát se to nepodaří.

Album je hodnoceno jako jedno z nejlepších ve vaší kariéře, vnímáte to stejně?

Ano, vnímám. A považuji za štěstí, že ho tak vnímají i ostatní. Víte, v šedesáti už by mohla ta vzývaná inspirace být trochu unavena, a to zcela právem písniček jsem za ta léta napsal asi dost. Ale ono to najednou všechno šlo a zapadalo do sebe. Měl jsem z toho radost, tohle jsou ty chvíle, nad kterými vždy kroutím hlavou. Velice důležitý byl při vzniku desky Norbi Kovács. Napsal jsem v noci písničku a ráno ji k němu vezl. Nahrál jsem ji jen tak s kytarou a on ji začal oblékat. A pak jsme jenom seděli a koukali. Do velkého studia Sono jsme pak jeli nejpřipravenější, co jsme kdy na natáčení byli. Byli tam špičkoví muzikanti, člen našeho Tria Jaroslav Olin Nejezchleba s violoncellem, basista Franta Raba, bubeník Jirka Zelenka a vokalistky. Malý tým, ale užili jsme si už při nahrávání. Jsme kamarádi a rádi se vidíme. Tak mě napadlo, tohle by mohlo být dobrý.

Kde berete inspiraci pro svoji hudební tvorbu?

Žádný recept bohužel nemám, sbírám po cestě životem, koukám, poslouchám, prožívám a ukládám do hlavy. Když je čas, vysypu to a snažím se poskládat. Texty vždy píšu na muziku, ta mě inspiruje asi nejvíc. Napoví vám téma, a co by se k němu asi tak hodilo. Někdy si ale říkám, že je tu milion možností a nevím, která je ta nejlepší. Rád si hraju, ale nejsem si jistý, jestli jsem tu správnou možnost někdy trefil. Snad trochu.

Vystřídal jste přes dvacet různých povolání. Které z nich podle vás nejvíce ovlivnilo vaši hudební tvorbu?

Určitě to moje původní, jsem vyučený knihkupec. Odtud asi ty texty. Ostatní zaměstnání mi spíše pomáhala zabezpečit stále se rozrůstající rodinu. Skloubit je s muzikou bylo občas dost těžké. Asi proto jich bylo tolik. Ani nemůžu říct s klasikem, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Někdy to byla docela hrůza. Ale zase jsem poznal plno lidí a prostředí. To se vždycky hodí.

Z jakého důvodu jste v posledních letech přešel z velkých kapel do akustického tria? V čem vám to takto více vyhovuje?

Zjistili jsme, že to těm písničkám nejvíce sluší. A přitom to není žádné šudlání, kluci hrají jako čerti. V triu nic neschováte, žádnou chybu ani špatnou písničku. Ta, jak víme, se dá vždy schovat za aranž. Tady je všechno obnažené a nadoraz, vynikne nesporná virtuozita Norbiho Kovácse a Olina Nejezchleby. Vyniknou texty a hlavně je to úžasná zábava, ve velké kapele takovou neuděláte, možná jen výjimečně. My to máme pořád.

S Norbim Kovácsem a Jaroslavem Olinem Nejezchlebou hrajete už deset let, máte nějakou společnou hudební vizi do budoucna?

My máme výhodu, že jsme všichni tři sólisté. I tvůrčí. Takže se různě střídáme, tu udělá soĺovou desku Olin, tu Norbi, který dělá i filmovou muziku. Všichni si s tím pomůžeme, jak umíme. A považujeme za největší štěstí, že se to naše tvoření líbí lidem, to je vážně ten nejhezčí pocit. Naší vizí je tedy asi hlavně to, aby nám vydrželo zdraví, abychom mohli co nejdéle hrát naživo, protože to nás stejně baví nejvíc a od toho se to všechno odvíjí.